Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 C 242/2020-19

Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Fukalem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

pro zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od datum do datum a úroku v částce 2 101,20 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 607,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně titul jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do [datum] a úroku v částce 2 101,20 Kč, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 607,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne datum uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému 5 000 Kč převodem na účet. Žalovaný se pak zavázal půjčku včetně úroku ve výši 2 101,20 Kč splatit ve dvou splátkách k datum a datum. Před uzavřením smlouvy provedla lustraci žalovaného v databázi SOLUS a centrální evidenci exekucí. Údaje uvedené v dotazníku ověřila hovorem s žalovaným na jím uvedeném telefonním čísle.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Připustil, že půjčku od žalobkyně měl, ale byla to půjčka ze dne datum O žalované půjčce nic neví.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Dne datum byla žalobkyni z účtu žalovaného zaslána částka 1 Kč. Dne datum byla na účet žalovaného zaslána částka 5 000 Kč a byla identifikována jako půjčka dle smlouvy číslo. Obsahem y označené jako„ Smlouva o půjčce číslo“ je závazek žalobkyně poskytnou žalovanému 5 000 Kč a závazek žalovaného zaplatit 3 567,77 Kč do datum a 3 533,43 Kč do datum. Nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní podmínky, dle kterých si klient zvolí podmínky žádosti o půjčku na webových stránkách v sekci Mé aktivity, seznámí se s veškerými informacemi a stiskem tlačítka„ Další“ potvrdí výši požadované půjčky, dobu, na jakou má zájem, aby mu byla půjčka poskytnuta a výši jednotlivých splátek. Následně se klientovi vygeneruje text smlouvy o půjčce a zobrazí se mu text VOP a formulář s informacemi poskytovanými před uzavřením smlouvy. Zaškrtnutím políčka“ Souhlasím s podmínkami Smlouvy vyslovuje klient souhlas se zněním Smlouvy, zaškrtnutím políčka“ Souhlasím s VOP” vyslovuje klient souhlas se zněním VOP a zaškrtnutím políčka“ Souhlasím s podmínkami Předsmluvního formuláře” vyslovuje klient souhlas se zněním předsmluvního formuláře, a dále kliknutím na tlačítko“ Další“ smlouvu o půjčce klient uzavírá. Klient je dále povinen vyplnit dotazník týkající se jeho finanční a majetkové situace, zejména uvést informace o svém zaměstnání a zaměstnavateli, měsíčních příjmech a výdajích a případě i dalších již existujících závazcích. Po kliknutí na tlačítko„ Potvrdit žádost“ se považuje Žádost o půjčku za podanou a není možné ji nadále měnit. Žalobkyně od žalovaného před uzavřením zjistila, že je ženatý, pracuje ve právnická osoba, jeho příjem činí 31 000 Kč měsíčně a výdaje 18 000 Kč. Dále měla informaci o tom, že dne datum byla mezi účastníky uzavřena smlouva o půjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému 3 500 Kč. Žalovaný byl dopisem ze dne datum vyzván k zaplacení dlužné částky do datum.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

5. Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

12. Na základě zjištěného skutkového stavu ve světle shora citovaných ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, a to prostřednictvím webových stránek žalobkyně způsobem uvedeným ve všeobecných podmínkách, které jsou součástí smlouvy. Byť nebylo prokázáno ověření identity žalovaného v souvislosti s uzavřením této smlouvy, lze dovozovat ověření identity žalovaného z dřívějšího jednání mezi stranami, kdy již byla uzavřena jedna smlouva o zápůjčce, kdy sám žalovaný uzavření takové zápůjčky potvrdil. Peněžní prostředky pak byly prokazatelně odeslány na účet žalovaného a byly označeny číslem uzavřené smlouvy. Kontraktační proces uvedený ve všeobecných obchodních podmínkách kombinuje prostý elektronický podpis (heslo zadané při registraci) s mechanickými prostředky (klik myší na příslušné tlačítko). Lze proto uzavřít, že žalovaný opatřil smlouvu prostým elektronickým podpisem, neboť po zadání unikátních identifikačních údajů vztahujících se výhradně k jeho osobě mechanickým prostředkem„ kliknutím“ vyslovil souhlas s jejím zněním.

13. S ohledem na to, že žalovaný vystupoval ve vztahu jako spotřebitel, je třeba daný vztah poměřovat ustanoveními , dle kterého má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j.  – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ), a to přestože tento následek zákona číslo výslovně nestanovil.

15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, , , , dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

16. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. , ale též , o ochraně spotřebitele, a až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008 /48/) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

17. V důvodové zprávě k  totiž zákonodárce uvádí, že„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. .

18. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle d, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně nezjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

19. Z výše uvedeného proto vyplývá, že povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost i podle nové právní úpravy je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelném zadlužování spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že zákonodárce v důvodové zprávě prohlásil, že jeho cílem není oslabení ochrany spotřebitele, ale právě posílení této pozice, nedává rozumný smysl, aby změnou právní úpravy došlo k tomu, že dosavadní následek spočívající v absolutní neplatnosti právního jednání bude reformován na relativní neplatnost právního jednání. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, čímž ji značně oslabuje.

20. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení odporuje podle tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v  o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: I. Obecná část ( −654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136).

21. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části (viz body 16 až 19 výše). Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle o. z. Nadto lze dodat, že relativní neplatnost ani v tomto ohledu neposkytuje společnosti dostatečnou záruku k zajištění zájmů chráněných zákonem.

22. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti nepřistoupila. Od žalovaného požadovala informace o jeho příjmech a výdajích, ale žádným způsobem je neověřila. Za řádné ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr nelze považovat kontrolu telefonního čísla a lustraci žalovaného v dostupných registrech, neboť nevede k věrohodnému ověření majetkových poměrů žalovaného. Žalobkyně se k jednání se bez omluvy nedostavila, čímž se vzdala dobrodiní poučení podle Žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní ohledně toho, jakým způsobem prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet.

23. Soud tedy vycházel z toho, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle a 2 řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti pak podle ve spojení s  o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o zápůjčce, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky.

24. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 5 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.).

25. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 5 000 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný byl od datum v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení (výzva před podáním žaloby byla v souladu s § 573 o.z. doručena dne datum a lhůta k zaplacení byla stanovena do datum), vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu o.z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v  , v platném znění (výrok I.).

26. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a úroků z prodlení požadovaných od splatnosti zápůjčky zamítnout (výrok II.).

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 607,81 Kč, přičemž tato částka představuje 40,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,41 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,59 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 101,20 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.