Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
6 Cmo 292/2021-202
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Bernarda a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. v právní věci
navrhovatelka: Jméno navrhovatelky, IČO IČO navrhovatelky
sídlem Adresa navrhovatelky
zastoupena advokátem Jméno advokáta A
sídlem Adresa advokáta A
za
účasti: Jméno advokáta B, IČO IČO advokáta B
sídlem Adresa advokáta B
zastoupena advokátkou Jméno advokátky
sídlem Adresa advokátky
o neplatnost usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014, o odvolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 206/2015 -180 ze dne 8. 7. 2021,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 206/2015 -180 ze dne 8. července 2021 se mění tak, že návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014 o vystoupení účastníka jako pobočného spolku z navrhovatelky jako hlavního spolku se zamítá.
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 37 026 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně účastníka.
Odůvodnění:
I. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 206/2015 -180 ze dne 8. července 2021 se mění tak, že návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014 o vystoupení účastníka jako pobočného spolku z navrhovatelky jako hlavního spolku se zamítá.II. Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů 37 026 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně účastníka.
1. Městský soud v Praze uvedeným usnesením vyslovil neplatnost usnesení valné hromady účastníka ze dne 4. 9. 2014, kterým bylo rozhodnuto, že účastník (dále též adresa/jednota) jako pobočný spolek vystupuje z navrhovatelky (dále též ČOS) jako hlavního spolku a přestal tak být jejím pobočným spolkem, pro rozpor se stanovami navrhovatelky; dále ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že účastníkovi uložil povinnost zaplatit navrhovatelce na jejich náhradu 55 368 Kč. Jedná se o druhé prvoinstanční rozhodnutí ve věci, když předcházející zamítavé usnesení ze dne 1. 11. 2018 odvolací Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 16/2019 -144 ze dne 12. 3. 2020 potvrdil a navrhovatelce uložil povinnost zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč; tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 2801/2020 -160 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
2. Nejvyšší soud po reprodukční části a citaci příslušných ustanovení občanského zákoníku v odůvodnění rozhodnutí toliko odkázal na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 1644/2018 , vydaného v obdobné věci adresa (zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně č. j. 81 Cm 352/2015 -90 ze dne 18. 5. 2016 potvrdil odvolacího soudu usnesením č. j. 14 Cmo 296/2016 -128 ze dne 22. 11. 2017), podle něhož pobočný spolek není členem hlavního spolku, je osobou založenou stanovami hlavního spolku, a proto se na něj nevztahují ustanovení o členství ve spolku, a to ani ustanovení o zániku členství ve spolku; jeho právní osobnost je odvozená od právní osobnosti hlavního spolku, proto nemůže vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem svým jednostranným právním jednáním, např. rozhodnutím členské schůze pobočného spolku, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Z těchto uvedených závěrů je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že právní posouzení otázky vystoupení pobočného spolku z hlavního spolku odvolacím soudem není správné, a proto předchozí rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil.
3. Soud I. stupně v novém řízení vycházel z dosavadního řízení a po opakování obsahu návrhu a vyjádření účastníka reprodukoval obsah odůvodnění svého původního zamítavého rozhodnutí, které odvolací soud jako věcně správné potvrdil s tím, že shodně se soudem I. stupně své rozhodnutí opřel zejména o obecně přijímanou zásadu dobrovolnosti spolkového členství a autonomie spolkového života a činnosti, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením provedeným soudem I. stupně. Dále vycházel ze závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, jak v této věci, tak v obdobné věci adresa, a k tomu provedl důkaz usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1644/2018 -164 ze dne 16. 3. 2020, k němuž poznamenal, že není koncipováno zcela shodně jako odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a není identické co do jeho odůvodnění.
4. V odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně pouze uvedl, že je vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož pobočný spolek jako právnická osoba s tzv. odvozenou právní osobností nemůže svým jednostranným právním jednáním vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem, a proto bez dalšího přijal závěr, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je po právu a jako takovému vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle jeho výsledku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a navrhovatelce přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu vynaloženého soudního poplatku za návrh, odvolání a dovolání a za právní zastoupení dle uvedené specifikace.
5. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podal účastník odvolání a navrhl jeho změnu a zamítnutí návrhu, popř. jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně adresa především vytýká, že rozhodoval čistě na základě usnesení Nejvyššího soudu, aniž by se vůbec zabýval jeho námitkami a argumentací o dobrovolnosti sdružování, vznikem jednoty a následného vzniku ČOS principem zdola. Podle názoru účastníka není možné vydat rozhodnutí ve věci, že soud vyslovuje neplatnost pro rozpor se stanovami, neboť již v předchozím řízení bylo prokázáno, že žádný rozpor se stanovami navrhovatelky při vystoupení účastníka z ČOS rozhodním valné hromady z 4. 9. 2014 nemohl nastat, neboť v té době účinné stanovy vystoupení účastníka vůbec neupravovaly, a proto bylo třeba vycházet z ústavní zásady legální licence. Dále účastník poukazuje na řízení v identické věci adresa a opětovné zamítnutí návrhu ČOS na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a konečně odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (28 Cdo 5099/2007 z 21. 1. 2009 a další) až do roku 2018, která se vytvářela dlouhé roky a ta připouštěla vystoupení pobočného spolku, který prvotně vstoupil do hlavního spolku již se svým majetkem a byl také nadán plnou právní osobností s právem samostatně rozhodovat o svém fungování.
6. Navrhovatelka ve vyjádření k odvolání účastníka navrhuje napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdit, dále požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm opakovaně obsažený závazný právní názor, podle něhož pobočné spolky, mezi které patří i účastník, nemohou z hlavního spolku bez dalšího vystoupit. Uvádí, že v daném případě tedy bylo vystoupení pobočného spolku provedeno v rozporu jak se zákonem, tak i se stanovami, které vystoupení z navrhovatelky neupravovaly. Pobočný spolek není členem hlavního spolku, a proto nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním a stát se samostatným spolkem, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak.
7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. občanského soudního řádu , včetně řízení, jež mu předcházelo, aniž by ve věci bylo třeba nařizovat jednání (§ 89 zák. č. 292/2013 Sb. ) a dospěl k závěru, že odvolání adresa je důvodné.
8. Jak bylo již výše uvedeno, v této věci se jedná o druhé rozhodnutí soudu I. stupně, když prvé zamítavé rozhodnutí odvolací soud potvrdil, avšak poté dovolací soud tato rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zrušil. Skutková zjištění a právní hodnocení věci jsou popsána v předchozích citovaných rozhodnutích soudu I. stupně, soudu odvolacího a dovolacího, tak i argumentace obou účastníků. V tomto druhém rozhodnutí soud I. stupně vyslovil neplatnost usnesení valné hromady adresa jako pobočného spolku o vystoupení z ČOS, aniž by se však vůbec zabýval námitkami a argumentací účastníka nebo vyslovil k tomu nějaké hodnocení, rozhodl toliko s odůvodněním, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu.
9. S tímto postupem soudu I. stupně se však odvolací soud nespokojil a platnost rozhodnutí valné hromady účastníka o vystoupení z ČOS znovu posoudil s odkazem na právní úpravu spolků dle Listiny základních práv a svobo d, občanského zákoníku , předchozí právní úpravu dle zákona o sdružování občanů, na stanovy navrhovatelky z přechozího a rozhodného období. Dále věc posuzoval zejména z hlediska specifik sokolského hnutí, historie vzniku a vývoje, členské a majetkové základny sokolských jednot a jejich samostatnosti a autonomie. Zásadně pak vycházel z obecně vnímané a přijímané zásady dobrovolnosti a svobody sdružování, podle níž nesmí být nikdo nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno z něho vystoupit. Zde odvolací soud odkazuje na obsah odůvodnění usnesení a argumentaci v obdobné věci adresa, jímž znovu bez dalšího přiznal sokolské jednotě právo vystoupit z ČOS, stejně jako v této věci, přes odlišný názor Nejvyššího soudu přijatý však za jiné důkazní a procesní situace.
