Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 119/2025-79
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 238 262 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 131 040 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 45 423 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 176 463 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, co do částky 61 799,71 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 6 757,68 Kč a co do úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 148 765,47 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 15. 5. 2024 dosáhne částky 546 048 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 131 040 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá co do částky 45 423 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 176 463 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, co do částky 61 799,71 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 6 757,68 Kč a co do úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 148 765,47 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 15. 5. 2024 dosáhne částky 546 048 Kč.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 5. 5. 2025, domáhala po žalovaném zaplacení částky 176 463 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 176 463 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, dále zaplacení částky 61 799,71 Kč, úroku ve výši 71,04 % ročně z částky 148 765,47 Kč od 15. 5. 2024 do 7. 6. 2024 ve výši 6 757,68 Kč a úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 148 765,47 Kč od 8. 6. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 15. 5. 2024 dosáhne částky 546 048 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 21. 8. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem 71,04 % ročně splatit v 48 měsíčních splátkách po 9 480 Kč. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI), jakož i na základě provedeného tzv. scoringu klienta a z jiných zdrojů. Žalovaný však na svůj závazek řádně nehradil a do 12. 10. 2023 uhradil pouze 18 960 Kč. V důsledku prodlení žalovaného došlo k 13. 5. 2024 k zesplatnění úvěru. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhradu nákladů ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru, přičemž žalobkyně požadovala smluvní pokutu vyčíslenou do podání žaloby v částce 61 799,71 Kč, a úrok z prodlení. Tyto částky však žalovaný neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, proto žalobkyně navrhla, aby její žalobě bylo zcela vyhověno.
3. K výzvě soudu žalobkyně dne 6. 6. 2025 a při jednání soudu dne 10. 9. 2025 doplnila svou žalobu týkající se ověření úvěruschopnosti žalovaného tak, že jeho úvěruschopnost prověřila výpisem z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, žalovaný doložil své příjmy (ze zaměstnání) a na základě těchto údajů byl proveden scoring žalovaného, tedy bodové hodnocení žalovaného založené na interním matematickém modelu. Žalovaný svým podpisem na předsmluvním formuláři stvrdil, že veškeré jím uváděné informace k jeho osobě jsou pravdivé.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba byla zaslána žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu.
5. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
6. Dne 21. 8. 2023 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru č. hodnota, ve znění Dodatku č. hodnota ze dne 21. 8. 2023, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 150 000 Kč s úrokovou sazbou 71,04 % ročně, RPSN činilo 99,41 %. Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal vrátit ve formě 48 měsíčních splátek s výší splátky 9 480 Kč (návrh na uzavření smlouvy o úvěru, dodatek č. hodnota k návrhu smlouvy o úvěru, zaslané SMS, oznámení o schválení úvěru, dodejka, splátkový kalendář, předsmluvní formulář, podpis na dálku, úplný výpis ze seznamu, informace pro klienta, fotokopie občanského průkazu žalovaného).
7. Žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru uvedl, že je ženatý, je zaměstnán ve společnosti právnická osoba. na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou a dosahuje pravidelného čistého měsíčního příjmu 49 715 Kč. K výdajům uvedl celkovou částku 22 240 Kč (životní minimum v částce 4 860 Kč, výdaje na bydlení v částce 7 408 Kč, splátky Jméno žalobkyně. ve výši 9 972 Kč) s tím, že bydlí u rodičů, nemá žádnou vyživovací povinnost a v domácnosti s ním není žádná jiná osoba (hodnocení klienta). Na bankovní účet č. č. účtu vedený na jméno žalovaného byla z účtu právnická osoba. připsána dne 5. 4. 2023 částka 28 576 Kč, dne 4. 5. 2023 částka 35 527 Kč, dne 6. 6. 2023 částka 50 025 Kč, dne 4. 7. 2023 částka 49 519 Kč a dne 3. 8. 2023 částka 49 842 Kč (výpisy z účtu). V registru SOLUS nebyla ohledně žalovaného v roce 2023 evidována žádná dlužná částka po splatnosti ani žádné dlužné splátky (výpis záznamů z registru SOLUS). Žalovaný byl v systému NRKI dále 12x lustrován finančními institucemi (výpis z NRKI).
8. Finanční prostředky ve výši 150 000 Kč byly vyplaceny na bankovní účet č. č. účtu dne 21. 8. 2023 (doklad o vyplacení úvěru, základní informace o klientovi).
