Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 197/2020-24

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 9 920 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 19. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 920 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 6. 2018 do 18. 7. 2019 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 920 Kč od 24. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 745 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno jméno.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 19. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 920 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 6. 2018 do 18. 7. 2019 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 920 Kč od 24. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 745 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 9 920 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému dne 24. 5. 2018 finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 920 Kč právnímu předchůdci žalobkyně splatit do 23. 6. 2018. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaný se nejdříve zaregistroval na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně anonymizováno, kde zadal své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Po dokončení registrace žalovaný zaslal právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež po prověření jeho schopnosti úvěr splácet, mu byl zaslán návrh smlouvy, který žalovaný odsouhlasil, a posléze mu již byly vyplaceny finanční prostředky. K uživatelskému účtu měl přitom po zadání hesla přístup jen žalovaný. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že žalovaný musel za tímto účelem doložit alespoň své identifikační údaje, informace o tom, zda proti němu je či bylo vedeno exekuční nebo insolvenční řízení či zda takové řízení hrozí, informace o celkové výši jeho čistých měsíčních příjmů a o jeho očekávaných měsíčních výdajích, informace o existujících splatných i nesplatných dluzích a je-li zaměstnancem, informace o jeho zaměstnavateli, pracovní pozici, výši mzdy, době trvání pracovního poměru a doklady prokazující příjem měsíční mzdy. V souladu s článkem 5.5 obchodních podmínek byly informace o žalovaném ověřovány v příslušných databázích. Klientům pak musela vždy zůstat rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, přičemž se těchto 10 % muselo rovnat minimálně životnímu minimu. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka pak představuje dlužnou jistinu ve výši 8 000 Kč a dlužný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 920 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou žalobkyně požadovala rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny, a to od 24. 6. 2018 do zaplacení v zákonné výši. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba byla uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem a administrativním poplatkem za poskytnutí v celkové výši 1 920 Kč splatit do jednoho měsíce od poskytnutí. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím osobního účtu žalovaného v souladu s článkem 7. Obchodních podmínek. Žalobkyně dále doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru poskytnutý žalovanému. Dle doloženého výpisu z účtu právní předchůdce žalobkyně zaslal dne 24. 5. 2018 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě částku 8 000 Kč.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 10. 7. 2019, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů, přičemž mu téhož dne bylo zároveň oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni.

5. Podle , , přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle , při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle , k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

11. Podle , písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

12. Podle , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .

13. Podle , právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

14. Podle , má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

15. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle , věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku dne datum finanční prostředky ve výši 8 000 Kč, které měl žalovaný splatit společně s úrokem a administrativním poplatkem v dohodnuté lhůtě. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený odsouhlasením návrhu smlouvy v prostředí osobního účtu vytvořeného ve webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně, kam měl po provedené registraci přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

18. Žalobkyně však ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr tak, jak mu ukládala shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neboť se ve svém vyjádření omezila pouze na obecný popis způsobu, jakým její právní předchůdce údajně tuto schopnost prověřuje, aniž by toto tvrzení doložila potřebnými podklady vztahujícími se přímo k osobě žalovaného.

19. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

21. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

23. Jelikož žalovaný z titulu předmětné smlouvy ničeho neuhradil, soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení jistiny v plné výši, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této jistiny z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení, pak povinnost k vydání bezdůvodného obohacení patří k nárokům, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. ze dne 17. 10. 2018). V daném případě soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, která byla dle doloženého podacího lístku odeslána dne 10. 7. 2019, přičemž dle shora citované zákonné domněnky se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 15. 7. 2019. Jelikož dle zaslané předžalobní výzvy byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, byl povinen provést úhradu do 18. 7. 2019. Ode dne následujícího, tedy od dne 19. 7. 2019 byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 24. 6. 2018, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 19. 7. 2019. Ve zbývající části (tj. ohledně úroku a administrativního poplatku včetně úroku z prodlení z této částky a úroku z prodlení z jistiny za období od 24. 6. 2018 do 18. 7. 2019) soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 11 980,64 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 8 935,23 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 1. 12. 2020). Žalobkyně tak byla ze 75 % úspěšná a z 25 % neúspěšná (z 25 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 50 % náhrady nákladů řízení.

25. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 200 Kč a dále mu za ně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 745 Kč (50 % z 1 489 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.