Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 56/2025-64
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl soudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci
žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce
sídlem Adresa žalobce
zastoupen advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 11.997 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 7.018 Kč.
II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacení
a) 4.979 Kč,
b) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 71 Kč,
c) ročního úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucího z částky 11.997 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 394 Kč.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 7.018 Kč.II. Žaloba se zamítá v části žádající zaplacenía) 4.979 Kč,b) kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 71 Kč,c) ročního úroku z prodlení ve výši 12 % jdoucího z částky 11.997 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení.III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 394 Kč.
1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 3. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 11.997 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 8. 3. 2025 do 25. 3. 2025 ve výši 71 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 11.997 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení. Uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 4. 7. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které poukázal na účet žalovaného 10.000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit kromě jistiny ve výši 10.000 Kč také poplatky. Za trvání smlouvy uhradil žalobci částku 2.982 Kč. Dlužná částka 11.997 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 7.510 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatků za SMS servis ve výši 245 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti korunovým odkladem ve výši 1.980 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem ve výši 488 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 450 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 . Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021 -80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.
4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.
8. Soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 4. 7. 2024 na dálku úvěrovou smlouvu č. hodnota, podle které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout 10.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem 10.677 Kč (viz smlouvu na č. l. 33-36 soudního spisu). Z potvrzení o provedené platbě a z výpisu z účtu žalobce (na č. l. 8 a 59 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce poukázal na účet žalovaného dne 4. 7. 2024 částku 10.000 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad (na č. l. 9 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobci částku 2.982 Kč. Z karty klienta (na č. l. 11 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce při poskytnutí úvěru vycházel z žalovaným tvrzeného příjmu ve výši 60.000 Kč a z příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 35.000 Kč. V potvrzení je dále uvedeno, že žalovaný je bezdětný a má splátky vůči jiným společnostem ve výši 5.000 Kč.
9. Soud ještě před jednáním informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalobce se ale z jednání soudu omluvil a ohledně zkoumání úvěruschopnosti tvrdil použití statistického modelu vycházejícího z klientem uvedených údajů a informací čerpaných z dostupných registrů. Uvedl, že při výpočtu vycházel z tvrzeného příjmu ve výši 60.000 Kč, z výdajů odpovídajícím životnímu minimu ve výši 4.470 Kč a ze splátek jiným společnostem ve výši 25.286 Kč. Žalobce v souvislosti s tím soudu doložil úvěrovou zprávu (na č. l. 48-52 soudního spisu), ze které soud zjistil, že úvěrové zatížení žalovaného z běžných úvěrů činilo celkem částku 608.929 Kč, přičemž jeho měsíční splátky dosahovaly 23.300 Kč. V rámci šesti úvěrů byl žalovaný jednou či vícekrát v prodlení se zaplacením splátky. Zároveň byla čtyřikrát odmítnuta v období od ledna do května 2024 žádost žalovaného o poskytnutí úvěru. Dne 25. 5. 2024 byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr ve výši 61.400 Kč, přičemž mu zbývalo zaplatit 8.988 Kč. Měsíční splátka činila 2.433 Kč. Rovněž žádost žalovaného o poskytnutí kreditní karty byla v období prosince 2023 až června 2024 čtyřikrát odmítnuta. Z výplatní pásky (na č. l. 53 soudního spisu) soud dále zjistil, že čistá mzda žalovaného za květen 2024 činila 72.803 Kč, přičemž 12.060 Kč z této částky představovala mimořádná prémie.
10. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by žalobce zkoumal při uzavření úvěrové smlouvy skutečné, reálně vynaložené výdaje žalovaného na živobytí. Žalobce vyšel při posouzení výdajů žalovaného z částky životního minima ve výši 4.470 Kč. Z běžné zkušenosti je však známo, že dospělý pracující člověk má zpravidla mnohem vyšší výdaje na živobytí, zahrnující jak náklady na bydlení, stravu a ošacení, tak další výdaje, jež jsou při dnešním způsobu života nezbytné. Je proto zcela zjednodušující představa žalobce, že žalovaný vynakládal na živobytí (tedy i včetně bydlení, které představuje zpravidla podstatný výdaj v řádech několika tisíc korun) pouze částku 4.470 Kč. Z provedených důkazů není zřejmé ani to, jak se žalobce vypořádal s dosavadním úvěrovým zatížením žalovaného, které dosahovalo celkem částky 617.917 Kč s měsíčními splátkami ve výši 25.773 Kč. Již tato informace měla vést žalobce ke zvýšené obezřetnosti, jestliže bylo patrné, že je žalovaný úvěrově zatížen, že je opakovaně v prodlení s plněním svých závazků a že mu byla opakovaně odmítnuta žádost o poskytnutí úvěru. Žalobce tak nijak reálně nehodnotil finanční a ekonomickou situaci žalovaného tak, jak vyžaduje § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.
11. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí a nebral ani v potaz výši jeho závazků, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na živobytí. Bez toho, aby si žalobce dostupným způsobem ověřil výdaje žalovaného, nebylo možné učinit závěr, že příjem žalovaného (byť relativně vysoký) je postačující na úhradu splátek úvěru. Nadto žalobce vyšel pouze z údaje o výši jednoho měsíčního příjmu žalovaného. Žalobce tak ani nijak nezjišťoval průměrný měsíční příjem žalovaného za určité relevantní období. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
12. Protože žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši 7.018 Kč podle § 2991 odst. 2 o. z., neboť žalovaný již žalobci vrátil 2.982 Kč. Žalovaný tak obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na vrácení toho, o co se žalovaný obohatil.
13. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ).
14. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 57 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 394 Kč jako poměrná část (14 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), a to 3 x 400 Kč (§ 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 100 Kč [§ 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu], náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), a také náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání. Odvolání se podává u nadepsaného soudu ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku, odvolacím soudem je Krajský soud v Hradci Králové.
Nebude-li povinnost uložená pravomocným rozsudkem splněna dobrovolně, může být vymáhána cestou soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.