Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 C 3/2025-30

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení částky 619 008,02 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 398 386,17 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 220 621,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 604 84,82 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 28 733,8 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 619 008,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 6,99 % ročně z částky 611 516,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 398 386,17 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 220 621,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 604 84,82 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 28 733,8 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 619 008,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 6,99 % ročně z částky 611 516,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 9. 2024 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 619 008,02 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dne 18. 5. 2020 uzavřena smlouva o úvěru ve znění dodatku č. hodnota ze dne 28. 4. 2021, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 800 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem a poplatky v pravidelných 120 měsíčních splátkách, avšak úvěr řádně a včas nesplácel, proto žalobkyně prohlásila úvěr dopisem ze dne 3. 1. 2024 za okamžitě splatný. Ke dni podání žaloby činí dluh žalovaného částku ve výši 619 008,02 Kč (jistina + poplatky) s kapitalizovaným úrokem z nesplacené jistiny úvěru ve výši 28 733,8 Kč vzniklým sazbou 6,99 % p.a. z částky jistiny 611 516,02 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení z jistiny + poplatků ve výši 60 484,82 Kč vzniklým sazbou 14,75 % p.a. od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, se smluvním úrokem ve výši 6,99 % p.a. z částky jistiny 611 516,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. z částky jistiny + poplatků 619 008,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, ceníku, výpisu z účtu, daňového přiznání, 4x výpisu z úvěrového účtu, Dodatku, zesplatňujícího dopisu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 5. 2020 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli tohoto dne písemnou smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 800 000 Kč na konsolidaci v článku 2.2. smlouvy uvedených úvěrů v celkové výši 765 864 Kč a ve zbylé části k volnému použití. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu se smluvenými úroky 6,99 % p.a. a poplatky dle ceníku v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 9 364 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje dnem 22. 6. 2020. Z dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 28. 4. 2021 soud zjistil, že došlo ke změně v ujednáních o pojištění úvěru. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že žije sám v státním/obecním bytě, má příjem 52 708 Kč, což dokládá přiznáním k dani z příjmu FO, za bydlení platí 0 Kč, nemá žádné další splátky na úvěry, jiné výdaje (např. výživné, srážky ze mzdy, léky) činí 0 Kč. Je zaměstnána na dobu neurčitou. Z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2019 soud zjistil, že žalovaný měl za tento rok dílčí základ daně z příjmů 506 000 Kč a z tohoto měl odvést daň 75 360 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovanému byla žalobkyní ve dnech 18. 5. 2020 a 21. 5. 20220 poskytnuta v 7 platbách celkem částka 800 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 401 613,83 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle , (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.

12. Podle ust. a 2 věty první , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy žalovaný čerpal částku v celkové výši 800 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalovaný sice měl u žalobkyně běžný účet, z nějž lze zjistit kreditní i debetní obraty na jeho účtu, avšak tyto žalobkyně blížeji nezkoumala. V žádosti je sice uvedeno, že má žalovaný pracovní poměr na dobu neurčitou, není však doložena pracovní smlouva žalovaného, zda tomu tak skutečně je, přičemž skutečnosti, zda byl žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou či určitou, což je nepochybně důležitá vzhledem k tomu, že smluvní vztah z úvěru měl trvat 10 let. Rovněž není nijak doložena výdajová stránka žalovaného. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalovaného, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalovaného více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit, což žalobkyně sama připustila, když uvedla, že doklady k výdajům na bydlení a energie si nevyžadovala, a vycházela z matematických modelů, a z výpisů z účtu, kde se tyto informace objevují. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě tvrzeného výpisu z účtu žalovaného. Žalovaná zejm. nezkoumala podrobněji výdaje žalovaného, hlavně. náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na léky nebo jiné výdaje, případné vyživovací, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný kromě smlouvou konsolidovaných úvěrů splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných společností a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně tedy nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci ZoSÚ ve spojení s o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu ZoSÚ ve spojení s přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu ( ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust.

15. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 398 386,17 Kč (rozdíl mezi jistinou 800 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 401 613,83 Kč). Ustanovení upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k a násl. , jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. -262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. -160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 220 621,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 604 84,82 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 28 733,8 Kč od 4. 1. 2024 do 31. 8. 2024, zákonný úrok z prodlení z částky 619 008,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 6,99 % ročně z částky 611 516,02 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Jelikož úspěch a neúspěch žalobkyně ve věci je přibližně stejný, když žalobkyni byla přiznána částka 398 386,17 Kč a současně byl zamítnut nárok v rozsahu, který včetně kapitalizovaného příslušenství činí ke dni rozhodnutí soudu celkem částku celkem 406 061,69 Kč, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce).