Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14 C 114/2024-76

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 17 478,84 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 496,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 871,27 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 127,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 215,77 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 579,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Jméno advokátky.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 496,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 871,27 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 127,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 215,77 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 579,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .

1. Právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. se domáhala zaplacení celkem 17 478,84 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 19. 2. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny zaplatit žalobkyni úrok ve výši 16 % ročně z poskytnutého úvěru a příslušné poplatky, to vše v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 433,84 Kč. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným. Dále právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustrace v interních a externích databázích (zejména v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR). Příjem žalovaného byl ověřen potvrzením o výši příjmu. Předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem žalovaného s jeho výdaji, přičemž výdaje byly odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem, při kterém předchůdkyně žalobkyně počítala s částkou životního minima a částkou normativních nákladů na bydlení, pak získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej právní předchůdkyně žalobkyně celý zesplatnila. Kromě dlužné jistiny ve výši 15 978,84 Kč právní předchůdkyně žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení smluvního úroku ve výši 1 108,20 Kč (za období od 19. 2. 2021 do 24. 4. 2023), poplatků ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 036,75 Kč (za období od 25. 4. 2023 do 27. 9. 2023) a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 087,04 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2024, č. j. spisová značka, vstoupila do řízení na místo společnosti právnická osoba. společnost IAnonymizováno. jako její právní nástupkyně a usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2024, č. j. spisová značka, potom vstoupila do řízení na místo společnosti Anonymizováno nynější žalobkyně jako její právní nástupkyně.

4. Z listin předložených žalobkyní a její právní předchůdkyní soud zjistil, že dne 19. 2. 2021 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru Anonymizováno, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu spolu s úrokem ve výši 16 % ročně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 72 měsíčních anuitních splátkách po 433,84 Kč splatných vždy k 18. dni v měsíci, počínaje dnem 18. 3. 2021. Úvěr byl sjednán jako bezúčelový a měl být poskytnut ve prospěch běžného účtu žalovaného č. č. účtu. Dále se žalovaný zavázal hradit následující poplatky: 50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, splatný při poskytnutí služby; 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, splatný při poskytnutí služby; 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, splatný s měsíční anuitní splátkou; 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, splatný při zaslání upomínky a poplatek 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného s úhradou pohledávek, je žalobkyně oprávněna prohlásit dluh žalovaného za ihned splatný. Smlouva byla oběma smluvními stranami podepsána elektronicky, kdy smlouvu podepsal nejprve žalovaný a následně právní předchůdkyně žalobkyně a poté byla žalovanému doručena do Internet Banky na trvalém nosiči dat. Součástí smlouvy o úvěru byly i Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru, Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků. Žalobkyně dále doložila Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Anonymizováno a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

5. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že žalovaný zde uvedl, že je zaměstnán jako dělník/řemeslník u společnosti právnická osoba. s čistým měsíčním příjmem 30 878 Kč. Celkový příjem domácnosti je zde uveden 60 000 Kč, žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí ve vlastním domě/bytě, vyživuje jednu osobu. Měsíční výdaje zde žalovaný neuvedl žádné.

6. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 8. 2023 bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, kdy tyto údaje dále ověřila tím, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle , částkou normativních nákladů na bydlení dle a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 30 878 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, a dále z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 60 000 Kč, zohlednila, že žalovaný je svobodný, vyživuje jednu osobu, bydlí ve vlastním domě/bytě a počítala s jeho 51,46% podílem na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní splátky ve výši 5 312,91 Kč měsíčně a ostatní výdaje ve výši 0 Kč. Z výstupu z úvěrových registrů bylo zjištěno, že žalovaný měl několik jiných úvěrových závazků (s celkovou výší měsíčních splátek 5 312,91 Kč).

7. Z potvrzení o výši příjmu z 28. 6. 2017 vystaveného zaměstnavatelem žalovaného právnická osoba. je patrné, že v té době činil čistý měsíční příjem žalovaného (průměr za poslední tři měsíce) 30 262 Kč.

8. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období od 28. 1. 2021 do 21. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaný splácel několik úvěrů (28. 1. 2021 odešly splátky v celkové výši 7 405,89 Kč, dne 17. 2. 2021 potom ve výši 2 850,52 Kč a dne 18. 2. 2021 ve výši 2 148,08 Kč). Dále bylo zjištěno, že částka v celkové výši 3 550 Kč byla poukázána na účet sázkové společnosti ifortuna.cz. Dne 12. 2. 2021 byla na účet žalovaného zaslána částka 46 250 Kč s poznámkou Kuba výplata. Počáteční zůstatek na účtu činil -4 500 Kč, žalovaný čerpal kontokorentní úvěr Anonymizováno s povoleným limitem 5 000 Kč.

9. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného za období od 23. 2. 2021 do 23. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč dne 19. 2. 2021. Dále bylo zjištěno, jak žalovaný postupně úvěr splácel a celkem, že právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 9 128,73 Kč. Dále bylo zjištěno, jaké poplatky právní předchůdkyně žalovanému účtovala (2 x poplatek za upomínku po 600 Kč a jedenkrát poplatek za prohlášení úvěru za ihned splatný ve výši 300 Kč) a že celý úvěr byl ke dni 24. 4. 2023 prohlášen za splatný.

10. Dopisem ze dne 26. 4. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr za splatný ke dni 24. 4. 2023 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 18 646,62 Kč nejpozději do 10. 5. 2023. Dopis byl dle výpisu odeslaných zásilek žalovanému odeslán 27. 4. 2023.

11. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 29. 9. 2023, která byla právní předchůdkyní žalobkyně odeslána téhož dne, jak plyne ze seznamu odeslaných zásilek. V upomínce mu byla stanovena lhůta 15 dnů od odeslání výzvy.

12. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

13. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

14. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

15. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

16. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

17. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

18. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

19. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

20. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila od žalovaného a dále provedla lustrace v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku, v databázi MVČR a dalších databázích. Dále měl být příjem žalovaného ověřen potvrzením zaměstnavatele o výši příjmu a rovněž byl soudu předložen výpis z běžného účtu žalovaného. Pokud jde tedy o příjem žalovaného, zde předchůdkyně žalobkyně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 30 878 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného však příjem v této výši nevyplývá (vyplývá příjem ve výši 46 250 Kč v únoru 2021, z ničeho však není zřejmé, že se jedná o pravidelný příjem žalovaného). Doložené potvrzení o výši příjmu z roku 2017 s ohledem na datum jeho vystavení soud nepovažuje za relevantní doklad. Ani žalovaným tvrzený čistý měsíční příjmem domácnosti žalovaného ve výši 60 000 Kč nebyl nikterak doložen; předchůdkyně žalobkyně s ním však ve svých výpočtech nekalkulovala. Co se potom týče výdajové stránky, zde se žalobkyně opět spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala (s výjimkou splátek jiných úvěrů), a se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaný musel nějaké výdaje mít přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné, a to v případě, bydlení ve vlastním domě/bytě zejména z vyúčtování energií, dokladů SIPO apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela stran výdajů pouze ze statistických údajů je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Rovněž zjištění, že žalovaný zaslal v průběhu měsíce února 2021 částku v řádech tisíců korun (více než 3 500 Kč) na účet sázkové kanceláře, měla u právní předchůdkyně žalobkyně vzbudit pochybnosti o jeho schopnosti poskytnutý úvěr splatit. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

24. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

26. Na tento svůj závazek vrátit žalobkyni částku 20 000 Kč žalovaný zaplatil 9 128,73 Kč, zbývá mu tak uhradit částku 10 871,27 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

27. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis z 26. 4. 2023, jehož obsahem byla výzva k plnění a jehož odeslání následujícího dne žalobkyně prokázala výpisem odeslaných zásilek. Vzhledem k tomu, že zde byla žalovanému pro úhradu určena lhůta do 10. 5. 2023, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 5. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně v zákonné výši 15 % ročně. Soud tak přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 10 871,27 Kč za období od 11. 5. 2023 do 27. 9. 2023 ve výši 625,47 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 871,27 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

28. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 5 107,57 Kč již byla uhrazena a na smluvní úrok ve výši 1 108,20 Kč a na poplatky ve výši 1 500 Kč nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 11. 5. 2023, a to pouze částkou 10 871,27 Kč, tudíž na úrok z prodlení za období od 25. 4. 2023 do 10. 5. 2023 z částky 17 087,04 Kč a za období od 11. 5. 2023 do 27. 9. 2023 z částky 6 215,77 Kč v celkové výši 411,28 Kč žalobkyni nárok nevznikl. A co se pak týče požadovaného úroku z prodlení za období od 28. 9. 2023 do zaplacení, soud nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 215,77 Kč zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 23 324,42 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 13 851,18 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku – 7. 3. 2025). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 59 % a z 41 % neúspěšná (z 41 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 18 % náhrady nákladů řízení.

30. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně a její právní předchůdkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně a její právní předchůdkyně učinili ve věci celkem pět úkonů právní služby dle advokátního tarifu, za něž náleží odměna (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění, návrh na změnu žalobce ze dne 2. 10. 2024 a návrh na změnu žalobce ze dne 12. 12. 2024). V daném případě jde jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně či její právní předchůdkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka či sp. zn. spisová značka). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 300 Kč a dále právní zástupkyni žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 3 220 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 579,60 Kč (18 % z 3 220 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.