Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
7 C 189/2025-54
Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Fricem ve věci
žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované
bytem Adresa žalované
zastoupená advokátem jméno advokáta
sídlem adresa
o zaplacení 83 090,23 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 83 090,23 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 27 755,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 83 090,23 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 27 755,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí dne 8. 7. 2025 žalobu o zaplacení částky 83 090,23 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy číslo hodnota uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet řádně a včas v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 071 Kč. Úvěr byl úročen sazbou 9,26 % ročně od 10. 1. 2019, tedy ode dne, kdy byl úvěr žalované poskytnut. Žalovaná dle žaloby celkem na úvěr uhradila částku 293 112 Kč. Dle žalobkyně žalovaná porušila svůj závazek poskytnutý úvěr hradit řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění sjednaného v odstavci 5.2 smlouvy, tedy možnosti zesplatnění úvěru a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky. Úvěr byl zesplatněn ke dni 3. 7. 2025, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 3. 7. 2025. Žalovaná dlužnou částku dle žalobkyně neuhradila ani přes zaslanou předžalobní výzvu, proto se žalobkyně domáhala přiznání částky 83 090,23 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 80 758,23 Kč, poplatků ve výši 78 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 324 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 500 Kč. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím smlouvy o úvěru splnila svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, což provedla zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně klienta zatížit splátkou úvěru, důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve věci vydal dne 16. 7. 2025 elektronický platební rozkaz pod čj. EPR 200472/2025-5, proti kterému podala žalovaná včasný odpor a vyjádření k žalobě. Nárok žalobou uplatněný v celém rozsahu neuznala. Žalovaná uvedla, že úvěr ve výši 250 000 Kč uzavírala v režimu zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a vzhledem ke skutečnosti, že v souvislosti s uzavřením smlouvy došlo ze strany žalobkyně k porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti, je žalovaná přesvědčena o tom, že úvěrová smlouva je neplatná. Ve vyjádření žalovaná dále popisovala, jak se měla její úvěruschopnost zkoumat a odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Z důvodu porušení povinností posouzení její úvěruschopnosti považovala smlouvu za neplatnou a navrhla, aby byla žaloba z tohoto důvodu zamítnuta.
3. Okresní soud v Ústí nad Orlicí pod čj. 10 C 246/2025-14, dne 28. 8. 2025, vyslovil svoji místní nepříslušnost a spis postoupil zdejšímu soudu k dalšímu vedení jako soudu místně příslušnému. Citované usnesení nabylo právní moci dne 18. 9. 2025 a spis byl zdejšímu soudu fakticky předán dne 24. 9. 2025.
4. Žalovaná dále doplnila své vyjádření ve věci podáním ze dne 1. 9. 2025, kterým doložila tabulku plateb, které uhradila na poskytnutý úvěr, ze které vyplývá, že jistinu ve výši 250 000 Kč žalovaná již přeplatila a nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. byl tedy v celém rozsahu dle žalované již splněn. Současně předložila splátkový kalendář vypracovaný žalobkyní, ze kterého vyplývá, že i podle evidence žalobkyně byly provedeny platby ve shodné výši, otázka úhrady těchto částek tak není mezi účastníky sporná. Žalovaná naopak uvedla, že na straně žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení ve formě přeplatku nad jistinu ve výši 43 112 Kč, který bude předmětem samostatného řízení před Finančním arbitrem. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Z předložené tabulky ke smlouvě číslo hodnota vyplynulo, že žalovaná na předmětnou pohledávku uhradila 293 112 Kč.
5. Žalobkyně se k podanému odporu vyjádřila dne 25. 9. 2025, uvedla, že před poskytnutím úvěru dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované. Tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované úvěr splácet uvedla, že tímto byla Metodika posouzení úvěruschopnosti žalované a Karta klienta. V rámci Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta je podrobně popsáno, jakým způsobem žalobkyně získala informace o schopnosti žalované úvěr splácet, v rámci Karty klienta jsou uvedeny konkrétní informace, ze kterých žalobkyně vycházela. V Metodice posouzení úvěruschopnosti klienta prostřednictvím výpočtu maximálního limitu splátky (zkráceně MLS) je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na domácnost klienta. Dle výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a eventuelně jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se krom splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovnává, nižší z hodnot, která není do výpočtu zahrnuta, je v Kartě klienta přeškrtnuta. Jedná se o minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaje obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávatelné minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce oproti celkovým pravidelným měsíčním výdajům celé domácnosti, což je údaje deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti, a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání apod. Tyt dva výpočte, tedy MLS klienta a MLS domácnosti, se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Výpočet MLS klienta ke smlouvě vycházel z příjmu žadatelky 32 000 Kč, životního minima 3 410 Kč, 0 splátek úvěrů, součet splátek úvěru z NRKI, mimo HC – 10 815 Kč, výše schválené splátky úvěru – 4 071 Kč, tedy zbývající MLS žadatelky 13 704 Kč. MLS domácnosti vycházel ze stejného příjmu žadatelky, nulového započitatelného příjmu ostatních členů domácnosti, součtu splátek úvěrů v NRKI a HC – 10 815 Kč, normativních nákladů na bydlení – 1 105 Kč, životního minima členů domácnosti – 3 410 Kč, stress buffer domácnosti – 442 Kč, výše splátky schvalovaného úvěru – 4 071 Kč, tedy zbývající MLS domácnosti 12 157 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že zákon ve svém novelizovaném znění od 1. 1. 2024 dává věřiteli výslovně možnost ověřovat tvrzení klienta a jejich pravdivost mimo jiné i pomocí tzv. automatizovaných modelů. Tuto možnost využívá i věřitel, kdy pomocí výpočtu tzv. credit scoringu dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Statistický model také umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmů, které je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Žalobkyně dále uvedla, že mimo výše uvedené v rámci uzavření smlouvy provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž výsledky byly negativní. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru tento splácet svědčí mimo jiné skutečnost, že se žalovaná dle zprávy NRKI za dobu trvání závazků nedostala do prodlení se splácením svých závazků. Platební morálka žalované byla proto na velmi vysoké úrovni. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalované, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřeným úvěruschopnosti žalované. Závěr žalobkyně poukázala na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru svědčí i skutečnost, že žalovaná následně žalobkyni hradila smlouvu, než došlo k jejímu zesplatnění, a to od února 2019 do března 2025, tedy po dobu přesahující šest let, a byla tak nepochybně schopna úvěr splácet. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně dále odkázala na Směrnici 2008/48/ES a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 C-449/13, rovněž poukázala na princip přiměřenosti reflektující Obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví k posouzení úvěruschopnosti EBA/GL/2015/11. Vyjádření žalobkyně doložila Metodikou – výkladem – posouzení úvěruschopnosti klienta, úvěrovou zprávou.
6. Z Karty klienta bylo zjištěno, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve výši 250 000 Kč, žalovaná byla v době poskytnutí úvěru zaměstnaná s výši příjmu 32 000 Kč, ostatní členové domácnosti neměli žádný příjem, měsíční výdaje domácnosti žalovaná uvedla ve výši 15 000 Kč.
7. Ze smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru číslo hodnota uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 9. 1. 2019 vyplynulo, že úvěr ve výši 250 000 Kč se žalovaná zavázala splácet v 96měsíčních splátkách po 4 071 Kč. Jednalo se bezúčelový úvěr s roční úrokovou sazbou 9,26 %, roční procentní sazbou nákladů ve výši 9,8 % a celková splatná částka spotřebitelem byla ve výši 355 104 Kč.
8. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynula výše úvěru, výše splátek žalované a celková dlužná částka, odpovídá shora uvedeným tvrzením.
9. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 3. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě celého úvěru čerpaného na základě shora uvedené smlouvy, tj. částky 85 131,71 Kč, a to obratem, nejpozději však do 14 dnů od sepsání výzvy.
10. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 4. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 85 152,20 Kč, a to nejpozději do 11. 7. 2025 s poučením, že v případě neuhrazení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího archu byla předžalobní výzva žalované odeslána dne 7. 7. 2025.
11. Žalovaná se podáním doručeným zdejšímu soudu dne 22. 10. 2025 omluvila ze soudem nařízeného jednání, souhlasila s tím, aby věc byla projednána v její nepřítomnosti. K vyjádření žalobkyně uvedla, že samotné tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná úvěr řádně splácela, což svědčí o řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované, nemůže zakládat domněnku splnění zákonné povinnosti věřitele, a to ani v případě, kdy spotřebitel během splácení nevznesl námitky. Je totiž zcela běžné, že se spotřebitel dostane do dluhové pasti právě tím, že si bere nové úvěry za účelem úhrady svých dřívějších závazků. Tento jednoduchý příklad sám o sobě jasně ukazuje, že samotný fakt řádného splácení spotřebitelského úvěru nemůže být považován za relevantní důkaz o tom, že věřitel si svoji zákonnou povinnost řádně splnil. Odkázala přitom na závěr judikatury ESLP, kterou mimo jiné cituje Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 19. 7. 2024 čj. 21 Co 142/2024.
