Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 48/2025-60
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o 29 388,01 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši částka spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši částka, s kapitalizovaným úrokem ve výši částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši , částka, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky částka příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný dne datum uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba., IČO IČO (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne hotovostní úvěr ve výši částka, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. Žalovaný se smlouvou zavázal úvěr vrátit spolu s příslušenstvím, celkem ve výši částka, a to ve 14měsíčních splátkách po částka. Žalovaný na svůj dluh uhradil částka. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaná částka ve výši částka sestává z nesplacené jistiny ve výši částka, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši částka, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši částka, poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši částka, poplatku za umožnění uhradit úvěr ve splátkách ve výši částka a smluvní pokuty ve výši částka. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu, ničeho však neuhradil.
2. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil a zůstal ve sporu zcela pasivní.
3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , v nepřítomnosti žalovaného, neboť tento se k jednání soudu nedostavila bez řádné a včasné omluvy.
4. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Dne datum žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, na základě žádosti žalovaného ze dne datum, uzavřel smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut hotovostní úvěr ve výši částka a žalovaný se zavázal úvěr splatit formou 14měsíčních splátek po částka. Úrok byl sjednaný ve výši 8 % ročně. Žalovaný se dále zavázal spolu s jistinou úvěru a úrokem ve výši částka zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši částka, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši částka a za inkaso plateb v hotovosti ve výši částka. Celková částka, kterou měl žalovaný z této smlouvy uhradit byla stanovena ve výši částka /viz smlouva na č. l. 10-11 spisu, žádost o úvěr na č. l. 49 spisu/. Z žádosti o úvěr právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný je rozvedený, bydlí u rodičů, je od datum zaměstnán u města adresa, IČO IČO, na dobu určitou do datum, s čistým měsíčním příjmem částka. Dále zjistila, že měsíční výdaje žalovaného jsou ve výši částka a jsou tvořeny výdaji na bydlení ve výši částka, na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši částka a stávajícími měsíčními srážkami ze mzdy ve výši částka. Příjem žalovaného byl ověřen z výplatní pásky za měsíc květen 2022, podle které byl čistý příjem žalovaného ve výši částka. Dále bylo Dohodou o provedení práce ověřeno, že žalovaný měl vykonávat v období od datum do datum pro město adresa pomocné práce v obecních lesích /viz žádost o úvěr, výplatní pásky, dohoda o provedení práce na č. l. 48-49 spisu/. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částka /viz transakční přehled na č. l. 14 spisu/. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno /viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 18-21 spisu, potvrzení o zaplacení kupní ceny na č. l. 22 spisu, oznámení o postoupení na č. l. 23 spisu, seznam postoupených pohledávek na č. l. 12 spisu/. Žalovaný byl upomenuta k uhrazení dluhu předžalobní výzvou ze dne datum odeslanou žalovanému dne datum, podle které měl žalovaný dluh uhradit do datum/viz výzva k plnění na č. l. 24-25 spisu a podací lístek na č. l. 26 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná, když v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne datum v hotovosti částku ve výši částka, na kterou žalovaný uhradil částka. Smlouvou o postoupení pohledávek dle § 1879 a násl. o. z. byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována. V souvislosti se smlouvou o úvěru však žalobkyně v řízení neprokázala, že ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby věřitelka vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitelka údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Ačkoliv právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzené příjmy a zaměstnanecký poměr žalovaného v době uzavření smlouvy, soudu není jasné, na základě jakých skutečností dospěla k závěru, že žalovaný bude od ledna 2023 disponovat jakýmikoliv příjmy, ze kterých by svůj závazek mohl splácet, když pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do datum, ale úvěr měl splácet po dobu 14 měsíců, tedy ještě 9 měsíců po ukončení pracovního poměru. Právní předchůdkyně žalobkyně dále žádným způsobem nezkoumala žalovaným tvrzené výdaje. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobkyně o splnění uvedené povinnosti soud nepřesvědčila ani doplněným tvrzením o tom, že schopnost žalovaného zkoumala nahlédnutím do veřejných registrů a z dokladů uvedených v části „Doložení příjmu žadatele“, neboť v žádosti o úvěr nejsou uvedeny žádné listin y, na jejichž základě by objektivně věřitelka mohla tvrzené skutečnosti o výdajích ověřit. Soud neuvěřil ani doplněnému tvrzení žalobkyně o tom, že výdaje žalovaného ověřovala z výpisu z účtu žalovaného, neboť neuvedla ani neprokázala, jaké konkrétní informace o výdajích žalovaného zjistila a v žádosti o úvěr není vyznačeno, že by byly výpisy z účtu právní předchůdkyni žalobkyně doloženy. Nadto soud uvádí, že již skutečnost o tvrzených průměrných výdajích (mimo bydlení) ve výši částka měsíčně přitom měla vést k podrobnějšímu zkoumání výdajů žalovaného, když je zcela zřejmé, že tvrzené výdaje nemohou objektivně pokrýt náklady na stravu, ošacení, energie, léky, dopravu apod. Za dané situace měla právní předchůdkyně žalobkyně zejména výdaje žalovaného prověřit a objektivně zjistit, zda ze svého příjmu skutečně na živobytí ničeho nad tvrzenou částku nevynakládá, a že všechny případné výdaje jsou např. hrazeny jiným členem domácnosti. K tomu však nutno zdůraznit, že žalovaný neuvedl žádný příjem dalších členů domácnosti, takže pro takovou úvahu neměla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici žádné indicie, natož, aby se něčím takovým vůbec zabývala. Podle soudu tak smlouva o úvěru nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Soud tak uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila, což nebylo žalobkyní prokázáno ani na základě výzvy dle § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř.
15. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. , tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87 ) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
16. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy [srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07(N 113/53 SbNU 409)]. Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 , vše dostupné na www.judikatura.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
17. Zákon o spotřebitelském úvěru , jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
18. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
19. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka nebo rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka).
20. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši částka, na který žalovaný uhradil částka. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni ve výši částka (rozdíl mezi poskytnutou jistinou a plněním žalovaného na dluh) vydat. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení pak nastala uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění (§ 1958 o. z.). Soud vzal za prokázané, že první výzvou k úhradě dlužné částky, která se dostala do dispozice žalovaného, byla výzva odeslaná dne datum prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, podle které měl žalovaný dluh uhradit do datum, soud proto žalobkyni přiznal i nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z. od datum. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).
21. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru proto soud ve zbytku žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok II. tohoto rozsudku).
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné prokazatelné náklady nevznikly (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. , exekučního řádu.