Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 C 120/2025-38

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované

o 15 502 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 910 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13 592 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 927,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 478,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 6 004,11 Kč od 2.9.2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 5 827,92 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 910 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13 592 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 927,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 478,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 6 004,11 Kč od 2.9.2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 5 827,92 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 15 502 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností právnická osoba.) a žalovanou byla dne 7. 10. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s pevným úrokem v částce 507 Kč, poplatkem ve výši 4 900 Kč za poskytnutí a uzavření smlouvy, poplatkem v částce 1 385 Kč za administrativní činnost a poplatkem v částce 1 800 Kč za hotovostní inkaso splátek, a to v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, nejpozději do 7. 12. 2023. Celkem žalovaná uhradila částku 8 090 Kč.

2. Soud ve věci provedl následující dokazování.

3. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota včetně přílohy soud zjistil, že se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto vrátit spolu s úrokem v částce 507 Kč, poplatkem ve výši 4 900 Kč za poskytnutí a uzavření smlouvy, poplatkem v částce 1 385 Kč za administrativní činnost a poplatkem v částce 1 800 Kč za hotovostní inkaso splátek. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 18 592 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Ve smlouvě je rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení se splácením, maximálně však 500 Kč za prodlení s každou jednotlivou splátkou. Dále byl sjednán poplatek za zaslání upomínky v částce 1 500 Kč. RPSN bylo sjednáno ve výši 272,44 %, úroková sazba 8 % ročně. Smlouva je datována a podepsána dne 7. 10. 2022.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny včetně přílohy č. 1 - seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou ze smlouvy č. hodnota byla postoupena na žalobkyni, a to ke dni 25. 10. 2024.

5. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná za období od 8. 10. 2022 do 17. 3. 2023 uhradila celkem částku 8 090 Kč.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně soud žádná skutková zjištění nečinil.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 11. 2024 soud zjistil, že se jedná o dopis určený žalované informující ji o postoupení pohledávky ze smlouvy č. hodnota na žalobkyni.

8. Z výzvy k plnění a podacího lístku, obojí ze dne 24. 1. 2025, soud zjistil, že žalované byla dne 24. 1. 2025 zaslána předžalobní výzva k úhradě dlužné částky 17 458,29 Kč ze smlouvy o úvěru č. hodnota, nejpozději do 8. 2. 2025.

9. Z pracovní smlouvy a výplatních pásek z 11. 8. 2022 a 14. 9. 2022 soud zjistil, že žalovaná má měsíční příjem v částce 1 089,09 EUR v srpnu 2022, resp. 876,69 EUR v září 2022. Pracovní poměr je sjednán na dobu určitou od 16. 3. 2022 do 31. 3. 2023.

10. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná požádala právní předchůdkyni žalobkyně o úvěr ve výši 15 000 Kč na dobu 14 měsíců s měsíční splátkou 1 992 Kč, a to vždy každého 14. dne v měsíci počínaje říjnem. Uvedla, že je zaměstnaná od 16. 3. 2022 na dobu určitou do 31. 3. 2023. Kolonka doložení příjmu je nevyplněná. Měsíční příjmy jsou uvedeny v částce 24 081 Kč, použitelný příjem je uvedený v částce 15 031 Kč, výdaje jsou uvedeny za bydlení v částce 3 000 Kč, za dopravu a jídlo v částce 4 250 Kč, srážky ze mzdy/výživné v částce 300 Kč a splátky stávajících půjček v částce 1 500 Kč, celkem tedy 9 050 Kč. Bydlení je uvedeno v nájmu, žadatelka je svobodná, bez vyživovacích povinností, má nejvyšší doložené vzdělání základní, Žádost je datována ke dni 7. 10. 2022.

11. Na základě zjištění učiněných z účastníky předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

12. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se je zavázala vrátit v 14 měsíčních splátkách, včetně poplatků a úrokového navýšení, po 1 328 Kč. Celkem se žalovaná zavázala vrátit částku 18 592 Kč. Žalovaná vrátila celkem částku 8 090 Kč. V rámci zjišťování úvěruschopnosti vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů tvrzených žalovanou, tedy že má příjem průměrný 982,89 EUR měsíčně (dle kurzu ČNB ke dni 7. 10. 2022 se jedná o 23 907 Kč), což ověřila ze dvou výplatních pásek za srpen a září 2022, kdy stabilitu příjmů ověřila z pracovní smlouvy, sjednané na dobu určitou od 16. 3. 2022 do 31. 3. 2023. Dále žalovaná uvedla, že její výdaje tvoří bydlení v částce 3 000 Kč, doprava a jídlo v částce 4 250 Kč, srážky ze mzdy v částce 300 Kč a splátky půjček v částce 1 500 Kč, celkem tedy 9 050 Kč. Výdaje žalované nebyly ověřeny. Tvrzené zkoumání úvěruschopnosti z výpisů z účtu žalované zůstalo pouze v rámci tvrzení, kdy k tomuto nebyl navrhnut žádný důkaz.

13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle o. z., proto se na věc vztahuje i , o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Ostatně i z úvěrové smlouvy vyplývá, že jí účastníci uzavřeli i podle tohoto zákona. Dle z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle d. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

17. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z žalovanou uvedených skutečností ohledně příjmů a výdajů, přičemž příjem ověřila z předložených výplatních pásek a stabilitu příjmu z pracovní smlouvy, žalobkyně ale naprosto rezignovala na ověření údajů ohledně výdajů žalované. V žalobních tvrzeních žalobkyně uvedla, že tvrzení žalovaného ohledně úvěruschopnosti ověřila z dokladů uvedených v žádosti o úvěr, nicméně v žádosti o úvěr není k výdajům žalovaného žádná uvedena a k tvrzeným výpisům z účtu žalobkyně, o nichž žalobkyně tvrdila, že z nich výdaje žalované zkoumala, žádné důkazy nenavrhla, nepředložila, ani neplynou z jiných ve věci předložených a provedených důkazů.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. -80, č.j. , rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. -22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. - 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

19. Jelikož v tomto případě právní předchůdkyně vycházela při zjištění výdajů žalované pouze z údajů uvedených žalovanou, které nikterak neověřila, nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, a to zvláště za situace, kdy žalovaná uváděla náklady na bydlení včetně energií měsíčně pouze ve výši 3 000 Kč, která je s ohledem na obecnou lidskou zkušenost s měsíčními náklady na bydlení nepřiměřeně nízká, zvlášť když žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu a sama. Zároveň se měla právní předchůdkyně důkladněji zaměřit rovněž na výdajovou stránku co se týče splátky stávajících úvěrů a exekučních srážek, které žalovaná uvedla. Žalobkyně žádnéy k prokázání toho, že se těmito skutečnostmi zabývala, nenavrhla ani nedoložila, tudíž i toto zůstalo pouze v rovině tvrzení. Za této situace tedy bylo na místě, aby žalobkyně blíže zkoumala výši výdajů žalované, a nespokojila se pouze s jejím sdělením. V opačném případě tak nemohla postupovat s odbornou péčí.

20. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětná pohledávka pak byla dle § 1879 o. z. převedena na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky.

21. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Ze slovní i systematické konstrukce tohoto ustanovení plyne, že zákonodárce upravil splatnost vrácení jistiny odlišně od obecné úpravy (§ 1958 odst. 2 o. z.), a tím vytvořil lex specialis, který má přednost před obecnými pravidly o splatnosti.

22. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. tuto lex specialis povahu § 87 z. s. ú. nezaokrouhluje pouhým komentářem, nýbrž ji činí jádrem svého výkladu: „…ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“. Tuto distinkci Nejvyšší soud aplikoval konkrétně tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které přiznávalo úroky z prodlení již od výzvy, a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že splatnost a možné prodlení musí být posuzovány v režimu § 87 z. s. ú.

23. Z citovaného vyplývá zjevný právní důsledek, že pokud zákon stanoví vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, nelze připustit, aby věřitel jednostrannou výzvou (bez dalšího obsahového a faktického přezkumu) sám určoval tuto dobu v situaci, kdy smlouva byla pro porušení informačních či jiných povinností při poskytnutí úvěru prohlášena za absolutně neplatnou. Přijetí opačného výkladu by neutralizovalo ochranný a odrazující účinek § 87 z. s. ú. — tj. sankční funkci absolutní neplatnosti — neboť věřitel, i když porušil povinnost posoudit úvěruschopnost, by mohl pouhou výzvou uplatnit svůj nárok včetně příslušenství a tím prakticky obejít zákonnou sankci. Tento přístup by tedy byl v rozporu s účelem zákona.

24. Argumentaci, že § 1958 odst. 2 o. z. (tj. obecné pravidlo: při neurčené době plnění může věřitel požadovat plnění ihned, a splatnost tedy naskočí uplynutím lhůty stanovené věřitelem ve výzvě) má přednost, je v zásadě procesně i systematicky nesprávný tam, kde platí lex specialis. Obecná norma slouží pouze subsidiárně; pokud zvláštní norma určuje jinak způsob vzniku splatnosti, musejí mít soudy přednostní ohled na zvláštní úpravu. Samotné tvrzení, že spotřebitel „neprokázal, že mu nebylo v možnostech jistinu vrátit“ a proto má být považováno za přijatelné, že výzva vytvořila splatnost, nelze bez dalšího procesního a faktického přezkumu akceptovat. Břemeno tvrzení může sice spočívat na dlužníkovi, avšak pasivita dlužníka nesmí vést k tomu, že soud zruší nebo významně oslabí zákonnou ochranu slabší strany. Znění § 87 z. s. ú., a již ustálená judikatura citovaná výše, zavazuje soud k ex officio přihlédnutí k neplatnosti a k posouzení doby přiměřené možnostem dlužníka; toto nelze obejít formální konstrukcí „výzva k plnění dle absolutně neplatné úvěrové smlouvy = splatnost bezdůvodného obohacení a současně automatický vznik nároku na příslušenství (úrok z prodlení)“. Pasivita účastníka – spotřebitele, jakožto slabší strany nesmí být vykoupena tím, že soud sám vypustí zákonné povinnosti ochranného charakteru a bude přehlížet ochranu stanovenou v § 87 z. s. ú. s odkazem na pasivitu žalovaného spotřebitele.

25. Soudní dvůr EU v řadě rozhodnutí tuto zásadu aktivní ochrany spotřebitele rovněž potvrdil. V rozhodnutí OPR-Finance (C-679/18) Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost z úřední povinnosti v rámci normy směrnice přezkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost, a že sankce za její porušení musí být efektivní a odrazující; Soudní dvůr opakovaně varoval před procedurálními překážkami, které by efektivitu sankcí eliminovaly. V této souvislosti je rozhodující, že členské státy nemohou ponechat spotřebitele v takové pozici, že by jeho ochrana mohla být obejita formální účinností jednostranného úkonu věřitele. Dále rozhodnutí Home Credit (C-42/15) a následná linie potvrzují (i v českém prostředí) princip soudního aktivního přezkumu povinností věřitele v předsmluvní fázi. Tyto zásahy Soudního dvora podtrhují, že aplikace § 87 z. s. ú. musí mít reálnou efektivitu a nesmí být obcházena výzvami, které by zamezily účinné ochraně spotřebitele. Vzetí lhůty stanovené věřitelem jakožto lhůty v možnostech spotřebitele, protože se proti tomuto neohradil, je dle soudu v rozporu s uvedenou judikaturou i právním řádem. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné relevantní informace o platebních možnostech dlužníka, nelze tvrdit, že jakákoli lhůta uvedená ve výzvě je přiměřená (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

26. Co se týče přiznání úroků z prodlení uplatněných podle § 1970 o. z. jakožto automaticky plynoucí z právní povahy bezdůvodného obohacení, i zde platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 z. s. ú.), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 z. s. ú.; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 z. s. ú.

27. Konečně je třeba zmínit, že praxe evropských soudů, a zvlášť Soudního dvora EU, nevyžaduje a ani nedoporučuje rigidní formalismus, který by umožnil věřiteli svými jednostrannými akty neutralizovat účinek ochranných norem. Naopak Soudní dvůr v kauzách vztahujících se k implementaci směrnice o spotřebitelských úvěrech opakovaně poukázal na nutnost aktivního role národních soudů při zkoumání souladu s předsmluvními povinnostmi a na to, že sankce musí být „efektivní, přiměřené a odrazující“. To v praxi znamená poskytnout spotřebiteli reálnou ochranu — tedy i reálnou možnost, že soud v případě sporné splatnosti určí dobu vrácení a teprve po marném uplynutí této doby může běžet prodlení a s ním příslušenství. V tomto smyslu jsou rozhodnutí SDEU (C-679/18 OPR-Finance; C-42/15 Home Credit a další) plně koherentní s výkladem Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud nedošlo k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o lhůtě k vrácení bezdůvodného obohacení, nebo není lhůta stanovená věřitelem označena jako nesporně přiměřená, je na soudu, aby tuto lhůtu stanovil a až od uplynutí lhůty stanovené soudem náleží věřiteli úroky z prodlení.

28. Za stávajícího stavu řízení nelze žalobkyni přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 z. s. ú. určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

29. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná, nemohla učinit nesporným, že lhůta stanovená ve výzvě je přiměřená. Dle soudu je tedy i přiměřenost lhůty, určené žalobkyní, sporná. Jelikož se žalovaná nezúčastnila nařízeného jednání, soud žalovanou nemohl poučit dle k doplnění tvrzení ohledně jejích majetkových poměrů, proto neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil v obecné třídenní pariční lhůtě. Takový postup odpovídá jak právní úpravě z. s. ú. a výkladu Nejvyššího soudu (sp. zn. ), tak zásadám ochrany spotřebitele stanoveným judikaturou Soudního dvora EU (C-679/18, C-42/15 a další).

30. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že právo žalobkyně na vrácení jistiny je dáno (z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 z. s. ú.) a proto jí jistinu výrokem I. přiznal. Přiměřenou lhůtu k vrácení určil ve standardní lhůtě tří dnů.

31. Ve zbytku pak v souladu s výše vyjádřeným názorem žalobu výrokem II jako nedůvodnou zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.