Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 67/2025-20
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení částky 19 144 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 097 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 097 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15 047 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 12 129,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 814,88 Kč, úrok ve výši 21 % ročně z částky 7 101,63 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 13 207,93 Kč od 28. 9. 2023 do 14. 8. 2024 a z částky 9 110,93 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 097 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 097 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15 047 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 12 129,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 16 814,88 Kč, úrok ve výši 21 % ročně z částky 7 101,63 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 13 207,93 Kč od 28. 9. 2023 do 14. 8. 2024 a z částky 9 110,93 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 037,70 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 3 325,87 Kč a souhrnného poplatku ve výši 2 780,43 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 4. 11. 2010 smlouvu o půjčce č. číslo, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně souhrnného poplatku ve výši 8 360 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 310 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 29. 12. 2011. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když uhradila toliko částku 12 253,70 Kč.
2. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 037,70 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 7 101,63 Kč a souhrnného poplatku ve výši 5 936,07 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 23. 6. 2011 smlouvu o půjčce č. číslo, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně souhrnného poplatku ve výši 6 687 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 245 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 16. 8. 2012. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když uhradila toliko částku 1 649,30 Kč.
3. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tyto pohledávky za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023 s účinností k 27. 9. 2023, což bylo žalované písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 3. 2025 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 1. 4. 2025 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako žadatel/ka a zákaznická karta ze dne 4. 11. 2010, ze kterých vyplývá, že žalobkyně požadovala půjčit částku 22 000 Kč a uvedla o sobě, že je bezdětná s čistým měsíčním příjmem 20 000 Kč a výdaji ve výši 3 300 Kč měsíčně, přičemž bydlí v nájmu a zbývá jí měsíčně jako použitelný příjem částka 16 700 Kč. Z přehledu plateb k půjčce č. číslo byla zjištěna hodnota půjčky ve výši 10 000 Kč a souhrnných poplatků ve výši 8 360 Kč a výše žalovanou uhrazených splátek celkem 12 253,70 Kč, aniž by byla předložena jakákoli smlouva o poskytnutí peněženích prostředků.
7. Dále soud provedl důkazy listinami označenými jako smlouva o půjčce ze dne 23. 6. 2011, zákaznickou kartou z téhož dne a přehledem plateb k půjčce č. číslo. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 23. 6. 2011 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které právnická osoba poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o souhrnný poplatek ve výši 6 687 Kč formou 60 týdenních splátek po 245 Kč, počínaje čtrnáctým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. Žalovaná o sobě uvedla, že dosahuje příjmů ve výši 22 000 Kč měsíčně čistého a výdaje činí celkem 7 000 Kč, přičemž již bydlí u rodičů (a nikoli v nájmu) a má použitelný příjem 15 000 Kč. U právního předchůdce již má evidovanou nejméně druhou půjčku a současnou si bere za účelem úhrady dovolené. Žalovaná na danou půjčku uhradila 1 649,30 Kč.
8. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 vč. přílohy (seznamu pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 29. 9. 2023 včetně podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 a předžalobní upomínkou ze dne 30. 7. 2024 včetně podacího lístku ze dne 31. 7. 2024 soud zjistil, že dopisem ze dne 29. 9. 2023, odeslaným dne 27. 10. 2023, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 30. 7. 2024 a odeslána 31. 7. 2024.
9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
10. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
11. Podle § 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
12. Podle ust. § 517 odst. 1 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.
14. Předně k prvnímu tvrzenému nároku (smlouva ze dne 4. 11. 2010) má soud za to, že po provedeném řízení nelze v žádném případě dovodit, že mezi stranami došlo k uzavření jakékoliv smlouvy, ze které by pro jednotlivé strany smlouvy vyplývaly konkrétní práva a konkrétní povinnosti. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, aniž by mezi stranami existoval prokazatelně tvrzený platný právní důvod takovéhoto jednání, nelze než dospět k závěru, že se v tomto okamžiku žalovaná na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila a byla povinna tento majetkový prospěch právní předchůdkyni žalobkyně vydat ve smyslu § 457 o. z. Ohledně zbývající částky skládající ze z poplatků za poskytnutí úvěrů a smluvního příslušenství, tak na tuto nemá žalobkyně nárok, když mezi účastníky nebylo prokázáno, že by byla uzavřena jakákoli konkrétní smlouva s konkrétními právy či povinnostmi. Nad rámec uvedeného soud pro úplnost dodává, že i v případě, že by byla soudu předložena tvrzená smlouva dospěl by ke stejnému právnímu závěru z důvodu funkce souhrnného poplatku (8 360 Kč), který neměl jinou funkci než odměny (úroků) za poskytnutou půjčku, který představuje 83,6 % celé jistiny a je možno učinit závěr, že se jedná o úrok (odměnu) nepřiměřenou vysokou v rozporu s dobrými mravy (§ 39 o. z.).
15. Druhý právní vztah ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 6. 2011 je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. I přesto, že byla smlouva uzavřena ještě před 24. 2. 2013 (před nabytím účinnosti novely č. 43/2013 Sb. ), lze přijmout závěr o aplikování novelizovaného znění § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
16. V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy ze dne 23. 6. 2011 se žalovanou měla mít k dispozici pouze nájemní smlouvu, doklad o platbách SIPO a daňové přiznání za rok 2010, přičemž tyto doklady nebyly blíže specifikovány ani v řízení předloženy, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje příjmy a zejména žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 39 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 23. 6. 2011 neplatná.
17. S ohledem na výše uvedenou neexistenci smlouvy ze dne 4. 11. 2010 a neplatnost smlouvy o půjčce ze dne 23. 6. 2011 si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 457 o. z., podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 13 903 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 4 097 Kč. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 4 097 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 30. 7. 2024, který jí byl doručován 31. 7. 2024 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději 5. 8. 2024 a lhůta k vrácení poskytnuté půjčky uplynula 14. 8. 2024. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 4 097 Kč dne 15. 8. 2024 a podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , má žalobkyně právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši požadované žalobkyní (§ 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
18. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 4 097 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 15 047 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.