12. K soudem nařízenému jednání se žalovaná nedostavila, byla omluvena. Žalobkyně při jednání dne 23. 10. 2025 na podané žalobě trvala, nepřišla s žádnými novými tvrzeními a neoznačila žádné další důkazy. Žalobkyně měla za to, že nárok je oprávněný, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, žalovaná zaplatila 71měsíčních splátek úvěru z celkových 96 a vlastně až po takovéto době se dostává do prodlení a argumentuje nedostatečným zkoumáním úvěruschopnosti. Tento její postup žalobkyně chápala jako zneužití práva.
13. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.
16. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem zkoumá úvěruschopnost svých klientů. Pokud je však věc předložena soudu, je to soud, který posuzuje, zda žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti dostála svým zákonným povinnostem. Soud ne zcela sdílí postup žalobkyně spočívající v tom, že při ověřování úvěruschopnosti klientů vychází ze statistických modelů, statistických dat (byť to zákonná úprava jako možnost připouští) a tvrzené empirické a odborné zkušenosti žalobkyně. I žalobkyní tvrzená funkčnost a efektivnost takového postupu (tvrzeno, že v procesu soudního vymáhání se žalobkyně dostává pod 2 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv) nemůže zcela obstát. Posuzování úvěruschopnosti a výsledky procesu soudního vymáhání žalobkyně jsou dvě různé kategorie. Pokud soud posuzuje konkrétní věc, zabývá se tím, zda z údajů daného klienta, tj. individuálního posouzení příjmů, ale i výdajů, lze dovodit jeho schopnost úvěr řádně splácet (respektive je či není zjevný problém, zda bude schopen řádně splácet). V daném případě, žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že by si nechala od žalované předložit výpisy z účtu za dobu před uzavřením smlouvy o úvěru (či jiné listiny prokazující skutečnou výši nákladů žalované). Z těchto výpisu z účtů by bylo možné ověřit, zda tvrzení žalované o výdajích odpovídají skutečnosti či nikoli. Přesto, že žalobkyně takto nepostupovala, tak s ohledem na to, že žalovaná byla schopna splácet předmětný úvěr téměř šest let (71měsíčních splátek) nezbývá soudu než uzavřít, že byť žalobkyně nepostupovala tak, jak její povinnost cítí soud, tak přesto její závěr o úvěruschopnosti žalované byl správný (tudíž úvěrová smlouva je platná). Pokud by žalovaná tvrdila a i prokázala, že dlouhou dobu splácení úvěrů řešila jinými, dalšími úvěry uzavřenými již v době relativně krátce navazujícími na úvěr poskytnutý žalobkyní, mohl by závěr soudu být jiný. Žalovaná však takové, zcela konkrétní tvrzení, natož důkaz, nenabídla. Soud proto s odkazem na § 2395 a násl. zákona číslo 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a účastníky uzavřenou smlouvu podané žalobě vyhověl (poskytnutá částka úvěru žalované, a ani žalovanou zaplacená částka nebyla mezi účastníky sporná).
17. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a přísluší jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 324 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 24 431,25 Kč (odměna za právní zastoupení dle vyhlášky číslo 177/1996 Sb. za 4 úkony /převzetí případu, předžalobní výzva, podání žaloby a účast u soudního jednání dne 23. 10. 2025), tj. 4 x 4 460 Kč, tj. 17 840 Kč, režijní paušál ve výši 4 x 450 Kč, tj. 1 800 Kč, náhrada jízdného na trase adresa a zpět k jednání soudu v celkové délce 32 km, jízda osobním vozidlem VW Sharan SPZ SPZ s průměrnou spotřebou 5,9 l na 100 km, cenou paliva 34,70 za litr, náhrada cestovného celkem 251,11 Kč, náhradu za ztrátu promeškaného času 2 půlhodin po 150 Kč, tj. 300 Kč a 21 % DPH z částky 20 191,11Kč ve výši 4 240,13 Kč). Celkové náklady ve výši 27 755,25 Kč je žalovaná povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
18. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekuci.