Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
19 C 268/2020-78
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 199 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 7 199 Kč, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 715,60 Kč, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 199 Kč od 25. 8. 2017 do zaplacení,
a to vše ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje prvním celým měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se, co do kapitalizovaných úroků ve výši 10 075,19 Kč, a dále co do úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 9 199 Kč od 25. 8. 2017 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 7 199 Kč, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 715,60 Kč, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 199 Kč od 25. 8. 2017 do zaplacení, a to vše ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje prvním celým měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. II. Žaloba se, co do kapitalizovaných úroků ve výši 10 075,19 Kč, a dále co do úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 9 199 Kč od 25. 8. 2017 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 9 199 Kč s příslušenstvím, představující úroky, částečně kapitalizované částkou ve výši 10 075,19 Kč a zákonnými úroky z prodlení, částečně kapitalizovanými částkou ve výši 2 715,60 Kč. Ode dne 25.8.2018 žalobce požadoval uhradit smluvní úroky z částky 9 199 Kč ve výši 19,98% ročně a zákonný úrok z prodlení ze stejné částky ve výši 8,05% ročně. Uvedl, že dne 8.3.2013 právní předchůdce žalobce právnická osoba, jako věřitel, uzavřel s žalovaným, jako dlužníkem, smlouvu o půjčce číslo. Na základě uvedené smlouvy žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které si žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Úroky z půjčky ve výši 19,98% ročně spolu se souhrnným poplatkem za sjednání půjčky (odměna za administrativní zpracování půjčky a hotovostní inkaso splátek) byly sjednány celkem ve výši 18 394 Kč. Žalovaný se celkovou částku na úhradu půjčky zavázal hradit v 60i týdenních splátkách ve výši á 674 Kč. Žalovaný před podáním žaloby na úhradu půjčky hradil splátky pouze do datum a dle čl. 11 Smluvních podmínek tak vzniklo žalobci právo na uhrazení celé dosud neuhrazené dlužné částky a to dnem 5.3.2014. Výše dlužné jistiny tehdy činila částku ve výši 17 264 Kč a dlužný poplatek částku 14 435 Kč. Žalovaný následně dluh u právního předchůdce žalobce splácel, kdy uhradil celkem 22 500 Kč, z čehož na jistinu bylo započítáno 12 801 Kč a na dlužný poplatek 18 394 Kč. Dne 15.5.2017 došlo k postoupení pohledávky ze strany spol. právnická osoba na žalobce a po tomto datu žalovaný ještě uhradil částku ve výši 2 000 Kč (čtyřmi platbami po 500 Kč ze dne 15.5.2017, 19.6.2017, 21.7.2017 a 24.8.2017). Žalobce tedy po žalovaném požaduje zaplatit částku ve výši 9 199 Kč, představující dlužnou jistinu, kapitalizovaný úrok ve výši 10 075,19 Kč. K tomuto kapitalizovanému úroku žalobce uvedl, že skládá z úroku ve výši 19,98% ročně z dlužné jistiny od 2.5.2014, tedy ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru do data postoupení pohledávky a následně až do 24.8.2017. Žalobce dále kapitalizoval zákonné úroky z prodlení za období od 13.11.2013, tj. ode dne marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky do 24.8.2017. Ode dne 25.8.2017 žalobce požaduje z částky 9 199 Kč jak smluvní úrok ve výši 19,98% ročně, tak zákonný úrok z prodlení až do zaplacení. Aktivní legitimaci k podání žaloby žalobce prokazuje Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15.5.2017 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce, spol. právnická osoba a žalobcem, na základě které došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky vůči žalovanému na žalobce.
2. Před zahájením jednání (z kterého se žalobce omluvil), žalobce soudu uvedl, že žalovaný dne 4.4.2014 vůči žalobci písemně uznal svůj dluh ze Smlouvy o půjčce číslo ve výši 31 699 Kč a zavázal se jej uhradit.
3. Žalovaný k žalobě nejprve písemně uvedl, že nesouhlasí s výší žalované částky, která je nepřiměřeně vysoká. Dluh žalobci splácel a má za to, že vše již bylo uhrazeno. Při ústním jednání, kterého se žalovaný osobně účastnil, uvedl, že uzavřel předmětnou smlouvu o půjčce, tuto splácel, avšak přesnou evidenci splátek si nevedl a k dispozici ji nemá. S ohledem na dobu, kdy byla smlouva o půjčce uzavřena, žalovaný vznesl námitku promlčení žalobního nároku.
4. Soud provedl důkazy, které předložil žalobce. Ze Smlouvy o půjčce číslo soud zjistil, že spol. právnická osoba, jako věřitel, poskytl žalovanému, jako dlužníkovi, zápůjčku ve výši 22 000 Kč a žalovaný potvrdil, že mu byla uvedená částka vyplacena do vlastních rukou při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal, že vyjma poskytnuté půjčky zaplatí i souhrnný poplatek ve výši 18 394 Kč (který představuje úrok, náklady na administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek). Na poskytnutou půjčku se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 40 394 Kč a to v 60i týdenních splátkách po 674 Kč s tím, že poslední splátka bude činit 628 Kč Smlouva je žalovaným řádně podepsána dne datum. Pokud jde o úroky ve výši 19,98% ročně, není v samotné smlouvě o této sazbě ničeho uvedeno. Uvedená výše sazby smluvního úroku je obsažena až ve Smluvních podmínkách smlouvy o půjčce, která však není ze strany žalovaného podepsána. Ze Splátkového kalendáře vyplývá, že výše dlužné jistiny k datum 9 199 Kč.
5. Aktivní legitimaci k podání žaloby má soud za prokázanou z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15.5.2017, kdy uvedeným dopisem byl žalovaný informován, že pohledávka spol. právnická osoba vůči žalovanému z nesplacené půjčky vyčíslená v celkové výši 9 199 Kč s přísl., byla postoupena na žalobce. Aktivní legitimaci žalobce má soud za prokázanou i ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.5.2017 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce, spol. právnická osoba a žalobcem, na základě které došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky vůči žalovanému na žalobce.
6. Z listiny nazvané jako Uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce právnická osoba má soud za prokázáno, že žalovaný dne 4.4.2014 uznal svůj dluh vůči shora uvedené společnosti z titulu smlouvy o půjčce číslo ve výši 31 699 Kč s tím, že jej bude splácet splátkou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soud měl k dispozici i Uznání dluhu ze stany žalovaného podepsané dne 22.4.2014, kde se žalovaný zavázal shora uvedený duh splácet v měsíčních splátkách po 1 200 Kč.
7. Po právní stránce soud posoudil dle níže uvedených ustanovení:
Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Protože smlouva o půjčce byla uzavřena ještě za účinnosti původního občanského zákoníku, byl závazkový vztah mez stranami posuzován dle tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb.
Podle § 657 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném k době zavření smlouvy o úvěru), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
Podle § 39 obč. zák. je nepatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dle § 2053 o.z. (zákona č. 89/2012 Sb.) uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.
8. S ohledem na § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud z moci úřední zabýval předloženými smlouvami o půjčce se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a především jeho přísnější transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
9. Z důkazů předložených žalobcem, které soud provedl při ústním jednání, vyplývá, že právní předchůdce žalobce neprokázal, že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele (žalované) splácet zápůjčku. Žalobce soudu nepředložil žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly jakkoliv zjišťovány majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, zaměstnání, zda byl veden v registru dlužníků bank apod.
10. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce, coby poskytovatel půjček, je tak dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr, resp. půjčku. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
11. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
12. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.
13. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně vůbec neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí zjišťoval, případně ověřoval bonitu žalovaného.
14. Vzhledem k tomu, že se žalobce o své vůli rozhodl, že se ústního jednání neúčastní, když se z jeho účasti omluvil, nemohl soud žalobce dle ust. § 118a a násl. o.s.ř. poučit o nutnosti předložit důkazy, které by kvalifikované ověření bonity žalovaného prokazovaly. Dle komentářové literatury (např. komentář k občanskému soudnímu řádu C.H. Beck, Svoboda a kol. z roku 2013, první vydání, strana 413)„ poučení podle § 118a soud neudělí ani tehdy, když se účastník svojí procesní nečinností práva na poučení zbavil (např. neúčastí při jednání).“
15. S ohledem na shora uvedené závěry, které zastává i Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí pod č.j.: 17 Co 278/2017-161 ze dne 24.8.2017, soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že mezi žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem, a žalovaným uzavřená smlouva o půjčce je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť odporuje zákonu.
16. Soud tak vycházel pouze z Dohody o uznání dluhu, kterou žalovaný podepsal dne 4.4.2014 a dne 22.4.2014, kde je uvedeno, že uznává svůj dluh z půjčky ve výši 31 699 Kč. Protože žalovaný dle žalobních tvrzení půjčku splácel, kdy do data postoupení pohledávky uhradil 22 500 Kč a následně ještě 2 000 Kč, tedy celkem 24 500 Kč, soud žalobci přiznal pouze dlužnou částku, dle ust. § 2053 o.z., ve výši 7 199 Kč (31 699 Kč – 24 500 Kč = 7 199 Kč). Soud rovněž zdůrazňuje, že žalovaný v Uznání dluhu uznal pouze dlužnou částku 31 699 Kč, nikoliv smluvní úrok, o kterém zde není žádná zmínka. Žalobci tedy smluvní úrok, tak jak požadoval, a který částečně kapitalizoval částkou ve výši 10 075,19 Kč, nebylo možno přiznat, protože se na něj Dohoda o uznání dluhu nevztahuje. Rovněž Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že uzná-li dlužník dluh co do jistiny, nemá to bez dalšího za následek uznání i jeho příslušenství (29 Odo 1663/2006). Je-li tedy vůle ze strany dlužníka uznat jistinu včetně příslušenství, (tedy smluvních úroků), musí se tak učinit výslovně. Pokud je v Dohodě o uznání dluhu odkazováno na příslušnou Smlouvu o zápůjčce pod číslo soud uvádí, že ani tato samotná smlouva sazbu smluvních úroků neobsahuje, tato je obsažena až v Smluvních podmínkách, které však nejsou ze strany žalovaného podepsány.
17. Pro úplnost soud uvádí, že i pokud by nebyla smlouva o zápůjčce s ohledem na absenci zkoumání bonity žalovaného posouzena jako absolutně neplatná, a věc posuzována v režimu závazkového vztahu smlouvy o půjčce, byl by rovněž nárok žalobce ze smlouvy promlčen. Dluh ze smlouvy o půjčce se stal splatným dne 5.3.2014, kdy sám žalobce uvádí, že tímto dnem vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. V této době již byl nárok vymahatelný a bylo jej možno uplatnit u soudu (tzv. actio nata). Subjektivní promlčecí tříletá doba tak počala běžet dne 6.3.2014 a pokud byla žaloba podána až dne 1.8.2019 (k Obvodnímu soudu pro Prahu 1) došlo tak zjevně k promlčení nároku žalobce ze smlouvy o půjčce.
18. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá a náhradu nákladů právo. Protože žalobce byl v uplatňování svých žalobních nároků méně úspěšný než žalovaný, náleželo by žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalovaný nebyl zastoupen advokátem, náhradu nákladů řízení nepožadoval a tyto mu patrně ani nevznikly, rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
19. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud žalovanému umožnil dluh splácet ve splátkách ve výši po 1 000 Kč měsíčně, neboť mu jeho současné majetkové poměry neumožňují dluh uhradit najednou. Ostatně sám žalobce ve svém vyjádření ze dne 14.7.2020 (č.l. 21 spisu) uvedl, že se splátkami souhlasí. Pokud se žalovaný opozdí s platbou byť jedené ze splátek, celý dluh se zesplatní, viz pod ztrátou výhody splátek.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.)
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, je možné se jejich splnění domáhat exekucí či soudním výkonem rozhodnutí.