Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
40 C 142/2024-24
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Ivetou Cvingráfovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 70 743,35 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 20 743,35 Kč, a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 743,35 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 688 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Zamítá se žaloba co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 20 743,35 Kč, a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 743,35 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 688 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 25. 9. 2024 domáhala na žalovaném uhrazení částky 70 743,35 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z uvedené částky od 31. 7. 2024 do zaplacení). Žalobkyně žádala i přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně uvedla, že mezi žalovaným a obchodní společností Anonymizováno (dříve Anonymizováno.), (dále též „původní věřitel“), byla dne 25. 9. 2023 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 70 743,35 Kč. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové schránky, na kterých se žalovaný zaregistroval a zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru. Pro prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr byl žalovanému zaslán návrh kontokorentní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaný čerpal ve výši 70 743,35 Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději do 30. 7. 2024. Úvěruschopnost byla ověřována výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Úvěr byl poskytován na bankovní účet žalovaného. Žalovaný byl opakovaně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně. Předžalobní upomínka byla odeslána dne 14. 8. 2024. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje žalobce, aby tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z žalobou požadované částky za období od prvního dne po splatnosti do zaplacení.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění.
5. Dne 25. 9. 2023 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „Smlouva“), na základě které, se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Anonymizováno (dříve Anonymizováno), se sídlem jméno FO zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 50 000 Kč a žalovaný se jí zavázal poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč nejpozději do 30. 7. 2024 vrátit. Spolu s úvěrem se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 39 798,69 Kč, který byl splatný dne 30. 7. 2024. (Úvěrová smlouva vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice uzavřená s klientem dne 25. 9. 2023, Standardní informace o spotřebitelském úvěru, Standardní podmínky Úvěrové smlouvy vztahující se na Klienty v České republice, Výpis plateb provedených vůči Jméno žalovaného)
6. Původní věřitelka poskytla na bankovní účet žalovaného č. č. účtu k datu uzavření smlouvy částku 50 000 Kč. U platby byl variabilní symbol var. symbol. (výplata úvěru ze dne 25. 9. 2023, výpis výběrů a plateb z účetní knihy).
7. Ke dni 30. 7. 2024 činila dlužná částka celkem 70 873,67 Kč, u platebních informací byl variabilní symbol var. symbol. Společnost Anonymizováno. dne 27. 1. 2020 se společností Jméno žalobkyně. uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek. Na základě této smlouvy ve znění jejího dodatku byla pohledávka za žalovaným postoupena na současnou žalobkyni (faktura ke dni 30. 7. 2024, Smlouva na opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, Dodatek č. 2 ke smlouvě o pokračující koupi pohledávek ze dne 27. 1. 2020, pohledávka za žalovaným uvedená v příloze smlouvy pod Anonymizováno)
8. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného přípisem ze dne 14. 8. 2024 vyrozuměla a postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzvala jej k úhradě dlužné částky 70 743,35 Kč žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 14. 8. 2024 včetně podacího lístku).
9. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.
10. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.
11. Původní věřitel uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“) a podle směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále též „směrnice“).
12. Žalobkyně pohledávku původního věřitele za žalovaným nabyla na základě smlouvy na opakovaném postoupení pohledávek ve znění dodatků.
13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Nyní posuzovaná úvěrová smlouva je dle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s čl. 8 směrnice neplatná. Dle těchto ustanovení je poskytovatel úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel má povinnost řádně posoudit příjmy i výdaje spotřebitele a závěr o úvěruschopnosti učinit z jejich porovnání. Poruší-li poskytoval úvěru tuto povinnost a neprověří řádně úvěruschopnost spotřebitele, či na základě prověření zjistí důvodné pochybnosti ohledně schopnosti spotřebitele úvěr splácet, je uzavřená úvěrová smlouva neplatná.
16. Soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39: „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána (srov. Wachtlová, L., Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, s. 101).“
17. Ve stejném duchu pak lze citovat i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018 -141: „Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , i Nejvyšší správní soud […]. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu právnická osoba v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“
18. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce (původní věřitel) povinnosti adekvátně posoudit úvěruschopnost žalovaného dostál.
19. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost původní věřitel posoudil na základě lustrace žalovaného v databázích CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie žalovaného. Dále původní věřitel vycházel z tvrzení žalovaného ohledně příjmů a výdajů.
20. To, že původní věřitel žalovaného lustroval (a s jakým výsledkem), že prověřil úvěrovou historii žalovaného (a s jakým výsledkem) a konečně, že vycházel z tvrzení žalovaného (jaký byl obsah těchto tvrzení, jak byl tento obsah promítnut do závěru o úvěruschopnosti), nicméně žalobkyně soudu nedoložila. Na jednání, na které by jí soud mohl poučit o nedostatečném tvrzení a prokázání úvěruschopnosti, se žalobkyně po omluvě nedostavila.
21. V řízení tudíž nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by původní věřitel či žalobkyně dostáli zákonné povinnosti zkoumat dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného. O možnost procesního poučení k dotvrzení a prokázání rozhodných skutečností v tomto směru se žalobkyně sama připravila, když se nedostavila k jednání. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, nebyl oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 ). Soud připomíná, že dle ustanovení § 120 o. s. ř. o. s. ř. může soud doplnit dokazování i bez návrhu účastníků řízení. Tato výjimečná možnost nikoli povinnost však nemá nahrazovat nedostatek procesní aktivity účastníků řízení. Řízení je zásadně ústní a je na jeho účastnících, nikoli na soudu, aby se o svá práva starali (vigilantibus iura). zpochybňovat.
22. Zásadní nicméně je, že i kdyby žalobkyně prokázala, že původní věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšel z tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů a z lustrace z příslušných databází, ani tak by nebylo možné dospět k závěru, že původní věřitel dostatečným způsobem prověřil úvěruschopnost žalovaného. Lustrace ani ničím nepodložené tvrzení úvěrovaného samy o sobě nepředstavují nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace ve smyslu zákona a výše citované judikatury.
23. Výše uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a směrnice je přitom nutné interpretovat tak, že soud má v řízení povinnost zkoumat, zda poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele dostatečně, z úřední povinnosti. Dojde-li k závěru, že poskytovatel úvěruschopnost dostatečně neposoudil, je nutné vyhodnotit smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou bez ohledu na to, zda spotřebitel tuto neplatnost namítl (srov. závěry nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , a rozsudku Soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance v. GK).
24. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (resp. neprokázání opaku) znamená, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Je-li smlouva neplatná, pak jsou neplatná i všechna související ujednání, například ujednání o smluvních pokutách a o smluvních úrocích.
25. Jestliže původní věřitel přes neplatnost smlouvy o úvěru plnil žalovanému 50 000 Kč, plnil dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“) bez spravedlivého důvodu, a žalovanému proto vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.
26. Žalovaný neuhradil žalobkyni ani původnímu věřiteli ničeho, soud proto žalobě výrokem I vyhověl co do částky 50 000 Kč.
27. Co se týče dalších nároků žalobkyně, tyto soud důvodnými neshledal. Žalobkyně nemá právo na úhradu smluvních úroků sjednaných v absolutně neplatné smlouvě o úvěru. Žalobkyně dále nemá právo ani na úrok z prodlení v zákonné výši, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (podle kterého platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem) lze označit za speciální normu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. poskytovali vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jak ostatně vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 . Soud proto výrokem II tohoto rozsudku žalobu zamítl co se týče požadavku žalobkyně na uhrazení smluvních úroků v částce 20 743,35 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 743,35 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení
28. Co se týče náhrady nákladů řízení, soud aplikoval § 142 odst. 2 in principio o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalobkyně. Při kapitalizaci žalobkyní požadovaného příslušenství ke dni vyhlášení tohoto rozsudku činí úspěch žalobkyně 64,8 %. Její neúspěch činí 35,2 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 29,6 % účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady řízení přitom činí 15 837,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 830 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, účinné do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 70 743,35 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za každý ze dvou úkonů ve věci (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé) a jeden půlúkon ve výši 1 970 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 750 Kč ve výši 2 257,50 Kč.
29. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu 29,6 % svých nákladů, rozhodl soud výrokem III rozsudku tak, že uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni (k rukám jejího právního zástupce) náhradu nákladů řízení ve výši 4 688 Kč.
30. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a místo plnění podle § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.