Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 190/2020-77

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 34 283 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 599 Kč s úrokem z prodlení z částky 19 599 Kč ve výši 8,05 % ročně od datum do zaplacení, dále částku 14 684 Kč a úrok ve výši 58,29 % ročně z částky 16 994 Kč od datum do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 51 084 Kč, se zamítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 599 Kč s úrokem z prodlení z částky 19 599 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, dále částku 14 684 Kč a úrok ve výši 58,29 % ročně z částky 16 994 Kč od [datum] do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 51 084 Kč, se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 34 283 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 96,27 % ročně žalobkyni splatit v 30 měsíčních splátkách po 1 419 Kč. Dne datum byl žalovanému dále poskytnut revolvingový úvěr ve výši 10 472 Kč, čímž došlo k navýšení původního úvěru a počtu splátek o 18. Z titulu revolvingového úvěru měl žalovaný vrátit žalobkyni 25 542 Kč (úrok ve výši 76,68 % p. a.). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku v celkové výši 43 989 Kč), v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni datum. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 19 047,26 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 184,47 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem 3 splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 552 Kč), právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala vždy z aktuálně zbývající nové jistiny úvěru za období od datum do datum, tj. ve výši 14 684 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 58,29 % ročně, opět vždy z aktuálně zbývající nové jistiny úvěru za období od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 51 084 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19 599 Kč od datum do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru. Účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto částku společně s úrokem v 30 měsíčních splátkách po 1 419 Kč splatných vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 96,27 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a prohlášení žalovaného, v němž mimo jiné stvrdil, že veškeré informace, jež poskytl žalobkyni v souvislosti se smlouvou, jsou pravdivé a úplné. V článku V. smlouvy strany sjednaly pro případ splacení vždy prvních 12 splátek a následně vždy každých 18 splátek, bude úvěrovanému úvěr automaticky prodloužen a navýšen, tj. úvěrující poskytně úvěrovanému revolving – další peněžní prostředky. Souhlas projeví úvěrující vyplacením revolvingu. Výši revolvingu činila 10 472 Kč a celková částka se v případě poskytnutí revolvingu navyšuje o 25 542 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru a formuláře). O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne datum.

4. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovaným, kam žalovaný uvedl jako svůj jediný pravidelný příjem čistý měsíční příjem důchod ve výši 11 777 Kč, výdaje 3 800 Kč a 2 500 Kč na nájemné, inkaso, doprava a ostatní, volné zdroje činily 5 477 Kč (hodnocení klienta). K tomuto žalobkyně doložila oznámení ČSSZ o výši důchodu žalovaného 11 777 Kč. Žalobkyně měla k dispozici i kopii OP žalovaného a výpis z osobního účtu žalovaného, z něhož bylo zjištěno, že tento splácel kontokorent v částce 1 835,07 Kč za měsíc říjen 2014 a že konečný zůstatek jeho účtu činil minus 2 947,94 Kč a disponibilní zůstatek včetně kontokorentu 2 051,06 Kč (výpis z účtu za období říjen 2014). Konečně žalobkyně doložila výpis z registru příjmení, v němž nebyly uvedeny žádné dlužné závazky žalovaného; výpis z nebankovních registrů ohledně CBS skóre žalobkyně nedoložila.

5. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 43 989 Kč.

6. Upomínkami ze dne datum a datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 60 dnů.

7. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou ze dne datum, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne datum.

8. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

9. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a revolving ve výši 10 472 Kč a žalovaný se tyto zavázal splatit za dohodnutých podmínek. Žalobkyně měla povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, to však neučinila řádně, když za situaci příjmů žalovaného z důchodu ve výši 11 777 Kč neprozkoumala jeho výdaje, spolehla se pouze na jeho tvrzení a nevzala v potaz skutečnost, že žalovaný neměl žádné disponibilní zdroje na účtu a měl závazek splácet kontokorent.

10. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. ve znění ke dni uzavření smlouvy: věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a poté 10 472 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách.

13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud dále zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, že pobírá důchod v uvedené výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně výpis z účtu a výměř o důchodu dosvědčující výši příjmu. Co se však týče výdajů žalovaného, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Žalobkyně neměla k dispozici ani doklad o inkasu, ani jiné doklady prokazující výdaje žalovaného. Měla však k dispozici výpis z účtu, z něhož bylo zřejmé, že žalovaný splácí kontokorent a že nemá žádné disponibilní příjmy, že je jeho stav účtu v mínusu a že má možnost pouze dočerpat kontokorent. S ohledem na uvedené skutečnosti, tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Navíc má soud pochybnosti o pravdivosti prohlášení žalovaného ohledně jeho výdajů, které na bydlení činí pouze 2 500 Kč. Ve světle vědomosti žalobkyně o velmi nízkém příjmu žalovaného – důchodce a při jeho neověřených výdajích a povinnosti splácet další závazek je zřejmé, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s dostatečnou odbornou péčí a přesto mu úvěr za velmi vysoký úrok 96,27 % ročně poskytla a navíc sjednala automatické poskytnutí revolvingu ve výši 10 472 Kč za navýšení o 25 542 Kč.

14. Dle shora citovaného § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost absolutní. Tato zákonná úprava představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit euro konformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp.zn. ze dne 9. 2. 2011). Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Soudní dvůr EU konstatoval ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč a 10 472 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný přitom uhradil celkovou částku ve výši 43 989 Kč, a tudíž již přeplatil jistinu poskytnutého úvěru. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul. Platností jednotlivých smluvních ujednání ohledně výše úroku, případně smluvních pokut a samotné dohody o automatickém poskytování revolvingu se soud nezabýval, když s ohledem na zamítnutí žaloby ze shora uvedeného důvodu by to bylo nadbytečné.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, ze spisu se však nepodává, že by mu náklady řízení vznikly. Proto rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.