10. Dovolací soud ve zrušovacím rozhodnutí vyslovil názor, že pobočný spolek není členem hlavního spolku a že tedy nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak, a jako nesprávné hodnotil posouzení otázky vystoupení z hlavního spolku, jak učinil odvolací soud v předchozím rozhodnutí. Ostatně zde je třeba připomenout, že stejně rozhodl jiný senát odvolacího soudu v identické věci, opakovaně již připomenuté, týkající se platného vystoupení adresa z ČOS (usnesení č. j. 14 Cmo 296/2016 -128 ze dne 22. 11. 2017, též zrušeno dovolacím soudem, usnesení č. j. 27 Cdo 1644/2018 ). Podle Nejvyššího soudu pobočný spolek je pouhou organizační jednotkou hlavního spolku a právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu nesvědčí. Tento závěr v předchozím rozhodnutí však odůvodnil dovolací soud toliko kuse a nepřesvědčivě, aniž by navíc srozumitelně soudům nižších stupňů vysvětlil svůj postoj a zásadní názor, že sokolská jednota jako zapsaný pobočný spolek nemohl vystoupit na základě svého rozhodnutí z hlavního spolku. Tento názor dovolacího soudu pak zjevně neodpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi a je v rozporu s dosavadní judikaturou, přičemž vyslovenou zásadní judikatorní změnu Nejvyšší soud nijak neodůvodnil a nevysvětlil, aniž by dodržel vlastní požadovanou a nutnou proceduru v případě takové zásadní změny dosud platné, ustálené a respektované judikatury dovolacího soudu (např. 28 Cdo 5099/2007 , 28 Cdo 3716/2009 ). Ve zrušovacím rozhodnutí v této věci pak ale dovolací soud své rozhodnutí nijak neodůvodnil, toliko odkazem na své předchozí rozhodnutí.
11. Stejně jako v předchozí věci, i zde odvolací soud vycházel ze zákonné úpravy sdružování, že právo svobodně se sdružovat je zaručeno (čl. 20 odst. 1 Listin y) a že nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho (§ 215 odst. 1 o. z.), přičemž sdružovací právo je třeba vnímat jako právo individuální a jako právo kolektivní. Hlavní a nejdůležitější představuje princip dobrovolnosti, dle něhož je svobodou každého jedince vstoupit do určitého sdružení či z něj vystoupit, stejně jako bylo dle předchozí právní úpravy (§ 3 odst. 1 zák. o sdružování občanů). Tento princip dobrovolnosti je však třeba reflektovat i na vyšší úrovni, myšleno na úrovni právnických osob. Podle Listin y základním principem sdružování ve spolku je dobrovolnost sdružování v individuální a kolektivní rovině, přičemž imanentní součástí tohoto ústavně zaručeného práva je i právo vystoupit ze spolku, tak je třeba vykládat i zákon a právní jednání učiněné v jeho mezích. Jestliže je tedy právo sdružování zaručeno na zásadě dobrovolnosti pro jednotlivce i kolektiv, pak stejně platí v daném případě i pro účastníka adresa, zapsaný pobočný spolek, a to jak ve fázi vstoupení tak vystoupení z ČOS, které nelze posuzovat rozdílně a dobrovolný vstup připustit a dobrovolné vystoupení nikoli. Ostatně původní stanovy navrhovatelky vystoupení jednot upravovaly, ty pozdější nezakazovaly, současné stanovy 2016 pak vystoupení jednot připouštějí.
12. Dále odvolací soud posuzoval právo účastníka na vystoupení z ČOS z hlediska specifik sokolského hnutí a jeho historického vývoje na poli sportovním, kulturním a společenském, zejména vzal v úvahu vznik účastníka v roce 1888 a jeho následné začlenění do župy a v roce 1889 do ČOS jako samostatného subjektu s členskou a majetkovou základnou, též je třeba poukázat na vývoj právní úpravy sdružování a zásadní principy obecně vnímané na spolkovou činnost. V době vzniku a dobrovolného začlenění do žup a následně do ČOS zajisté sokolské jednoty, tedy ani zde adresa, nemohly předpokládat budoucí právní úpravu a své postavení ovlivněné po dobu více jak stoleté existence sokolského hnutí politickou a ekonomickou situací ve státě a společnosti. Zde se nabízí otázka, jak by mohly očekávat a případně účinně ovlivnit, že se v budoucnu stanou jakýmisi organizačními složkami či jednotkami, vedlejšími spolky či od roku 2014 pobočnými spolky podle současné právní úpravy, jestliže založení pobočného spolku stanovami jako organizační jednotky hlavního spolku umožňuje § 219 občanského zákoníku . Zásadní argumentace odvolacího soudu zde je založena na skutečnosti, že adresa existoval jako samostatný právní subjekt ještě před vznikem ČOS a jistě nebyl založen stanovami ČOS ve znění od 1. 1. 2014, které přirozeně nemohly založit subjekt, který již existoval, a jak výše uvedeno, disponoval členskou a majetkovou základnou. Stanovy hlavního spolku toliko deklarovaly stávající stav a přijaly úpravy a změny odpovídající nové právní úpravě podle občanského zákoníku .
