Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 95/2020-42
Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem trvale ulice a číslo, PSČ obec
o zaplacení 5 410 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o 5 410 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od datum do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o 5 410 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od [datum] do zaplacení se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Příbrami dne datum domáhala zaplacení částky 5 410 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení. Nárok odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne datum, na základě které poskytla žalovanému jistinu 12 000 Kč a žalovaný se smlouvou zavázal jistinu vrátit spolu s dohodnutým kapitalizovaným úrokem v částce 9 240 Kč v týdenních splátkách po částka. První splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě prodlení se stává celý dluh splatný při splatnosti nejbližší splátky. Žalovaný platil nepravidelně a uhradil pouze částku 15 830 Kč. Při vydělení výší týdenních splátek se tak dostal do prodlení ke dni datum, když splatnost zůstatku pohledávky nastala datum.
2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu žádným způsobem nevyjádřil. K první jednání ve věci se žalovaný nedostavil bez omluvy, žalobkyně se omluvila a soud jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 . zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , dále jen „o. s. ř. “ v jejich nepřítomnosti.
3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými a z nich zjistil následující skutečnosti. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum číslo soud zjistil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným. Dle této smlouvy poskytne žalobkyně žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 12 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavazuje kromě jistiny zaplatit také sjednaný úrok 4 200 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 2 640 Kč, celkem tedy 21 240 Kč v 60 týdenních splátkách po částka. Úroková sazba činí podle smlouvy 66 % p. a. Článek IV. Smlouvy obsahuje předtištěné prohlášení klienta (žalovaného) o tom, že poskytl veškeré pravdivé, úplné a správné údaje a podklady a není a nehrozí mu insolvence. Ve formuláři pro standartní informace o spotřebitelském úvěru je opětovně předtištěna zápůjční úroková sazba ve výši 66 % p. a. (tato výše úroku odpovídá součtu sjednaného úroku a dalších sjednaných poplatků). Podle evidenční karty klienta bydlel žalovaný v době žádosti o úvěr v nájmu s partnerkou, byl svobodný, měl u žalobkyně již dříve půjčku, pracoval na plný pracovní úvazek, což měl doložit pracovní smlouvou a výplatní páskou. Jeho čistý měsíční příjem činil částka a měsíční výdaje byly odhadnuty na částka, z toho inkaso činilo částka, zálohy na energie částka, splátky dřívější půjčky částka a jiné výdaje domácnosti částka. Použitelné příjmy by tak činily částka měsíčně. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne datum. Podle žaloby uhradil žalovaný na dluh 15 830 Kč.
4. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § číslo a § číslo odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, standartních informací a karty klienta.
5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.
9. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou.
10. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, jakým dalším způsobem ověřovala solventnost žalovaného (veřejně dostupné rejstříky a registry) ani skutečné příjmy a výdaje žalovaného, který uvedl, že žije s partnerkou. Není zřejmé, zda tato osoba je na něm finančně závislá, zda se podílí nějakým způsobem na nákladech provozu domácnosti apod. Při započtení uvedených pravidelných výdajů žalovaného a přičtení měsíčních splátek sjednaného úvěru v částce 1 416 Kč (354 x 4) by žalovanému na měsíc zůstávalo částka na veškeré nikoliv běžné výdaje. I při sečtení částky částka a v kartě klienta uvedené částky částka na jiné výdaje, než je nájem, energie a splátky předchozího úvěru, činí suma na veškeré živobytí – jídlo a nápoje, drogerie, zdravotní potřeby, ošacení, telefon, případné obvyklé internetové, televizní a telefonní poplatky - částka, tj. částka na den. Už ze samotného tohoto faktu je zřejmé, že přes veškerá ve formulářích smlouvy, standartních informací a karty klienta předtištěná prohlášení, ani žalovaný ani žalobkyně neuvážili náležitě solventnost a schopnost žalovaného k přijetí dalšího závazku smlouvou sjednávaného a nelze tak zjistit, jakým způsobem vlastně věřitel došel k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, a jakým způsobem jinak ověřoval úvěruschopnost žalovaného.
11. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.
12. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).
13. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. V tomto směru lze odkázat i na závěry přijaté Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho nedostatečně doloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky.
14. Soud postupoval ve smyslu uvedených závěrů, pokud se zabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní před uzavřením úvěrové smlouvy bez ohledu na nečinnost žalovaného. V tomto směru lze odkázat například na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
15. Nelze samozřejmě opominout, že zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Poskytovatel úvěru tak musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, zvážit, zda se jedná o všechny potřebné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
16. Soud vyhodnotil provedené dokazování jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti dle ustanovení § 132 o. s. ř. o. s. ř. a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala naplnění zákonné povinnosti náležitého posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavření smlouvy a smlouvu tak je třeba posoudit jako neplatnou.
17. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 12 000 Kč a on do podání žaloby uhradil žalobkyni 15 830 Kč, nic jí nedluží a soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
18. O nákladech řízení bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na to, že žalobkyně byla neúspěšnou účastnicí řízení a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 . o. s. ř. o. s. ř. ).