9. Žalovaný do 9. 11. 2023 uhradil celkem 18 960 Kč (karta klienta).
10. Žalobkyně dne 4. 1. 2024 vyhověla žádosti žalovaného o odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti žalovaného a současně mu zaslala nový splátkový kalendář. Žalovanému byla odložena splátka č. hodnota, 4 a 5, tedy od 10. 11. 2023 do 9. 2. 2024 neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Výše roční procentní sazby úvěru po provedeném odkladu splátek činila 77,89 % (žádost žalovaného o odklad splátek, potvrzení o odkladu splátek ze dne 4. 1. 2024, upravený splátkový kalendář ze dne 4. 1. 2024).
11. Dne 9. 4. 2024 a dne 10. 5. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě splátek, se kterými byl žalovaný v prodlení a současně jej upozornila na možnost zesplatnění celého úvěru (výzva žalobkyně ze dne 9. 4. 2024 a ze dne 10. 5. 2024). Dne 13. 5. 2024 žalobkyně žalovanému oznámila, že kvůli prodlení došlo k zesplatnění jeho závazků a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 176 463 Kč (oznámení žalobkyně ze dne 13. 5. 2024). Dne 6. 9. 2024 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu, v rámci které jej vyzvala k úhradě celkové částky ve výši 176 463 Kč s příslušenstvím (předžalobní výzva, podací arch).
12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “).
13. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení
19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:
21. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to nejen dle § 2390 a násl. o. z., ale protože žalovaný v tomto případě vystupoval jako spotřebitel, je nutno otázku platnosti uzavření smlouvy o úvěru posoudit především v návaznosti na ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
22. Žalobkyně jakožto poskytovatelka spotřebitelského úvěru si tedy měla primárně splnit svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její povinností tak bylo před uzavřením samotné smlouvy o úvěru posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, případně i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti nebo i z jiných zdrojů. Posouzena má být zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Pouze v případě, že by po tomto posouzení úvěruschopnosti žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, mohla přistoupit k poskytnutí úvěru. Dodržením této povinnosti je přitom sledována celá řadu cílů. Předně je chráněn samotný spotřebitel, který v těchto typech smluv vystupuje jako tzv. slabší strana, a to zejména před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, současně je tímto chráněn sám poskytovatel úvěru, a to před rizikem vzniku v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s ním jsou chráněni i další věřitelé, kteří případně danému spotřebiteli poskytli již jiné finanční prostředky, neboť v důsledku dalšího zadlužování spotřebitele by mohlo docházet k ohrožení jeho schopnosti splácet své další závazky a tím by tak ohrožoval uspokojení pohledávek předešlých věřitelů. Konečně je ve svém důsledku chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele dluhy splácet spojeny, např. v podobě předlužení a insolvence a tím pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. závěry např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2022, č. j. spisová značka).
23. Pokud jde o samotné posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, je na tomto místě nutno zdůraznit, že věřitel je povinen s odbornou péčí informace poskytnuté spotřebitelem vyhodnotit a důkladně je prověřit a v případě, že má pochybnosti o správnosti údajů uvedených spotřebitelem, je povinen po spotřebiteli požadovat objasnění těchto výdajů, případně je povinen si je v rámci svých možností ověřit. K obdobným závěrům dospěl i např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. spisová značka, který dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Ačkoliv se v dané věci řešily především veřejnoprávní souvislosti zkoumání úvěruschopnosti, jsou tyto závěry dle názoru soudu použitelné i v tomto případě. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem navíc odpovídá interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku SDEU vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno tomu, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.
24. K poskytnutí spotřebitelského úvěru tedy má žalobkyně zásadně přistupovat až v tom okamžiku, kdy z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Současně si také žalobkyně musela být vědoma následků, které by nastaly, pakliže by výše uvedené povinnosti nesplnila, a které jsou vyjádřeny v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že taková smlouva by byla neplatná, přičemž soud k takové neplatnosti přihlédne i bez návrhu, tedy z úřední povinnosti, a jde tak ve smyslu § 588 o. z. o neplatnost absolutní. K tomu ostatně směřovala i novelizace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, provedená zákonem č. 96/2022 Sb. , účinným od 29. 5. 2022, neboť do té doby znění uvedeného ustanovení do jisté míry naznačovalo, že by se mělo jednat o neplatnost relativní, ke které se přihlíží k námitce žalovaného, což nicméně bylo judikaturou vyvráceno (za všechny srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka).
25. S ohledem na právě uvedené se tedy soud zabýval tím, zda žalobkyně skutečně dostála svým povinnostem dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a zda poskytla úvěr za situace, kdy neexistovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřila pomocí lustrace žalovaného v systému SOLUS, k čemuž označila a předložila výpis z tohoto systému, ze kterého bylo prokázáno, že v roce uzavření smlouvy o úvěru ohledně žalovaného nebyly evidovány žádné nesplacené splátky ani dluhy. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaného prověřila v systému NRKI, ze kterého vyplývá, že žalovaný byl v tomto systému lustrován 12 finančními institucemi. Žalobkyně dále prověřovala příjmy žalovaného, které dle hodnocení žalovaného měly činit 49 715 Kč čistého měsíčně, k čemuž i žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného týkající se jeho příjmů, které odpovídají částce uvedené žalovaným. Zatímco příjmy žalovaného žalobkyně alespoň nějakým způsobem ověřila, ohledně výdajů se spokojila pouze s (poměrně diskutabilními) tvrzeními žalovaného stran jeho výdajů. Ty měly dle formuláře „Hodnocení klienta“ činit 7 408 Kč měsíčně za bydlení, jako životní minimum byla uvedena částka 4 860 Kč měsíčně a jako splátka společnosti Jméno žalobkyně. částka 7 408 Kč. Dle názoru soudu je však částka vynakládaná žalovaným na bydlení poměrně velmi nízká, zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalovaný dále uvedl, že s ním nikdo jiný v domácnosti nebydlí (což je v rozporu s jeho tvrzením, že bydlí u rodičů) a přitom by tato částka měla zahrnovat veškeré výdaje spojené s bydlením. Právě s přihlédnutím k takto nízké částce vynakládané (navíc v roce 2023) za bydlení měla být žalobkyně v tomto směru daleko více obezřetná a vyžádat si od žalovaného podklady, které by byly s to potvrdit (případně vyvrátit), že žalovaný skutečně pouze takto nízkou částku jako jeden ze svých esenciálních výdajů vynakládá, zvláště v případě, pokud se u další základních výdajů (stravování, ošacení, hygiena apod.) žalobkyně spokojila pouze s uvedením částky životního minima odpovídající okamžiku uzavření smlouvy. Takový údaj snad lze podpůrně využít, nicméně rozhodně nezbavuje žalobkyni povinnosti, s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného a řádněji zkoumat právě výdajovou stránku žalovaného, když už ne pro splnění zákonné povinnosti, tak minimálně pro své ujištění, že bude s to se poskytnutých prostředků domoci zpět. Žalobkyně se tedy dle názoru soudu měla blíže zabývat tvrzenými o skutečně poměrně velmi nízkých výdajích žalovaného tak, aby si ověřila, že se opravdu jedná o reálné výdaje žalovaného a částka, která žalovanému po úhradě výdajů z příjmů zůstává není pouze deklarovaným číslem. V tomto směru tedy soud nemá za to, že by si žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného počínala tak, jak jí ukládá zákon, a že by zde tedy nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, resp. zde byly evidentní pochyby, kolik reálně zůstává žalovanému k dispozici z příjmu po odečtení základních výdajů. Na tomto místě soud opět připomíná, že v duchu výše uvedené judikatury se žalobkyně neměla (jak opětovně tvrdila a poukazovala) pouze spoléhat na tvrzení žalovaného, ale měla je aktivně (minimálně pro ochranu dobytnosti své pohledávky) sama zjišťovat a prověřovat.
26. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a úvěruschopnost žalovaného dostatečně neposoudila. Předmětná smlouva o spotřebitelném úvěru je tedy absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z., přičemž k této neplatnosti soud přihlédl z úřední povinnosti, jak bylo uvedeno výše. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada dostatečného nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu oddělit.
27. Při závěru o neplatnosti smlouvy je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 150 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelské úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka).
28. Co se týče dosavadní úhrad žalovaného, žalobkyně tvrdila, že žalovaný dosud uhradil 18 960 Kč, což vyplynulo i z karty klienta. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese sám žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než jak uvedla žalobkyně. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 131 040 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení platby ve výši 18 960 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 131 040 Kč odpovídající rozdílu poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru a dosavadních úhrad žalovaného. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší (výrok I.).
29. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, proto má nárok na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však žalovaný zůstal v průběhu řízení zcela pasivní a žádné náklady mu nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.