Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 199/2025-36
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: Jméno žalobce A., se sídlem Adresa žalobce A, IČO: IČO žalobce A, zastoupený Jméno žalobce B, advokátkou, AK adresa, proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované, bytem Adresa žalované, o zaplacení částky 31.827,- Kč s příslušenstvím, takto:
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18.167,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 13.10.2025 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje prosincem 2025 pod ztrátou výhody splátek.
II. Pro částku 7.033,- Kč s příslušenstvím, pro náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,- Kč, pro smluvní pokutu ve výši 6.627,- Kč, pro úroky z prodlení z částky 18.167,- Kč od 13.1.2024 do 12.10.2025 a pro úroky z prodlení ve výši 3,25% ročně z částky 18.167,- Kč od 13.10.2025 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18.167,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11,5% ročně z této částky od 13.10.2025 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje prosincem 2025 pod ztrátou výhody splátek.II. Pro částku 7.033,- Kč s příslušenstvím, pro náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,- Kč, pro smluvní pokutu ve výši 6.627,- Kč, pro úroky z prodlení z částky 18.167,- Kč od 13.1.2024 do 12.10.2025 a pro úroky z prodlení ve výši 3,25% ročně z částky 18.167,- Kč od 13.10.2025 do zaplacení se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 25.200,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13.1.2024 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,- Kč a částky 6.627,- Kč. Svůj nárok opíral o skutečnost, že žalovaná uzavřela s žalobcem smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 20.000,- Kč, které byly žalované dne 13.12.2023 zaslány na účet. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 5.200,- Kč. Jistina i poplatek byly splatné 12.1.2024. Žalovaná své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Ke dni podání návrhu žalovaná na svůj dluh uhradila částku 1.833,- Kč. Žalobce poskytl zápůjčku prostřednictvím webové stránky. Žalovaná vyplnila formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky. Žalobce ověřil totožnost klienta, sken dokladu totožnosti a pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobce zaslal žalované na uvedené telefonní číslo. Před uzavřením smlouvy si žalobce vyžádal od žalované informace o jejích rodinných, pracovních příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databázích. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalované. V důsledku prodlení vznikla žalované povinnost uhradit též zákonné úroky z prodlení, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2.500,- Kč (písemné výzvy zaslány dne 19.1.2024, 26.1.2024, 2.2.2024, 11.2.2024,26.2.2024). Celková výše dluhu žalované ke dni podání návrhu činí 27.700,- Kč a to: jistina a poplatek ve výši 25.200,- Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2.500,- Kč. Žalobce dále požaduje smluvní pokutu dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,1% z dlužné částky ve výši 20.000,- Kč za každý den prodlení od 13.1.2024 (den následující po splatnosti zápůjčky) do 11.3.2025 (vyhotovení návrhu) ve výši 8.460,- Kč. V podání ze dne 18.9.2025 žalobce uvedl, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení. Smlouva s žalovanou byla podepsána na základě zaslaného SMS kódu, který žalovaná obdržela a následně vložila do smlouvy jako svůj podpis a souhlas. Finanční prostředky byly vyplaceny na účet, který žalovaná uvedla a na který jí v minulosti byly zaslány dřívější půjčky.
Žalovaná potvrdila, že jí byla ze strany žalobce poskytnuta částka 20.000,- Kč, kterou převzala a uhradila žalobci pouze částku 1.833,- Kč. Dostala se do finančních problémů a nebyla schopná v daném termínu peníze vrátit. Snažila se s žalobcem dohodnout na splátkách, kdy toto on odmítl. Při uzavírání smlouvy vyplňovala dotazník, kdy se jí ptaly na osobní věci, zda je zaměstnaná a na příjmy. Není si jistá, zda se zajímali o výdaje. Žalobce nepožadoval předložení dokladů o výši příjmu ani o výši výdajů, nepožadoval ani výpis z účtu. Dlužnou částku není schopná zaplatit najednou. Je svobodná, má nezletilé dítě ve věku 10 let, je samoživitelka. Je zaměstnána, její příjem činí kolem 30.000,- Kč čistého měsíčně. Z toho platí výdaje spojené s bydlením a splácí ještě jiné dluhy. Dlužnou částku by mohla splácet po 2.000,- Kč měsíčně.
Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce s datem 13.12.2023 za žalovanou podepsanou PIN kódem hodnota. Žalovaná potvrdila, že smlouvu s žalobcem uzavřela a žalobce na její účet zaslal částku 20.000,- Kč. Žalobce dále uvedl, že před uzavřením smlouvy si vyžádal od žalované informace o jejích rodinných, pracovních příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databázích. Na výzvu soudu, aby uvedl, jaké konkrétní informace a z jakých konkrétních listin, podkladů a dokumentů informace získal, žalobce uvedl, že žádná skutková tvrzení doplňovat nebude. Žalovaná uvedla, že při uzavírání smlouvy vyplňovala dotazník, kdy se jí ptaly na osobní věci, zda je zaměstnaná a na příjmy, není si jistá, zda se zajímali o výdaje. Žalobce nepožadoval předložení dokladů o jejím příjmu ani o výši jejích výdajů.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Žalobce uvedl pouze obecně, že před uzavřením smlouvy si vyžádal od žalované informace o jejích rodinných, pracovních příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalované, případně nahlédnutím do relevantních databázích. Na výzvu soudu reagoval tak, že žádná skutková tvrzení doplňovat nebude. Podle výpovědi žalované se žalobce zajímal o osobní věci a jaký má příjem, předložení dokladů nepožadoval. Žalobce příjmy ani výdaje žalované neověřoval. Žalobce neuvedl, do jakých relevantních databází nahlédl a jaké údaje z těchto relevantních databází získal. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalované, kdy zcela rezignoval na povinnost zajímat se a ověřit výdaje žalované, a proto při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru a věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalované poskytnuté finanční prostředky splatit, kdy se nezajímal o výdaje žalované. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
Podle ust. § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
V řízení bylo prokázáno (tvrzením účastníků), že žalobce poskytl žalované částku 20.000,- Kč, tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byla žalovaná povinna podle § 2991 odst.1 o.z. vydat. Z tvrzení účastníků vyplývá, že žalovaná zaplatila celkem částku 1.833,- Kč. Soud proto žalované uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 18.167 Kč (20.000,- Kč – 1.833,- Kč) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 11.10.2025. Nárok se stal splatným 12.10.2025 a žalovaná se dostala do prodlení od 13.10.2025. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 13.10.2025 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. může soud stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Soud v dané věci přihlédl, ke skutečnostem, které žalovaná uvedla ohledně své finanční a sociální situace. Vzhledem k těmto skutečnostem a výši přiznané částky soud žalované umožnil plnění ve splátkách po 2.000,- Kč vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje prosincem 2025, pod ztrátou výhody splátek. To znamená, že nebude-li některá ze splátek zaplacena ve stanovené lhůtě, stává se splatný celý dluh.
Dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. může soud stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Soud v dané věci přihlédl, ke skutečnostem, které žalovaná uvedla ohledně své finanční a sociální situace. Vzhledem k těmto skutečnostem a výši přiznané částky soud žalované umožnil plnění ve splátkách po 2.000,- Kč vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje listopadem 2025, pod ztrátou výhody splátek. To znamená, že nebude-li některá ze splátek zaplacena ve stanovené lhůtě, stává se splatný celý dluh.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 41.027,70 Kč (částku 25.200 Kč + 6.700,70 Kč – úrok z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 25.200,- Kč od 13.1.2024 do 31.10.2025 + 2.500,- Kč – náklady spojené s uplatněním pohledávky + 6.627,- Kč – smluvní pokuta). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 18.275,70 Kč (jistina – 18.167,- Kč + 108,70 Kč – úrok z prodlení ve výši 11,5% ročně z 18.167,- Kč od 13.10.2025 do 31.10.2025). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 44,5%, tomu odpovídá úspěšnost žalované ve výši 55,5%. Poměr úspěchu tedy činí 11% ve prospěch žalované. Žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.