Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 151/2020-72
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
adresa pro doručování: adresa žalovaného
o zaplacení 525 908,01 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 484 873,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 489 636,90 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 484 873,40 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 034,61 Kč, úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 500 000 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017, úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 495 236,50 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 363,10 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 644 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 484 873,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 489 636,90 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 484 873,40 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 034,61 Kč, úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 500 000 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017, úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 495 236,50 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 363,10 Kč za dobu od 1. 8. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 644 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 525 908,01 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 500 000 Kč představující meziúvěr, který sloužil k dřívější úhradě nákladů na řešení bytové potřeby v době, kdy žalovaný ještě neměl nárok na poskytnutí úvěru, jehož účelem mělo být financování údržby a změny rodinného domu. Z poskytnutých finančních prostředků se žalovaný zavázal platit úroky ve výši 8,90 % ročně (po následném zvýšení úrokové sazby ve výši 9,40 % ročně) v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 800 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci a dále se zavázal splácet 1 500 Kč měsíčně na úhradu vkladů na vkladový účet stavebního spoření. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zjišťovala výši měsíčního příjmu žalovaného, která byla stvrzena ze strany jeho zaměstnavatele. Dále nahlédla do Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací, na základě nichž byla prověřena výše závazků a platební morálka žalovaného. Konečně přistoupila k porovnání příjmů a výdajů žalovaného. Na straně výdajů bylo přitom počítáno s životními náklady, náklady na bydlení, splátkami již existujících závazků a s finanční rezervou ve výši 10 % z příjmů. Tímto výpočtem žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému zůstává měsíčně dostatečné množství finančních prostředků ke splácení. Vyjádřila přesvědčení, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a dostála požadavkům deklarovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015, neboť nevycházela pouze z předložených a ničím nedoložených prohlášení žalovaného. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně v souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami úvěr zesplatnila a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně příslušenství a úhrad nejpozději do 31. 7. 2016. Této své povinnosti však žalovaný nedostál a zůstal žalobkyni dlužen ke dni zesplatnění 500 000 Kč na jistině a 34 167,61 Kč na úrocích. Následně došlo v souladu se smlouvou k zúčtování vkladového účtu stavebního spoření žalovaného v podobě zástavního práva k účtu ze stavebního spoření, a to ve výši 3 496,10 Kč. Tato částka pak byla započtena na dlužné úroky. V rámci insolvenčního řízení, kam žalobkyně přihlásila svou pohledávku vůči žalovanému, byla dále vymožena částka ve výši 4 763,50 Kč, jež byla započtena na jistinu pohledávky. Ke dni podání žaloby tak činila dlužná částka 495 236,50 Kč na jistině a 30 671,51 Kč na úrocích ke dni zesplatnění. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 500 000 Kč za období od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 500 000 Kč za období od 1. 8. 2016 do 1. 11. 2017, úroku ve výši 9,4 % ročně z částky 495 236,50 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 495 236,50 Kč od 2. 11. 2017 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost vedle samotného úvěru meziúvěr ze stavebního spoření až do výše 500 000 Kč k financování údržby a změny rodinného domu. Tento meziúvěr byl poskytnut na dobu určitou do dne přidělení cílové částky stavebního spoření a byl splatný v den přidělení této cílové částky. Do doby splatnosti meziúvěru byl žalovaný povinen platit úroky z meziúvěru ve výši 8,90 % ročně, která byla následně zvýšena na 9,40 % ročně, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 7. 4. 2016, z výše zůstatku meziúvěru. Zároveň se zavázal provádět od prvního dne měsíce následujícího od uzavření smlouvy do přidělení cílové částky stavebního spoření pravidelné měsíční vklady na stavební spoření ve výši 1 500 Kč. Dále žalovaný projevil souhlas s tím, aby k datu přidělení cílové částky byl meziúvěr včetně úroků a dalších částek a úhrad automaticky splacen zúčtováním s uspořenou částkou na příslušném vkladovém účtu. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Obecné úvěrové podmínky žalobkyně. Konečně žalobkyně doložila také sazebníky úhrad spojených se stavebním spořením, úvěry a meziúvěry platné od 1. 7. 2015, od 1. 7. 2016 a od 1. 12. 2016. Dne 24. 9. 2015 žalovaný písemně požádal o čerpání meziúvěru ve výši 500 000 Kč, přičemž toto čerpání bylo schváleno následujícím dnem. Dopisem ze dne 29. 9. 2015 bylo žalovanému oznámeno provedení čerpání finančních prostředků z meziúvěrového účtu bankovním převodem. Z doloženého oznámení o povolení inkasa je zřejmé, že výše úroků z meziúvěru, které měl žalovaný splácet, činila 1 500 Kč měsíčně a výše pravidelných měsíčních vkladů na účet stavebního spoření činila 3 800 Kč.
