Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 C 152/2025-34

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně

sídlem Adresa žalobkyně

zastoupená advokátem Jméno advokáta

sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného

bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 95 009,78 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 95 009,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 95 009,78 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 95 009,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 95 009,78 Kč od 18. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně Anonymizováno (dříve Anonymizováno.) s žalovaným uzavřel dne 3. 8. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr. Žalovaný vyčerpal částku ve výši 95 009,78 Kč se splatností do 17. 2. 2025, poskytnutý úvěr však řádně a včas nesplatil, čímž mu vznikla povinnost uhradit nesplacenou jistinu úvěru ve výši 95 009,78 Kč. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. , (dále jen ) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek ( ). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má v dané věci z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 3. 8. 2023 ve spojení se standardními podmínkami úvěrové smlouvy právního předchůdce žalobkyně za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr s limitem ve výši 50 000 Kč. Z předložených platebních informací má pak soud za prokázané, že žalovaný čerpal celkem částku ve výši 95 009,78 Kč se splatností do 17. 2. 2025. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplatil a dluží na jistině čerpanou částku ve výši 49 965,44 Kč, dále částku 750 Kč přestavující náklady na vymáhání a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 44 294,34 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně celou pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, jak je doloženo uvedenou smlouvou a oznámením o postoupení pohledávky. Z podkladů pro soudní řízení a upomínky před podáním žaloby má soud za prokázané, že žalovaný uhradil po postoupení pohledávky na dlužnou částku 100 448,03 Kč.

4. Podle ust. , (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. ). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 3. 8. 2023 a platebních informací žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši až 50 000 Kč a žalovaný se ho zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách. minimálně ve výši 13,00 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo ve výši 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to vždy každý měsíc, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Samotný úrok byl pak sjednán ve výši 0,4026 % denně, tedy 146,949 % ročně což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 299,98 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. ) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti , (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle , (dále jen „ “). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. , , nebo uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“

6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kapitalizované úroky. Z předložených platebních informací vyplývá, že úroky za období čerpání úvěru (tj. od 3. 8. 2023 do 17. 2. 2025) byly právním předchůdcem žalobkyně kapitalizovány ve výši 44 294,34 Kč. Žalobkyně sice v žalobním návrhu uvádí, že žalovaný “čerpal úvěr v konečné výši 95 009,78 Kč”, toto tvrzení ovšem neodpovídá skutečnosti, když jak z předložených platebních informací, tak z anglického přehledu plateb jasně vyplývá, že jistina (Capital) byla tvořena toliko částkou 49 965,44 Kč. Částka ve výši 44 294,34 Kč pak představuje již částku kapitalizovaných úroku (Interest) a částka 750 Kč náhradu účelně vynaložených nákladů (Fees). Součet těchto částek ve výši 90 009,78 Kč pak měl žalovaný uhradit do 17. 2. 2025. Právě proto roční procentní sazba nákladů činila 299,98 %. Na tuto částku pak žalovaný postupně uhradil 100 448,03 Kč. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Sama výše sjednaného úvěru pak činila 146,949 % ročně (0,4026 % ročně). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období srpen 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,57 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě více jak 31 násobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy z dodatečného vyjádření žalobkyně vyplynulo, že žalovaný načerpal celkem 95 009,78 Kč. Přičemž na dlužnou částku uhradil ke dni podání žaloby již celkem 100 448,03 Kč. Ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost těchto smluv.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. , neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl smlouvou ze dne 3. 8. 2023 žalovanému částku úvěru v konečné výši 95 009,78 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil na dlužnou částku právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 100 448,03 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno ( o. z.). Z výše uvedeného ovšem zároveň plyne, že žalovaný dlužnou částku již před podáním žaloby uhradil. Proto soud rozhodl, tak že výrok I. žalobu zcela zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře.