Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 184/2024-56
Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o 20 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 1 000 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 7. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Co do částky 1 000 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 7. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 20 000 Kč, náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 7. 2024 do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 20 000 Kč, který mu na základě smlouvy ze dne 6. 9. 2023 poskytla.
2. K výzvě soudu, zda splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sdělila, že posoudila schopnost žalovaného splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomu si od žalovaného vyžádala dva doklady totožnosti, výpis z bankovního účtu a dvě výplatní pásky, také nahlédla do externích databází a registrů a vytvořila skóring spotřebitele. Zjistila, že jeho finanční situace umožňuje žalovanému hrazení pravidelných splátek.
3. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto výslovně předem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
4. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota ze dne 6. 9. 2023, její přílohy Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a detailů pohybu – bezhotovostní platba soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úroky, celkem 36 000 Kč, nejpozději do 15. 8. 2024. Před sjednáním smlouvy žalovaný prohlásil, že je ženatý, nemá žádné vyživované děti, je zaměstnán u společnosti právnická osoba, jeho průměrný měsíční příjem činí 15 890 Kč, náklady na bydlení činí 3 000 Kč měsíčně a nemá žádné pravidelné finanční závazky.
5. Ze tří výplatních pásek bylo zjištěno, že čistý příjem žalovaného od společnosti právnická osoba činil v červnu 2023 částku 15 890 Kč, v červenci 2023 částku 15 890 Kč a v srpnu 2023 částku 15 843 Kč.
6. Z výstupů z insolvenčního rejstříku a registru SOLUS vyplynulo, že zde žalovaný v rozhodné době neměl žádný záznam.
7. Ze dvou upomínek ze dne 20. 1. 2024 a 5. 2. 2024 a z předžalobní výzvy k plnění ze dne 21. 6. 2024 včetně podacího lístku soud zjistil, že žalovaný ničeho neuhradil a že žalobkyně ještě před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.
8. Z kopií občanského průkazu a řidičského průkazu žalovaného, také z kontroly v neplatných dokladech a výpisu z obchodního rejstříku společnosti právnická osoba nebylo pro věc zjištěno ničeho podstatného. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).
9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.
11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.
17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
18. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.
19. V posuzované věci soud na podkladě předložených listinných důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žadatele o úvěr, aniž by je jakkoli ověřovala, výjimkou je jeho příjem, který měla dostatečně ověřen třemi výplatními páskami. Nijak však nezkoumala tvrzené výdaje žalovaného, nebyla tedy nijak doložena tvrzená výše nákladů na bydlení, nebyly ani nijak zkoumány výdaje na domácnost nebo další běžné měsíční výdaje. Žalobkyně, přestože to uvedla, ani neověřovala výpisem z účtu žalovaného jeho finanční toky, příp. rezervy, resp. tyto výpisy nebyly předloženy soudu. Jestliže uvedla, že vycházela také z různých externích i interních databází a registrů, jde pouze o podpůrný argument, neboť rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.
20. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany právní předchůdkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je předmětná smlouva ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.
21. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla částku 20 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud ničeho neuhradil, proto soud žalobě vyhověl pouze co do částky 20 000 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni přesto náleží plná náhrada nákladů řízení, neboť její neúspěch je zanedbatelný. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 840 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 14b odst. 1 bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 300 Kč a podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, a to za každý ze tří úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu do podání návrhu včetně (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), dále podle § 7 bod 5 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu odměna ve výši 1 940 Kč a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu po podání návrhu (písemné podání ve věci samé ze dne 28. 11. 2024, tedy ještě před nabytím účinnosti vyhlášky č. 258/2024 Sb.), to vše s náhradou za daň z přidané hodnoty se sazbou 21 %. Celkem tak jde o částku 4 280 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.