Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 232/2020-49
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 31 938,06 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Připouští se rozšíření žaloby podáním žalobkyně soudu došlým 21. 11. 2020 o nárok na zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení.
II. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 2 166,05 Kč, zastavuje.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 322 Kč s úrokem ve výši 10,40 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 4 450,01 Kč s úrokem přesahujícím úrok přiznaný ve výroku III. tohoto rozsudku, zamítá.
V. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 7 138 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Připouští se rozšíření žaloby podáním žalobkyně soudu došlým 21. 11. 2020 o nárok na zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení.</b> <b>II. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 2 166,05 Kč, zastavuje.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 322 Kč s úrokem ve výši 10,40 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 4 450,01 Kč s úrokem přesahujícím úrok přiznaný ve výroku III. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>V. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 7 138 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 9. 9. 2020 původně domáhala po žalovaném zaplacení 31 938,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 13. 4. 2018. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat uvedenou částku vrátit spolu se sjednanými platbami souvisejícími s poskytnutým úvěrem, a to v ujednaných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost však porušil, neboť sjednané splátky nehradil řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy na právnická osoba, která ji následně postoupila žalobkyni. Ta tvrdila, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky ve výši 22 272,01 Kč Vedle této částky požadovala rovněž smluvní pokutu za prodlení žalovaného se splácením úvěru ve výši 9 666,05 Kč, a to s odkazem na čl. V. smlouvy o úvěru. Požadovaná smluvní pokuta dle žaloby odpovídala sjednané sazbě 0,1 % z dlužné částky 22 272,01 Kč denně, přičemž žalobkyně si smluvní pokutu nárokovala za období od 14. 6. 2019 do 20. 8. 2020.
2. V přípise soudu došlém dne 21. 11. 2020 žalobkyně upřesnila, že žalovaný na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy doposud neuhradil ničeho. Žalovaná částka ve výši 22 272,01 Kč sestává z jistiny ve výši 12 437,05 Kč, smluvního úroku naběhlého za dobu od 13. 4. 2018 do 13. 6. 2019 ve výši 988,76 Kč, poplatku za poskytnutí a sjednání úvěru ve výši 5 511,05 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 130,73 Kč a inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 2 204,42 Kč. Žalobkyně dále vzala podanou žalobu částečně zpět co do části původně požadované smluvní pokuty ve výši 2 166,05 Kč a navrhla, aby soud řízení v tomto rozsahu zastavil. V neposlední řadě rozšířila žalobu o nárok na zaplacení smluvního úroku z úvěru ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení a navrhla, aby soud připustil toto rozšíření žaloby.
3. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.
4. Soud nařídil ve věci jednání na den 1. 12. 2020. Žalovaný, ač byl k jednání řádně a s dostatečným předstihem předvolán (zásilka obsahující předvolání k jednání mu byla doručena vhozením do domovní schránky na adrese místa jeho trvalého pobytu dne 19. 10. 2020), se bez omluvy nedostavil. Proto soud postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “), a věc projednal v nepřítomnosti žalovaného. Zástupce žalobkyně, který se k jednání dostavil, uvedl, že žalovaný v mezidobí na svůj dluh ničeho neuhradil, a navrhl, aby bylo podané žalobě v plném rozsahu vyhověno.
5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 13. 4. 2018 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl při podpisu smlouvy žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč, kdy první splátka byla dle smlouvy splatná do měsíce od jejího podpisu, každá další pak vždy do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Mezi smluvními stranami bylo sjednáno, že nezaplacením jakékoliv splátky řádně a včas se stává okamžitě splatnou celá doposud žalovaným neuhrazená část úvěru. Žalovaný se dále zavázal, že pokud se dostane do prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, zaplatí právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta se měla stát splatnou dne následujícího po dni vzniku prodlení.
6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 11. 12. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a právnická osoba soud zjistil, že pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností ke shora uvedenému datu postoupena na právnická osoba
7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 26. 5. 2020 mezi právnická osoba a žalobkyní soud zjistil, že pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností ke shora uvedenému datu postoupena na žalobkyni.
8. Z oznámení o postoupení pohledávky z 24. 7. 2020 bylo zjištěno, že právnická osoba oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky plynoucí ze shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni, a poučila jej o tom, že má propříště povinnost svůj dluh uhradit žalobkyni.
9. Z předžalobní výzvy z 24. 7. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 38 128,45 Kč vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému na adresu místa jeho trvalého pobytu dne 27. 7. 2020.
10. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv podstatné pro rozhodnutí ve věci.
11. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 13. 4. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 378 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalovaného ve výši 2 700 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 1 948 Kč Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož byl žalovaný v případě svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta byla vždy splatná následující den po vzniku prodlení. Současně se v případě prodlení žalovaného měla stát okamžitě splatnou celá doposud neuhrazená část jeho dluhu. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 11. 12. 2019 postoupena na právnická osoba a následně s účinností k 26. 5. 2020 na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Následně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce.
12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Soud se nejprve s ohledem na rozšíření žaloby učiněné podáním žalobkyně soudu došlým dne 21. 11. 2020 zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro připuštění tohoto rozšíření (tj. de facto pro změnu žaloby). Podle § 95 odst. 1 věty prvé o. s. ř. o. s. ř. platí, že žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. S ohledem na to, že k rozšíření žaloby došlo podáním, které bylo soudu doručeno ještě před zahájením jednání ve věci (a tedy i před zahájením dokazování), dospěl soud k závěru, že nic nebrání tomu, aby bylo uvedené rozšíření žaloby připuštěno, neboť dosavadní výsledky řízení nepochybně mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ve výroku I. tohoto rozsudku tedy rozšíření žaloby připustil. Toto rozhodnutí soud učinil součástí meritorního rozsudku ve věci z toho důvodu, že odvolání proti němu není ve smyslu § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. přípustné a rozhodnutí o připuštění rozšíření žaloby tedy nabude právní moci již doručením rozsudku oběma účastníkům, bez ohledu na stanovisko žalovaného k navrženému rozšíření žaloby. Nemělo tedy žádný význam, aby soud o připuštění změny žaloby rozhodoval samostatným usnesením a s vydáním meritorního rozhodnutí ve věci (s ohledem na neúčast žalovaného u jednání) vyčkával až do okamžiku nabytí právní moci takového usnesení.
19. Soud dále s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby učiněné týmž podáním ve smyslu § 96 odst. 2 věty prvé řízení v rozsahu zpětvzetí, tj. co do částky 2 166,05 Kč, zastavil (výrok II.), aniž by se žalovaného dotazoval na jeho stanovisko k navrhovanému zpětvzetí žaloby. K tomu totiž opět došlo ještě před započetím jednání ve věci, což znamená, že stanovisko žalovaného v této otázce je ve smyslu § 96 odst. 3 a 4 o. s. ř. o. s. ř. nerozhodné.
20. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši v hotovosti při podpisu smlouvy. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný nesplácel řádně a včas sjednané splátky úvěru a že na svůj dluh ze smlouvy neuhradil až doposud ničeho. Bylo přitom na žalovaném, aby v případě, že splátky hradil v dohodnutých termínech splatnosti, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Žalovaný však zůstal nečinným, na podanou žalobu ani k výzvě soudu nijak nereagoval. Soud proto vycházel z toho, že se skutečně dostal do prodlení s hrazením splátek úvěru.
21. Žalovaný byl nepochybně povinen dle smlouvy i dle § 2395 o. z. vrátit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné poskytnutou jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.
22. Ujednání o úroku je ve smyslu § 2395 o. z. jednou z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. V daném případě byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným sjednán úrok v absolutní výši 1 444 Kč. Takový úrok by sám o sobě ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků nepochybně nebyl nepřiměřený, žalovaný se však ve smlouvě zavázal nejen k úhradě tohoto úroku, ale rovněž k zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč Tyto platby přitom nelze považovat za nic jiného, než za další formu úplaty za poskytnutí peněžních prostředků žalovanému. Stejně jako úrok z úvěru totiž v sobě zahrnují na jedné straně náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s administrací a poskytnutím úvěru vznikly, na straně druhé dozajista alespoň částečně i obchodní zisk právního předchůdce žalobkyně z daného obchodního případu, neboť je vyloučeno, že by právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a vyplacením peněžních prostředků žalovanému, k němuž došlo v hotovosti, vznikly celkové náklady odpovídající shora uvedeným částkám. Všechny shora uvedené platby navíc v souhrnu vyjadřují nákladovost celého úvěru pro žalovaného jakožto spotřebitele. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známá zavedená praxe zejména nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (právního předchůdce žalobkyně nevyjímaje), kteří velmi často ve svých formulářových smlouvách namísto transparentně vyjádřeného úroku využívají institutu nejrůznějších poplatků (např. poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek, atd.) a tímto způsobem v podstatě„ maskují“ skutečnou výši nákladů spojených s daným spotřebitelským úvěrem. Takový postup je přitom pro běžného spotřebitele velmi nepřehledný a soud jej považuje za zneužití postavení silnější smluvní strany, kterou poskytovatel úvěru nepochybně je. Je totiž třeba zdůraznit, že formulářový charakter smluv o spotřebitelských úvěrech v podstatě znemožňuje spotřebitelům jakkoliv ovlivnit smluvní podmínky, které jsou již dopředu nastaveny poskytovatelem úvěru, mimo jiné tedy i výši úplaty za poskytnutí úvěru. Autonomie vůle spotřebitele se při uzavírání smlouvy omezuje v podstatě pouze na to, zda poskytovatelem nabízené podmínky jako celek přijme či nikoliv. Jen stěží si lze představit, že by spotřebitel v rámci předsmluvního vyjednávání docílil například snížení výše úplaty za poskytnutí úvěru, apod.
23. Za těchto okolností je třeba klást zvýšené nároky na poskytovatele úvěru v tom směru, aby výše jím nárokovaných plateb za poskytnutí peněžních prostředků spotřebiteli (bez ohledu na to, jak tyto platby poskytovatel úvěru nazve) nepřesáhla přípustnou mez. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku (a podle názoru soudu tím pádem i úplaty za poskytnutí úvěru jako celku) je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 ). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u úvěru) je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ).
24. Nahlédnutím do databáze časových řad příjmení, která je dostupná na webových stránkách obec národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v dubnu 2018, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 10,40 % ročně (viz tabulka B2 číslo, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byl úvěr žalovanému poskytnut na dobu 14 měsíců při sjednané celkové úplatě ve výši 9 572 Kč (úrok + poplatek za poskytnutí úvěru + poplatek za vyhodnocení úvěru). Výše úplaty tedy odpovídá roční úrokové sazbě 54,72 % (výše úplaty přepočtená na dobu 1 měsíce činí 684 Kč, což odpovídá roční výši úplaty 8 208 Kč a roční úrokové sazbě 54,72 % z poskytnuté jistiny úvěru). Je tedy zřejmé, že sjednaná úplata převyšovala obvyklou úrokovou sazbu bankovních spotřebitelských úvěrů více než pětinásobně, tedy velmi výrazně.
25. Soud na druhou stranu nepominul, že žalovaný obdržel peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by mu banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů je soud v daném případě ochoten akceptovat vyšší úrok (respektive úplatu), než jaký by odpovídal obvyklé úrokové sazbě v době uzavření smlouvy. Tak vysokou úplatu, jaká byla sjednána v předmětné úvěrové smlouvě, však již nelze odůvodnit ani shora uvedenými hledisky. Soud proto jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 1 444 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč, neboť takto sjednaná úplata v celkové výši 2 822 Kč odpovídá roční úrokové sazbě 16,12 %, což je výše, která je s ohledem na okolnosti, za nichž byl úvěr žalovanému poskytnut, akceptovatelná. Naopak ujednání zavazující žalovaného k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč je již podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřípustným způsobem navyšuje celkové náklady spotřebitelského úvěru. Toto ujednání je proto neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlédl ve smyslu § 588 o. z. přihlédl z úřední činnosti i bez návrhu žalovaného.
26. Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně inkasní poplatek, jehož výše činila 2 700 Kč. Jak plyne z příslušného políčka formulářové smlouvy, tento poplatek měl být právním předchůdcem žalobkyně účtován za to, že veškeré platby žalovaného v souvislosti s předmětnou smlouvou budou inkasovány právním předchůdcem žalobkyně v hotovosti přímo v bydlišti žalovaného. Soud připouští, že s touto formou splacení úvěru (pokud tedy právní předchůdce žalobkyně skutečně inkasoval platby od žalovaného v hotovosti v místě jeho bydliště) mohly být spojeny dodatečné náklady právního předchůdce žalobkyně. Nelze však připustit, aby za takovou službu byla účtována úplata, jejíž výše odpovídá čtvrtině celkové částky poskytnuté žalovanému. Ze smlouvy ani z žalobních tvrzení navíc nelze dovodit, že by měl žalovaný při uzavření smlouvy reálnou možnost zvolit si způsob, jakým bude svůj dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Je všeobecně známou skutečností, že mnohé bankovní domy již delší dobu provádí bezhotovostní platby či inkasa z účtu bez jakýchkoliv poplatků. I kdyby však soud tuto skutečnost pominul a vycházel z toho, že i bezhotovostní způsob splacení úvěru by byl zpoplatněn, je evidentní, že pokud by žalovaný splácel svůj dluh bezhotovostně, náklady s tím spojené by byly oproti sjednanému inkasnímu poplatku naprosto minimální. Za této situace si lze jen stěží představit, že žalovaný, který má možnost vybrat si způsob splácení svého dluhu, si zvolí variantu nepoměrně finančně náročnější. Soud je navíc přesvědčen o tom, že předmětný inkasní poplatek přinejmenším zčásti rovněž plnil funkci odměny za poskytnutí úvěru, neboť jak vyplývá z úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně měl nárok na jeho zaplacení vždy, bez ohledu na to, zda bude úvěr splacen žalovaným řádně či předčasně. Je přitom nasnadě, že pokud by žalovaný úvěr splatil předčasně (což mu smlouva umožňovala), pak by náklady vynaložené právním předchůdcem žalobkyně na hotovostní inkaso splátek musely být nepoměrně nižší, než pokud by byl řádně dodržen sjednaný splátkový kalendář. Tento fakt přitom smlouva nijak nezohledňovala. Ze všech shora popsaných důvodů soud uzavřel, že i ujednání o inkasním poplatku je podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. ujednáním absolutně neplatným, neboť i toto ujednání se zjevně příčí dobrým mravům.
27. Pokud jde o nárokovanou smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, žalobkyně se domáhala jejího zaplacení s odkazem na příslušné ustanovení smlouvy, které zakládalo povinnost žalovaného uhradit v případě jeho prodlení se zaplacením jakékoliv splátky smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky denně. Žalovaný v řízení nevyvrátil tvrzení o tom, že porušil svou smluvní povinnost utvrzenou předmětnou smluvní pokutou. Sjednaná denní sazba smluvní pokuty ani její absolutní nárokovaná výše po částečném zpětvzetí žaloby nepřesahují limity stanovené v § 122 odst. 2 a 3 ZSÚ. Soud proto neshledal důvod, proč žalobkyni požadovanou částku 7 500 Kč nepřiznat.
28. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalovanému vznikla na základě uzavřené smlouvy o úvěru povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč a dále zaplatit úrok ve výši 1 444 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 1 378 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč Celkem tak byl žalovaný povinen k úhradě částky 25 322 Kč. V tomto rozsahu proto soud podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , za jehož účinnosti prodlení žalovaného nastalo.
29. Žalobkyně rovněž požadovala zaplacení smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 12 437,05 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení. Tento svůj nárok dovozovala z ustanovení smlouvy„ Splatnost, úrok a RPSN úvěru“, podle něhož činila zápůjční úroková sazba úvěru 15 % ročně. Na jiném místě smlouvy, a to v pasáži, která obsahovala souhrn všech plateb, k nimž se žalovaný v souvislosti s uzavřením smlouvy zavázal, byl však sjednán úrok v absolutní výši 1 444 Kč. Tato částka odpovídá sazbě 15 % ročně z jistiny ve výši 15 000 Kč za období trvání smlouvy, tj. za dobu 14 měsíců. Navíc i při výpočtu celkové dle smlouvy splatné částky (27 272 Kč) bylo zjevně vycházeno z toho, že žalovaný je povinen zaplatit úrok pouze ve výši 1 444 Kč. Z žádného ustanovení smlouvy tak nelze dovodit, že by si smluvní strany pro případ, že by žalovaný nehradil řádně a včas dohodnuté splátky úvěru a k datu splatnosti poslední z nich nevrátil právnímu předchůdci žalobkyně poskytnutou jistinu úvěru, sjednaly výši úroku pro období následující po splatnosti poslední splátky úvěru (a tedy po ukončení sjednané doby trvání úvěrové smlouvy). Podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. přitom platí, že úvěrující má právo na úroky z úvěru nejen po dobu faktického trvání úvěrové smlouvy (v řešeném případě tedy po dobu 14 měsíců), ale až do doby úplného vrácení poskytnutých peněžních prostředků (jistiny úvěru). Za této situace, neměl soud jinou možnost, než vycházet z ustanovení § 1802 o. z., podle něhož v podobném případě platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto stanoveny nejsou, pak ve výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry bankami v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. Vzhledem k tomu, že žádný právní předpis výši úroků nestanoví, přiznal soud žalobkyni úrok ve výši již shora zmiňované průměrné úrokové sazby dle databáze příjmení, tj. ve výši 10,40 % ročně z požadované dlužné jistiny ve výši 12 437,05 Kč, a to za požadované období od 14. 6. 2019 do zaplacení.
30. Ve zbývající části předmětu řízení, tj. co do částky 4 450,01 Kč a úroku přesahujícího přiznaný úrok uvedený v předcházejícím odstavci, pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 36 459,03 Kč (nárokovaný dluh ze smlouvy ve výši 31 938,06 Kč + požadovaný smluvní úrok kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku ve výši 2 739,98 Kč a požadovaný zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku ve výši 1 780,99 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 29 002,71 Kč (jistina 25 322 Kč + zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku 1 780,99 Kč + přiznaný smluvní úrok kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku 1 899,72 Kč), naopak co do částky 5 290,27 Kč byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měl procesní úspěch žalovaný. Pokud jde o částku 2 166,05 Kč, pro kterou byla žaloba vzata zpět, i v tomto rozsahu je třeba považovat za procesně úspěšného žalovaného, neboť žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Z ničeho přitom nevyplývá, že by v tomto rozsahu byl návrh původně důvodný a že by ke zpětvzetí došlo v souvislosti s chováním žalovaného (srov. § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
32. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 80 % ku 20 % ve prospěch žalobkyně. Té proto dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 60 % (80 % - 20 % = 60 %).
33. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 597 Kč a z nákladů zastoupení žalobkyně ve výši 10 300 Kč Tyto náklady zastoupení tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna advokáta ve výši 3 630 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“) učiněné do podání žaloby včetně (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 3 AT, za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 AT učiněný do podání žaloby (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč a dále za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AT učiněný po podání žaloby (účast zástupce žalobkyně u jednání dne 1. 12. 2020) ve výši 2 380 Kč podle § 14b odst. 3 ve spojení s § 7 bodem 5 AT. Dále jsou náklady zastoupení tvořeny třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT vztahujícími se ke třem úkonům učiněným do podání žaloby včetně a jednou paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. b) AT za úkon učiněný po podání žaloby (celkem 600 Kč), náhradou cestovních výdajů ve výši 3 082 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání soudu osobním vozem tov. zn. BMW 750 s průměrnou spotřebou benzinu 12,6 l číslo km na trase obec – obec a zpět při ujetých celkem 374 Kč, kdy sazba základní náhrady za použití vozidla ve výši 4,20 Kč/km a průměrná cena benzinu 32 Kč byla stanovena dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 358/2019 Sb. , náhradou za promeškaný čas zástupce žalobkyně cestou k jednání v trvání 12 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT (celkem 1 200 Kč) a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek ve výši 1 788 Kč (21 % z částky 8 512 Kč) podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 138 Kč (60 % z celkových nákladů ve výši 11 897 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
34. Pro úplnost soud dodává, že při výpočtu výše mimosmluvní odměny zástupce žalobkyně považoval v souladu s § 8 odst. 1 AT za tarifní hodnotu výši vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství, tj. částku 31 938,06 Kč. Ačkoliv si žalobkyně nárokovala náhradu nákladů řízení neponíženou ve smyslu § 14b AT, podle názoru soudu je třeba citované ustanovení při výpočtu výše náhrady aplikovat, neboť v řešené věci byla podána žaloba na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech, tj. ve sporech vyplývajících ze smluv o úvěru jejího právního předchůdce, přičemž tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že naprosto obdobné žaloby podala žalobkyně v tomto roce například v řízeních vedených zdejším soudem pod sp. zn. 6 C 251/2020 či 15 C 245/2020 , takových žalob však bylo podáno mnohem více. Jednotlivé žaloby se od sebe liší prakticky pouze v osobě žalovaného, v údajích týkajících se data uzavření smluv o úvěru, z nichž žalobkyně své žalobami uplatněné nároky dovozuje, v číslech těchto smluv, výši jednotlivých nároků ze smluv vyplývajících (jistina, úrok, poplatky, smluvní pokuta) a samozřejmě v konkrétních částkách uvedených v petitech jednotlivých žalob. Jinak jsou obsahově i stylisticky zmiňované žaloby naprosto totožné a žalobkyně se jejich prostřednictvím domáhá ve své podstatě totožných nároků vyplývajících z totožného typu smlouvy, byť samozřejmě výše těchto nároků ani osoba žalovaného stejné nejsou. Ve všech zmiňovaných řízeních navíc žalobkyni zastupuje totožný zástupce – anonymizováno příjmení. Je tedy zcela evidentní, že na věc dopadá citované ustanovení § 14b AT a že první tři úkony právní služby do podání žaloby včetně nemohly být žalobkyni přiznány v nekrácené výši dle § 7 bodu 5 AT tak, jak tyto soudu vyúčtovala.
35. V neposlední řadě je třeba vysvětlit, že soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení souvisejících s vyhotovením přípisu, který byl soudu doručen dne 21. 11. 2020 a jehož prostřednictvím jednak žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět, jednak ji rozšířila o nárok na běžící smluvní úrok z úvěru. Oba zmiňované dispoziční úkony sice samozřejmě byly zcela v gesci žalobkyně, která je oprávněna disponovat předmětem řízení dle svého uvážení, na stranu druhou je její odpovědností, pokud svůj nárok zažalovala v nesprávné výši a musela jeho výši později korigovat právě prostřednictvím zmiňovaného přípisu. Z ničeho totiž nevyplývá, že by zmíněným přípisem žalobkyně reagovala na chování žalovaného po podání žaloby (například na částečnou úhradu dluhu). Přitom pouze v takovém případě by bylo možné považovat náklady vzniklé v souvislosti s vyhotovením přípisu za účelné. Účelnost těchto nákladů konečně nemůže odůvodnit ani fakt, že jeho prostřednictvím žalobkyně upřesnila jednotlivá žalobní tvrzení, neboť již žaloba ve věci má obsahovat veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí soudu ve věci, a pokud žalobkyně některá tvrzení uvádí teprve dodatečně, pak nemůže požadovat po žalovaném, aby jí hradil náklady s tím spojené. Z těchto důvodů proto soud posoudil účtované náklady související s předmětným přípisem jako neúčelné.
36. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti výroku I. tohoto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti ostatním výrokům tohoto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Případné odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.