Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

95 Co 192/2025-47

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Beneše a soudkyň JUDr. Jany Novákové a Mgr. Gabriely Vršanské v exekuční věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta: Jméno žalovaného, narozený rodné přijmení Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 2 692 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. dubna 2025, č. j. -37,

takto:

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 2 692 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba.) a žalovaným byla dne 27. 4. 2012 uzavřena smlouva o účtu č. hodnota, kterou byl žalovanému zřízen účet. Žalovaný nesplnil své závazky ze smlouvy o účtu, když mu na účtu vznikl nepovolený debet ve výši 2 692 Kč. Žalovaný dlužnou částku ve výši 2 692 Kč s příslušenstvím neuhradil, přestože byl k její úhradě vyzván. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku včetně příslušenství na žalobkyni.

3. Okresní soud zjistil, že žalovaný je ukrajinské státní příslušnosti, měl na území České republiky povolen pobyt v období od 1. 3. 2012 do 23. 3. 2023, a to na adrese adresa. Ze součinnosti Policie ČR plyne, že žalovaný se na adrese adresa nezdržuje, neboť bydlí na Ukrajině. Ministerstvo vnitra ČR eviduje adresu žalovaného v zemi původu, a to Kušnycja, Ukrajina.

4. Okresní soud dospěl k závěru, že není ve smyslu článku 48 bodu 5 smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech podepsané dne 28. 5. 2001 v Kyjevě a vyhlášené pod číslem m. s. (dále jen „smlouva o právní pomoci“) příslušný k projednání a rozhodnutí věci, neboť žalovaný nemá na území České republiky své bydliště, ani pobyt. Dle článku 48 bodu 5 smlouvy o právní pomoci jsou příslušné soudy Ukrajiny. Okresní soud uzavřel, že není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu v České republice, přičemž se jedná o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, a proto řízení v souladu s zastavil.

5. Proti usnesení podala odvolání žalobkyně. Domnívá se, že mezinárodní pravomoc okresního soudu je dána. Ze Smlouvy o osobním účtu právnická osoba podle žalobkyně vyplývá, že žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. S Ukrajinou podle žalobkyně Česká republika neuzavřela smlouvu, která by pravomoc řešila a která by měla aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženými v českém právu a také podle Smlouvy o fungování EU i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním. Proto je nutné před aplikací , o mezinárodním právu soukromém přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva EU, které mají aplikační přednost před právem členských států. Žalobkyně dovozuje, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat Nařízení Brusel I bis. Podle tohoto článku může být žaloba podána pouze u soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jeho existence, jak bylo uvedeno shora, se posuzuje výlučně dle práva českého. I pokud by však okresní soud dospěl nakonec k závěru, že se žalovaný na uvedených adresách skutečně nezdržuje a nelze dovodit, že by ke dni podání žaloby měl bydliště na území České republiky, musí posoudit, zda v důsledku šetření lze dovodit okolnosti nasvědčující k tomu, že má žalovaný bydliště v jiném členském státě (pak ovšem žalovanému musí doručit s poučením ve smyslu Nařízení Brusel I bis) či mimo území EU (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů naopak použil Nařízení Brusel I bis). Pokud však dospěje k závěru, že bydliště žalovaného je neznámé, je s odkazem na rozsudky SDEU Lindner C-327/10 a C-292/10 nutno dovodit pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit ze smlouvy, se nachází v České republice. Ke stejnému závěru došel také Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. , na jehož závěry tímto žalobkyně plně odkazuje. S ohledem na výše uvedené je žalobkyně toho názoru, že je dána pravomoc Okresního soudu v Ústí nad Labem věc projednat. Žalovaný v rámcové smlouvě uvedl jako adresu svého trvalého bydliště adresa, Česká republika. Žalobkyni není známa jiná adresa žalovaného. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud změnil usnesení okresního soudu tak, že se řízení nezastavuje a zároveň žalobkyně žádá, aby její žaloba byla řádně projednána.

6. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné ( ), obsahuje podstatné náležitosti ( ), bylo podáno oprávněnou osobou a včas (, ), přezkoumal, aniž nařizoval jednání usnesení okresního soudu i jemu předcházející řízení ( ). Přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny ( ). Odvolání žalobkyně shledal nedůvodným.

7. Jak bylo výše uvedeno, žalobkyně v odvolání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ve kterém tento soud při aplikaci čl. 16 odst. 2 Nařízení Brusel I (v přepracovaném znění dnešní čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012) dospěl k závěru, že toto ustanovení lze aplikovat i v tom případě, že aktuální bydliště žalovaného není známo a nejsou průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území EU. Z toho žalobkyně dovozovala, že za situace, kdy žalovaný opustil bydliště dříve, než na něj byla podána žaloba, aniž by žalobkyni jako svého smluvního partnera informovala o adrese svého nového bydliště, je třeba dospět k závěru, že je dána pravomoc soudů České republiky.

8. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je správné. Okresní soud v projednávané věci zastavil řízení z důvodu nedostatku jedné z podmínek řízení – nedostatku pravomoci českých soudů. Při posuzování správnosti rozhodnutí okresního soudu postupoval krajský soud podle ustanovení o mezinárodním právu soukromém, které stanoví, že tento zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie. Učinil tak proto, že v úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy, která váže Českou republiku a Ukrajinu a která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v českém právu, ale podle Smlouvy o fungování Evropské Unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním.

9. Podle článku 73 odst. 3 Nařízení Brusel I bis, tímto nařízením není dotčeno uplatňování dvoustranných úmluv a dohod mezi třetím státem a členským státem uzavřených přede dnem vstupu nařízení (ES) č. 44/2001 v platnost a týkajících se otázek upravených tímto nařízením.

10. Nařízení nařízení (ES) č. 44/2001 (Nařízení Brusel I) vstoupilo pro Českou republiku v platnost dne 1. 5. 2004. Nařízení Brusel I bis se proto neuplatní ve vztahu k otázkám upraveným Smlouvou mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech.

11. Podle čl. 48 odst. 5 smlouvy o právní pomoci platí, že pravomoc v řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek.

12. Okresní soud se správně zabýval tím, zda žalovaný má bydliště nebo pobyt na území České republiky. Z ničeho pak nevyplynulo, že by tomu tak bylo. Ani žalobkyně tento skutkový závěr okresního soudu ve svém odvolání žádným způsobem nevyvrací. Závěr okresního soudu, že s ohledem na výše uvedenou smlouvu mezi Českou republikou a Ukrajinou není dána pravomoc českých soudů, je tedy správný (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. ) a na správnosti tohoto závěru okresního soudu nemění nic to, že poslední známé bydliště žalované bylo v České republice. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. je nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena aplikace nikoli smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou, ale aplikace nařízení Brusel I, neboť dvoustranná mezinárodní smlouva, v této jiné věci mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou, toto neřešila.

13. Ze shora uvedených důvodů krajský soud věcně správné rozhodnutí okresního soudu podle potvrdil, když neshledal nesprávnost ani v nákladovém výroku.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle ve spojení s , když žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná a žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání, pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze v takovém případě podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Ústí nad Labem.