Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 179/2020-66

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 25 932 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 25 932,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 838 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 90,85 % ročně z částky 16 052,44 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 79 142 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 25 932,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 838 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 90,85 % ročně z částky 16 052,44 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 79 142 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 25 932 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 140,06 % ročně žalobkyni splatit v 24 měsíčních splátkách po 2 748 Kč splatných vždy k 9. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku v celkové výši 43 968 Kč), v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 12. 2. 2020. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 19 341 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem tři splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 1 497 Kč), právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem deset splátek (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 2 000 Kč) a konečně právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala za období od 14. 2. 2020 do 22. 7. 2020, tj. ve výši 3 094,40 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 90,85 % ročně z částky 16 052,44 Kč, tj. z původní jistiny úvěru, za období od 14. 2.2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 79 142 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 838 Kč za období od 14. 2. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto částku společně s úrokem v 24 měsíčních splátkách po 2 748 Kč splatných vždy nejpozději k 9. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 140,06 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a prohlášení žalovaného, v němž mimo jiné stvrdil, že veškeré informace, jež poskytl žalobkyni v souvislosti se smlouvou, jsou pravdivé a úplné. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne datum. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému dne datum vyplatila částku 30 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

5. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovaným, kam žalovaný uvedl jako svůj jediný pravidelný příjem čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 20 000 Kč. K tomuto žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalovaného ze dne datum, v níž bylo jako místo výkonu práce uvedeno obec, dodatek k této pracovní smlouvě ze dne datum, kterým došlo ke změně smlouvy tak, že pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu neurčitou, dodatek k pracovní smlouvě ze dne datum, na základě něhož byla základní délka pracovní doby žalovaného sjednána na 40 hodin týdně a jeho hrubá základní měsíční mzda byla stanovena na 23 000 Kč a historii transakcí na účtu žalovaného z níž je zřejmé, že dne 4. 5. 2018 byla žalovanému z titulu mzdy vyplacena částka 18 477 Kč a že dne 5. 6. 2018 byla žalovanému z titulu mzdy vyplacena částka 27 527 Kč. Jako své výdaje žalovaný uvedl výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč, přičemž měl bydlet u rodičů a splátky závazků ve výši 2 460 Kč měsíčně. Na straně výdajů bylo rovněž počítáno s částkou životního minima pro žalovaného ve výši 3 410 Kč měsíčně a s rezervou ve výši 1 000 Kč měsíčně. Disponibilní zdroje žalovaného tak podle hodnocení žalobkyně činily 11 130 Kč měsíčně. Konečně žalobkyně doložila výpis z registru SOLUS ze dne 28. 6. 2018, dle něhož měl mít žalovaný tři závazky po splatnosti, konkrétně šlo o telekomunikační poplatky.

6. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok a z karty klienta je zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 43 968 Kč.

7. Upomínkami ze dne 10. 6. 2019, 9. 1. 2020 a 10. 2. 2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 12. 2. 2020 mělo být žalovanému oznámeno zesplatnění celého úvěru a žalovaný měl být vyzván k úhradě všech závazků nejpozději do 10 dnů ode dne odeslání výzvy.

8. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 3. 7. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem z téhož dne a v níž byla žalovanému stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.

9. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.

10. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

16. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud dále zabýval tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně ověřeny, neboť se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného, že pobírá mzdu v uvedené výši, nýbrž si vyžádala k tomuto tvrzení doklady, a to konkrétně pracovní smlouvu včetně jejích dodatků a historii transakcí z účtu žalovaného, z níž je zřejmá výše mzdy vyplacené žalovanému za měsíce předcházející uzavření smlouvy. Co se však týče výdajů žalovaného, tak ohledně těchto nelze mít za to, že byly ze strany žalobkyně řádně prověřeny, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Jestliže žalovaný uváděl, že bydlí u rodičů, bylo dle názoru soudu povinností žalobkyně po žalovaném požadovat, aby tuto skutečnost doložil, což mohl učinit kupříkladu předložením čestného prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně a bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na chod domácnosti. Tím spíše za stavu, kdy žalovaný jako adresu pro doručování sdělil adresu odlišnou od svého trvalého bydliště a nabízí se tedy úvaha, že zatímco adresa bydliště rodičů je adresa trvalého bydliště žalovaného (tj. obec, ulice a číslo), ve skutečnosti žalovaný uspokojoval své bytové potřeby jinde (na adrese adresa žalovaného, kterou uvedl jako adresu pro doručování), tedy nikoli u rodičů a bylo potřebné tvrzené (neobvyklé nízké) výdaje na bydlení ověřit. Z tvrzení žalobkyně ani z předložených listin nevyplývá, že by se touto diskrepancí při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného jakkoli zaobírala. Navíc pokud by žalovaný skutečně bydlel u rodičů (na adrese v obec), pak by s ohledem na skutečnost, že místo výkonu práce bylo sjednáno v obec, bylo namístě věnovat pozornost nákladům na dojíždění do zaměstnání. To vše platí tím spíše za situace, kdy měl žalovaný v době poskytnutí úvěru celkem tři nesplacené závazky, a ze strany žalobkyně by se dala očekávat zvýšená míra obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaný přitom uhradil celkovou částku ve výši 43 968 Kč, a tudíž již přeplatil jistinu poskytnutého úvěru. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín.