Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 149/2025-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 29 370 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 24 000 Kč od datum do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částku 5 370 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve adresa doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 214 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 24 000 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částku 5 370 Kč, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve , adresa, doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 214 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 370 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o zápůjčce, na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč převodem na účet a žalovaný se zavázal žalobkyni za poskytnutí zápůjčky zaplatit poplatek 9 000 Kč, který byl spolu s jistinou splatný dne datum, čemuž žalovaný nedostál a na svůj dluh ničeho nezaplatil. K poskytnutí zápůjčky došlo prostřednictvím webové stránky web.cz, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby parametry (splatnost a výši zápůjčky), poté vyplnil formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, čímž učinil návrh na uzavření smlouvy vůči žalobkyni. Poté žalovaný zaškrtl řádek s textem „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a se zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním.“, čímž žalovaný odsouhlasil znění obchodních podmínek. Smlouva o zápůjčce je podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zaslala na klientem uvedené telefonní číslo. Celkem tedy žalobkyně požaduje částku 26 000 Kč, která je tvořena jistinou, poplatkem ve výši 9 000 Kč a částkou 2 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky a dále částku 5 370 Kč, která je smluvní pokutou ve výši 0,10 % denně z částky 15 000 Kč od datum do datum (vyhotovení žaloby). Kromě toho žalobkyně požadovala příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z 24 000 Kč za dobu od datum do zaplacení. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou dne datum, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že příjem zjistila dotazem na žalovaného, který uvedl, že je zaměstnaný na plný úvazek s čistím měsíčním příjmem 35 000 Kč, což ověřila navíc z výplatních pásek za měsíce prosinec rok až únor rok, ze kterých dokonce vyplynula průměrná čistá mzda 44 380 Kč. Výdaje žalobkyně zjišťovala dotazem na žalovaného, který uvedl, že má výdaje 7 000 Kč, že je svobodný, nemá nezletilé děti a bydlí u rodičů. Žalobkyně vyšla z toho, že žalovaným uvedené výdaje jsou nižší než nezabavitelné minimum, a proto v rámci posouzení počítala s tímto minimem, které ke dni zkoumání činilo 12 705 Kč. K tomu žalobkyně nahlédla do CEE, insolvenčního rejstříku. Žalovaný na svůj dluh neuhradil žádnou částku. Dále žalobkyně uvedla, že v rámci prověření úvěruschopnosti nebude nic tvrdit a požaduje proto případně vrácení bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne datum. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Při zjišťování skutkového stavu soud vyšel z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla žádnou ze stran sporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.
4. Na základě písemné dohody označené jako smlouva o zápůjčce ze dne datum poskytla žalobkyně bezhotovostně na účet žalovaného dne datum částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem 9 000 Kč, přičemž splatnost byla sjednána ve třech splátkách, s tím, že poslední splátka byla splatná dne datum. K uzavření této dohody vč. dodatků došlo tak, že žalovaný na webových stránkách žalobkyně vyplnil elektronický formulář, ve kterém si mj. zvolil výši a splatnost zápůjčky, a jenž podepsal tak, že namísto podpisu připojil PIN, který mu byl zaslán na číslo mobilního telefonu, které uvedl. Poté byl tento návrh doručen žalobkyni, která jej přijala a dne datum žalovanému na jeho účet, který označil v dohodě a ze kterého téhož dne zaslal žalobkyni ověřovací platbu 1 Kč, vyplatila částku 15 000 Kč. Žalovaný na svůj závazek nic neuhradil. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Před uzavřením shora uvedené dohody žalobkyně zkoumala úvěruschopnost zejména prostřednictvím dotazů na žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný na plný úvazek s čistím měsíčním příjmem 35 000 Kč, což ověřila navíc z výplatních pásek za měsíce prosinec rok až únor rok, ze kterých vyplynula průměrná čistá mzda 44 380 Kč, dlužno dodat, že základní měsíční mzda žalovaného činila v průměru, 36 714 Kč, zbytek tvořil buď výrobní bonus nebo příplatky za práci ve svátky a o víkendu. Výdaje žalobkyně zjišťovala dotazem na žalovaného, který uvedl, že má výdaje 7 000 Kč, že je svobodný, nemá nezletilé děti a bydlí u rodičů, žalobkyně vyšla z toho, že žalovaným uvedené výdaje jsou nižší než nezabavitelné minimum, a proto v rámci posouzení počítala s tímto minimem, které ke dni zkoumání činilo 12 705 Kč. V dalším žalobkyně výdaje žalovaného vůbec nezkoumala. K tomu žalobkyně nahlédla do CEE, insolvenčního rejstříku, kde podle předložených výpisů neměl žalovaný žádný záznam.
5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU “) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU , jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU ).
10. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 .
11. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a to pokud se týká výdajů žalovaného, když se spokojila jednak s tvrzením žalovaného a v dalším se spokojila, že namísto žalovaným tvrzené částky vyjde z výdajů ve výši nezabavitelného minima. Tento způsob zkoumání však soud nepovažuje za správný, když je sice správně, že žalobkyně zohlednila i státem publikované výdaje o životním a existenčním minimu, nicméně tento údaj měl sloužit pouze jako doplňková k informace k již ověřeným příjmům a výdajům. Žalovaný měl, jak je patrné z předložených výpisů z účtu, u banky vedený běžný účet, minimum, co žalobkyně mohla udělat, bylo vyžádat si výpis z účtu za dostatečné období, aby si vytvořila přehled o skutečných výdajích žalovaného. Žalobkyně pak také nijak (s výjimkou výpisu z CEE a IR) nezkoumala, zda nemá žalovaný nějaké nesplacené závazky. Pokud by žalovaný vykazoval ověřené příjmy a měl by výdaje 7 000 Kč, naprosto by postrádalo smysl, aby si půjčoval částku 15 000 Kč. Na vadné ověření úvěruschopnosti pak ukazuje i fakt, že žalovaný na svůj dluh neuhradil ani jednu splátku. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU , protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU . Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
12. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit podle § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný jí nic nevrátil, pročež jí stále dluží 15 000 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 15 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení.
13. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení a dalšího příslušenství, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU , které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku , totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160 , který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně dosud na svůj dluh neuhradil ničeho, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
14. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 15 000 Kč a neúspěšná (výrok II.) v částce 18 802,27 Kč, z čehož vyplývá, že žalovaný byl ve věci úspěšnějším účastníkem a měl by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
15. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 255 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 1 469 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 214 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.