4. Žalobkyně soudu předložila dokument„ Potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci“ opatřený razítkem zaměstnavatele žalovaného (právnická osoba, se sídlem v obec), z něhož vzal soud za prokázané, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu určitou do datum a průměrná výše jeho čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání činila za posledních dvanáct měsíců 18 742 Kč. Další část tohoto formuláře, v níž měly být uvedeny údaje o finanční situaci žalovaného, byla vyplněna velmi nedbale, lze usuzovat, že žalovaný v té době měl další splatné závazky z úvěrů, nicméně ačkoli formulář počítal s tím, že tyto závazky budou specifikovány mimo jiné uvedením úvěrového subjektu a výší poskytnutého úvěru včetně výše splátek a posledního data těchto splátek, ve formuláři se objevuje pouze údaj„ WST“ a částky 3 507 Kč a 490 Kč, které zřejmě představují měsíční výši splátek. Zbylá část formuláře týkající se finanční situace žalovaného zůstala nevyplněna, včetně kolonky„ Další pravidelné náklady domácnosti Kč“. Žalobkyně dále doložila dokument„ Kontrola příjmů“, v němž bylo počítáno s výší nákladů na domácnost žalovaného v částce 2 270 Kč měsíčně, s životním minimem ve výši 2 690 Kč měsíčně, byly zde uvedeny závazky žalovaného vůči žalobkyni ve výši 5 208,30 Kč měsíčně a závazky vůči jiným subjektům ve výši 3 997 Kč měsíčně a bylo počítáno rovněž s finanční rezervou ve výši 10 % z čistých příjmů. Na základě uvedených údajů bylo vypočteno, že žalovanému měsíčně zůstává na obživu částka 7 662,50 Kč a jeho příjmy jsou dostačující ke splácení úvěru, přičemž z doloženého náhledu z interního systému žalobkyně je patrné, že čerpání úvěru bylo žalovanému schváleno. Dle údajů z interního systému žalobkyně žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů nebo příbuzných. V náhledu interního systému žalobkyně je dále zaznamenán údaj„ 1“ v kolonkách„ Hodnocení SOLUS“ a„ Hodnocení BRKI“. Samotné výstupy z těchto databází však žalobkyně nedoložila.
5. Dle výpisu z meziúvěrového účtu za rok 2015 byla na meziúvěr v tomto roce uhrazena celkem částka 4 327 Kč a dle výpisu z meziúvěrového účtu za rok 2016 byla na meziúvěr dále uhrazena částka 2 540 Kč a dále na něj byla započtena částka 3 496,10 Kč ze spořícího (vkladového) účtu žalovaného.
6. Dopisem ze dne 4. 7. 2016 žalobkyně odstoupila od smlouvy z důvodu neplnění platebních povinností ze strany žalovaného. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě celkové dlužné částky z titulu smlouvy o meziúvěru nejpozději do 31. 7. 2016. Žalovaný dopis převzal dne 8. 7. 2016, jak je patrné z přiložené dodejky. Dále byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 31. 10. 2019.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného do 30. 11. 2016), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
11. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
14. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy ze dne datum finanční prostředky ve výši 500 000 Kč ve formě meziúvěru, přičemž tento meziúvěr byl poskytnut na dobu určitou do dne přidělení cílové částky stavebního spoření a byl splatný v den přidělení cílové částky, kdy se žalovaný zavázal platit sjednané úroky a zároveň provádět vklady na účet stavebního spoření. Smlouva uzavřená mezi účastníky je smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku a vztahují se na ni ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Tento zákon upravuje práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem, přičemž úvěrová smlouva sjednaná mezi účastníky spadá do kategorie spotřebitelského úvěru vymezené v § 1 zákona o spotřebitelském úvěru a nevztahuje se na ni žádná z výjimek uvedených v § 2 tohoto zákona.
15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015, na nějž odkazovala rovněž samotná žalobkyně, kde Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Soud se v daném případě neztotožňuje s přesvědčením žalobkyně, že shora uvedenému požadavku dostála. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, že pobírá mzdu v uvedené výši, nýbrž si toto tvrzení ověřila potvrzením ze strany zaměstnavatele. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli prověřovány. Jestliže jde o náklady na obživu žalovaného, v souvislosti s těmito soud v zásadě nemá námitky proti tomu, aby jako s referenční hodnotou bylo počítáno s částkou životního minima na osobu, neboť jde o náklady, které většinou do jisté míry lze uzpůsobit aktuální finanční situaci konkrétní osoby odvislé mimo jiné rovněž od výše závazků, jež převzala a splácí. To však nemůže platit absolutně a nelze akceptovat, aby ze strany úvěrujícího subjektu jediné zjištění, které o výdajích spotřebitele učiní, byl dotaz na další splatné závazky (zde je navíc ze způsobu, kterým bylo potvrzení o příjmu a finanční situaci vyplněno, zřejmé, že žalobkyně nedostála ani svým standardům zkoumání výdajové stránky zájemce o úvěr). Zejména není možné akceptovat pasivitu žalobkyně ve vztahu k nákladům spojeným s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, které nemohou být jednoduše ihned sníženy v závislosti na aktuální finanční situaci. Žalovaný měl dle údajů uvedených v interním systému žalobkyně bydlet u rodičů či příbuzných, přičemž není zřejmé, že by tato skutečnost byla za strany žalobkyně jakkoli prověřována. Za tímto účelem si žalobkyně mohla od žalovaného vyžádat kupříkladu čestné prohlášení rodičů či příbuzných o tom, že u nich žalovaný skutečně bydlí a zda případně jakou částkou jim přispívá na náklady domácnosti. Z ničeho však neplyne, že by žalobkyně takto učinila. V souvislosti s bydlením, resp. udaným bydlištěm žalovaného (obec) je též zjevné, že vzhledem k sídlu zaměstnavatele (obec) musel žalovaný do práce dojíždět, ovšem ani v tomto směru žalobkyně žádná zjištění neučinila a tuto okolnost do svých úvah při hodnocení finanční situace žalovaného nezahrnula. Za významné považuje soud též zjištění, že pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou, a sice do datum (smlouva o úvěru byla uzavřena dne datum), a z tvrzení žalobkyně ani z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně této okolnosti (s ohledem na výši poskytnutého úvěru a předpokládanou dobu splácení) věnovala jakoukoli pozornost a žalovaného se např. alespoň dotázala, zda se počítá s prodloužením jeho pracovního poměru, či zda má zajištěno místo jinde, apod. Konečně žalobkyně nepodložila ani své tvrzení o tom, že provedla lustraci žalovaného v Bankovním a Nebankovním registru za účelem ověření výše závazků a platební morálky žalovaného, neboť nedoložila výpisy z těchto registrů. Přitom podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel své povinnosti podle § 9 téhož zákona, nesplnil. Na základě uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
16. Shora citované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Je zřejmé, že nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti. Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
17. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 500 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
18. Na závazky z neplatné smlouvy byla celkově uhrazena částka 11 630,50 Kč (po započtení částky 4 763,50 Kč vymožené v insolvenčním řízení) a dále byla na tyto závazky započtena částka 3 496,10 Kč z vkladového účtu stavebního spoření žalovaného. Žalovanému tak zbývá uhradit na jistinu částku 484 873,40 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala doloženou dodejkou doručení odstoupení od smlouvy, v rámci něhož byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě veškerých pohledávek z úvěru, žalovanému dne 8. 7. 2016, přičemž mu byla poskytnuta lhůta k plnění do 31. 7. 2016. Ode dne následujícího, tj. ode dne 1. 8. 2016, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení, který byl vedle dlužné jistiny žalobkyni též přiznán. Ve zbývající části soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 904 115,67 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 655 706,52 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 10. 12. 2020). Žalobkyně byla ze 73 % úspěšná a z 27 % neúspěšná (z 27 % byl úspěšný žalovaný) a má vůči žalovanému právo na zaplacení 46 % náhrady nákladů řízení.
1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 21 037 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, účast na jednání dne 3. 12. 2020), za které mu náleží odměna v plné výši a jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (jednoduchá výzva k plnění), za který mu náleží odměna ve výši jedné poloviny. Právní zástupce žalobkyně si dále účtoval odměnu ještě za další úkon, a to sice za vyjádření, v němž k výzvě soudu popsal, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalovaného. Tato skutková tvrzení však mohla a měla být součástí samotné žaloby, jelikož jsou pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně zcela zásadní (čehož si žalobkyně, s ohledem na svou podnikatelskou činnost a postavení na trhu, stejně tak jako i její zástupce, který žalobkyni zastupuje ve skutkově podobných věcech opakovaně, nepochybně museli být vědomi) a nejeví se jako spravedlivé, aby byla žalobkyně zvýhodňována přiznáním vyšší odměny oproti těm žalobcům, kteří tyto podstatné skutečnosti uvedou již v samotné žalobě. Náklad na tento úkon tak nelze považovat za účelně vynaložený, a soud proto zástupci žalobkyně odměnu za něj nepřiznal. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 7 bodu 6 advokátního tarifu 10 420 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 66 617,70 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 30 644 Kč (46 % z 66 617,70 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.