13. Nadále je tak odvolací soud veden úvahou, že historicky ve svobodných poměrech vzniklý účastník adresa se sdružil s ostatními jednotami v ČOS, nemůže být ve znovu nabytých poměrech svobody, demokracie a autonomie opět diskriminován v případě, že se svobodně rozhodl opustit ČOS, do níž svobodně vstoupil a teprve poté docházelo ke změnám ve stanovách a v právní úpravě sdružovacího práva, jako je zák. č. 83/1990 Sb. či nový občanský zákoník , jenž počal na účastníka nahlížet jako na pobočný spolek. Právo adresa opustit ČOS není v rozporu s Listino u, Ústavo u či podústavními zákony či stanovami navrhovatelky, neboť obecně právo sdružovat zahrnuje možnost vstoupit do sdružení, ale též právo nevstoupit nebo svobodně vystoupit. Takové právo je třeba přiznat jak individuálním, tak i kolektivním osobám, přičemž členství ve sdružení nesmí být nikomu na újmu a nemůže znamenat omezování jeho práv, to se týká nejen samotného členství, ale rovněž toho, že někdo již členem určitého sdružení nechce být. V opačném případě by se pak, dle odvolacího soudu, jednalo o zjevné diskriminační jednání v rozporu s Listino u a Ústavo u. Odvolací soud tak nadále trvá na již dříve vysloveném názoru, že pokud se kolektiv fyzických osob jako sdružení, ať už se mu říká jakkoli - organizační složka, jednotka, spolek vedlejší nebo pobočný - rozhodne, že již nechce být součástí nějaké vyšší formy sdružení, jako hlavního spolku, do něhož dobrovolně vstoupil, tak mu v tom nelze bránit státní mocí, natož zásahem nezávislých soudů, při zachování zásady a principu minimálního zasahování a ingerence státu do života spolků. Odvolací soud tak znovu argumentuje hlavně obecně přijímanou zásadou dobrovolnosti spolkového členství a autonomií spolkového života a činnosti. Ostatně obecně je třeba připustit, že ke zrušení právních vztahů dochází v jakékoli lidské činnosti, a to v daleko provázanějších a těsnějších vztazích osobních či majetkových, rodinných, korporátních, zaměstnaneckých apod., v mezích zákona, práva a svobod. Ještě na závěr považuje odvolací soud na podporu tohoto rozhodnutí ve prospěch účastníka, sokolské jednoty, zdůraznit platnost obecně přijímaných a vnímaných proklamací Nejvyššího i Ústavního soudu, že prvořadým posláním a úkolem soudů je neustále veřejnosti dokazovat, že vydávají správná a spravedlivá rozhodnutí, která nejsou nijak odtržena od reality a nepostrádají logiku a že žádný zákon nemůže být formálně vykládán v rozporu s obecně vnímaným požadavkem spravedlnosti vlivem přepjatého formalismu.
14. Z uvedených důvodů Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. změnil, vědom si závěrů rozhodnutí dovolacího soudu, které však bylo přijato za jiné důkazní a procení situace; o nákladech řízení pak rozhodl podle jeho výsledku dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 cit. zákona a v řízení úspěšnému účastníkovi přiznal právo na jejich náhradu za řízení před soudy obou stupňů, v rozsahu dle vyhl. č. 177/1996 Sb. ; za prvé řízení před soudem I. stupně 16 465 Kč a soudem odvolacím 8 228 Kč dle vždy v rozhodnutí uvedené specifikace, za druhé řízení před soudem I. stupně 8 228 Kč za dva úkony právní služby (účast na jednání) včetně dvou paušálů a DPH a odvolacím soudem 4 114 Kč za jeden úkon právní služby (odvolání) včetně režijního paušálu a DPH, celkem ve výši 37 026 Kč, v dovolacím řízení účastníkovi žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za podmínek stanovených v § 237 a násl. občanského soudního řádu a lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně.