Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 249/2024-100
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 265 143,88 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 250 641,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 250 641,88 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 502 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 265 143,88 Kč od 1. 1. 2023 do 17. 4. 2023 a s úrokem z prodlení z částky 14 502 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 48 416,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 250 641,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 250 641,88 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 502 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 265 143,88 Kč od 1. 1. 2023 do 17. 4. 2023 a s úrokem z prodlení z částky 14 502 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 48 416,51 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 265 143,88 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že její právní předchůdkyně právnická osoba., dne 19. 1. 2022 se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 300 607 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 167 Kč při úrokové sazbě 4,59 % ročně. Žalovaný řádně nehradil sjednané splátky, a proto právní předchůdkyně žalobkyně celou pohledávku ze smlouvy zesplatnila ke dni 31. 12. 2022. Smlouvou o postoupení pohledávky byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Po postoupení žalovaný uhradil 33 750 Kč. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 265 143,88 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 265 143,88 Kč za období od 1. 1. 2023 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích (zejm. bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík). Na základě obratů na účtu a z údajů ve výpisech z účtu stanovila právní předchůdkyně příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši 12 888 Kč. Výdaje stanovila právní předchůdkyně na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10 381 Kč; výdaje přitom předchůdkyně žalobkyně z preventivních důvodů nadsadila. Prostřednictvím reportu CBCB Portfolio LAB a vlastních systémů předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr již u právnická osoba poskytnutý kontokorentní úvěr s orientační splátkou 250 Kč, revolvingový úvěr se splátkou 150 Kč a osobní úvěr se splátkou 1 736 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil.
3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
4. Dne 19. 1. 2022 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba., uzavřena smlouva o Úvěru Anonymizováno a o stavebním spoření s účtem číslo č. účtu. Žalovanému byl zřízen účet stavebního spoření č. č. účtu s cílovou částkou 301 000 Kč a s úrokovou sazbou z vkladů 5,45 % ročně, na který byl povinen vkládat 301 Kč měsíčně, za správu a vedení účtu byl sjednán poplatek 500 Kč ročně za každých 50 000 Kč zůstatku. Dále se smlouvou právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému a) překlenovací úvěr ve výši 300 607 Kč (do dne, kdy žalovaný splní podmínky pro poskytnutí úvěru) a dále b) úvěr ze stavebního spoření v aktuální výši překlenovacího úvěru a ostatních dluhů žalovaného. Pro oba úvěry byla dohodnuta zvýhodněná úroková sazba 4,59 % ročně pro první období platnosti úrokové sazby, dále byla dohodnuta pevná úroková sazba 8,45 % ročně. Úvěr měl být poskytnut jako účelový na splacení jiného úvěru, zápůjčky použitých na financování bytových potřeb (zateplení domu, okna, pokoj. vybavení pokoje, malba, lustr, stůl, podlaha, postel). Žalovaný se zavázal úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 167 Kč splatnými vždy do 25. dne měsíce. Pro případ prodlení byla v článku 8.8 smlouvy o úvěru dohodnuta smluvní pokuta. V článku 10.1 smlouvy o úvěru pak bylo pod písm. b) ujednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně požadovat okamžité zaplacení úvěru, pokud se žalovaný dostane do prodlení s placením s více než dvěma měsíčními splátkami nebo s jednou splátkou po dobu delší než tři měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně dále doložila i Evropský standardizovaný informační přehled a Shrnutí podmínek a předkládaných dokladů, kde jsou shrnuty podmínky úvěru a dále Záznam o poskytnutí informací před sjednáním přistoupení ke skupinovému pojištění a dále dokument K pojištění úvěru, z nichž vyplývá, že žalovanému bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet k úvěru.
5. V žádosti o Úvěr Anonymizováno podepsané žalovaným je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů a jeho domácnost tvoří 3 členové. Žalovaný zde dále uvedl, že je od 1. 10. 2021 zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 13 938 Kč a měsíční výdaje jeho domácnosti jsou nulové. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem 13 938 Kč měsíčně; příjem měl být právní předchůdkyní žalobkyně zkontrolován z výpisů z účtu žalovaného; předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z příjmu 12 888 Kč měsíčně. V insolvenčním rejstříku bylo ověřeno, že žalovaný zde nemá záznam, v CBCB byla ověřena předchozí splátková morálka žalovaného a v interní evidenci předchůdkyně žalobkyně ověřila neexistenci negativních informací o žalovaném. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje 0 Kč měsíčně a nájemné ve výši 0 Kč. Předchůdkyně žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi předchůdkyně žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10 381 Kč. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl splátky ve výši 0 Kč měsíčně Předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr již kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 250 Kč, revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč se splátkou 150 Kč měsíčně a osobní úvěr ve výši 100 000 Kč se splátkou 1 763 Kč měsíčně.
6. Z výpisů z účtu žalovaného za období od 1. 11. 2021 do 31. 1. 2022 soud zjistil, že žalovanému na účet pravidelně chodila mzda od právnická osoba, s. (12. 11. 2021 ve výši 14 379 Kč, 14. 12. 2021 ve výši 19 337 Kč a 13. 1. 2022 ve výši 3 950 Kč). Z výpisů je rovněž patrné, že žalovaný čerpal kontokorent. Z výpisu příjmových transakcí zaúčtovaných na účet žalovaného za období od 1. 1. 2021 do 14. 1. 2022 byly zjištěny veškeré příjmové položky došlé na účet žalovaného, přičemž, že se jedná mimo jiné i o pravidelný příjem ze zaměstnání není z tohoto dokumentu patrné (není označen plátce ani poznámka „mzda“), ani žádné jiné platby nevykazují charakter pravidelnosti.
7. Dne 24. 1. 2022 žalovaný požádal o čerpání finančních prostředků ve výši 98 401,30 Kč a téhož dne požádal i o čerpání finančních prostředků ve výši 202 205,70 Kč. Z výpisu z účtu Úvěr Anonymizováno za období od 19. 1. 2022 do 16. 3. 2023 bylo zjištěno, že úvěr v celkové výši 300 607 Kč (98 401,30 Kč a 202 205,70 Kč) byl žalovaným čerpán dne 25. 1. 2022. Na tento úvěrový účet žalovaný uhradil celkem šest splátek po 2 167 Kč, dvě splátky po 750 Kč a dne 27. 1. 2023 byla na tento účet převedena částka 1 713,12 Kč. Celkem tak žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně splatil 16 215,12 Kč.
8. Dopisy ze dne 12. 11. 2022 a 26. 11. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 7 401 Kč nejpozději do 31. 12. 2022. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že pokud dlužnou částku v uvedeném termínu neuhradí, bude celý úvěr prohlášen za splatný a právní předchůdkyně žalobkyně bude požadovat okamžité splacení celého úvěru, jehož aktuální výše činila 305 990 Kč. Dopisem ze dne 4. 1. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že vzhledem k tomu, že nebyly dodrženy podmínky sjednané úvěrovou smlouvou, došlo dne 31. 12. 2022 k zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k neprodlené úhradě dlužné částky, která ke dni 31. 1. 2023 činila 310 048,30 Kč.
9. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena žalobkyni, a to za úplatu s účinností ke dni datum, jak vyplývá z doloženého potvrzení o zaplacení úplaty. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 31. 3. 2023, jehož odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.
10. Předžalobní výzvou ze dne 31. 3. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do deseti dnů ode dne doručení této výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne, jak bylo doloženo podacím lístkem.
11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
19. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně doložila výpisy z účtu žalovaného, z nichž je patrný pravidelný příjem žalovaného ze zaměstnání. V tomto směru tedy právní předchůdkyně žalobkyně postupovala řádně a ověřila si příslušnými doklady příjmovou situaci žalovaného. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně soud nepřesvědčila, že by je před uzavřením smlouvy její právní předchůdkyně relevantně prověřila. Z doložených listin vyplývá, že nezjišťovala skutečné náklady domácnosti žalovaného (kromě stávajícího splátkového zatížení žalovaného) a vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr (kde žalovaný uvedl výdaje nulové) v kombinaci se svými interními informacemi (nikde se však neuvádí o jaké interní informace se jednalo, co z nich právní předchůdkyně zjistila a jak tato zjištění zohlednila při posuzování úvěruschopnosti žalovaného), a dále, a to především, z pravděpodobných výdajů (statistické údaje a aktuální údaje životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze z tvrzení žalovaného a ze statistických dat je však zcela nepostačující, a to i za situace, kdy právní předchůdkyně uvedla, že výdaje žalovaného z preventivních důvodů nadsadila, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím údajů uvedených samotným žalovaným (tím spíše údajů, které uvádí nulové náklady) a statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny.
20. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány, soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.
21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
24. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 300 607 Kč, celkem uhradil 49 965,12 Kč (z toho 16 215,12 Kč právní předchůdkyni žalobkyně a 33 750 Kč žalobkyni) a zbývá mu tak uhradit 250 641,88 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 31. 3. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle § 570 odst. 1 o. z. platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 o. z. stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 5. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 17. 4. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 18. 4. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 o. z.: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala žalobkyně v zákonné výši 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 250 641,88 Kč ve výši 15 % ročně od 18. 4. 2023 do zaplacení.
25. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 14 502 Kč již byla uhrazena a co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 18. 4. 2023, a to pouze částkou 250 641,88 Kč, tudíž na úrok z prodlení z částky 265 143,88 Kč za období od 1. 1. 2023 do 17. 4. 2023 a na úrok z prodlení z částky 14 502 Kč za období od 18. 4. 2023 do zaplacení žalobkyni nárok také nevznikl.
26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 370 184,44 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 338 915,89 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 21. 8. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 92 % a z 8 % neúspěšná (z 8 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 84 % náhrady nákladů řízení.
27. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 10 606 Kč a z nákladů spojených se zastoupením žalobkyně advokátem. Advokát učinil 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, účast u jednání dne 14. 8. 2025). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 265 143,88 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 9 380 Kč. Kromě odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z prvních tří úkonů a ve výši 450 Kč za poslední z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 57 638,70 Kč, z toho 84 % odpovídá částka 48 416,51 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.