Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 49/2025-30

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o 61 632,59 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 565,81 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 41 066,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 171,16 Kč, úrok 9,9 % ročně z částky 59 932,59 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 852,15 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 61 632,59 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 565,81 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 41 066,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 171,16 Kč, úrok 9,9 % ročně z částky 59 932,59 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 852,15 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 61 632,59 Kč od 20. 12. 2024 do zaplacení.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 61 632,59 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 31. 7. 2019 smlouvu o úvěru č. číslo, na základě které se žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal takto poskytnutý úvěr vrátit v měsíčních splátkách ve výši 1 506 Kč, a to počínaje dnem 14. 8. 2019. Z důvodu prodlení žalovaného s hrazením splátek byl celý úvěr zesplatněn ke dni 26. 1. 2024. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 59 932,59 Kč, poplatků ve výši 1 700 Kč a příslušenství tvořené smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení. Žalovaný dluh nesplnil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 4. 12. 2024.

2. Žalobkyně dále uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě zhodnocení informací poskytnutých žalovaným, jakož i nahlédnutím do informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele. V konkrétním případě žalobkyně vycházela z deklarovaného příjmu žalovaného ve výši 12 000 Kč a výdajů ve výši 8 943,50 Kč měsíčně. Dospěla tak k závěru, že platební kapacita žalovaného činila 3 056,50 Kč a byla dostatečná k úhradě měsíční splátky ve výši 1 506 Kč. K ověření příjmů a výdajů měla žalobkyně k dispozici výpis z bankovního účtu žalovaného. Z vyjádření žalobkyně dále vyplývá, že žalovaný na úvěr celkem uhradil 79 434,19 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle a k projednání věci jednání nenařizoval.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 31. 7. 2019 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. číslo, podle kterého žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který mu byl vyplacen téhož dne na bankovní účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 9,9 % ročně, a to v 96 měsíčních splátkách po 1 506 Kč, z nichž první byla splatná 14. 8. 2019. (smlouva o úvěru, VOP, obchodní podmínky pro spotřebitelské úvěry, výpis z úvěrového účtu). Žalovaný se s úhradou sjednaných splátek dostal do prodlení a žalobkyně proto úvěr dopisem ze dne 28. 1. 2024 zesplatnila (oznámení o zesplatnění úvěru). Žalovaný na úvěr celkem zaplatil 79 434,19 Kč (platební historie). Předžalobní výzvou ze dne 4. 12. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění dluhu (předžalobní výzva). Ze žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s čistým příjmem 12 000 Kč měsíčně a výdaji 6 000 Kč měsíčně (z toho 2 000 Kč měly činit splátky jiných závazků). Dále v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí v dvoučlenné domácnosti a nemá vyživovací povinnosti (žádost o úvěr). Deklarovaný příjem žalovaný doložil výpisem z účtu za období 1. 4. až 31. 7. 2019, z něhož vyplývá, že žalovaný měl v dubnu 2019 celkové příjmy 12 246 Kč a celkové výdaje 12 300 Kč, v květnu 2019 celkové příjmy 12 408 Kč a celkové výdaje 12 400 Kč, v červnu 2019 celkové příjmy 12 464 Kč a celkové výdaje 12 400 Kč a v červenci 2019 celkové příjmy 232 405 Kč (vč. nyní projednávaného úvěru) a celkové výdaje 132 400 Kč. Z výpisů dále vyplývá, že žalovaný prováděl opakované platby ve prospěch společnosti Tipsport, které v měsíci červenec 2019 zaplatil celkem 84 000 Kč (výpis z účtu).

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu a násl. , (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „“), a to včetně ustanovení a 87 tohoto zákona.

7. Podle , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle , ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Ustanovení a je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně se spokojila se zjištěním příjmů žalovaného, aniž by zjišťovala (natož ověřovala) jeho skutečné výdaje. V tomto směru soud poukazuje především na to, že žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala mimo jiné z předložených výpisů z účtu, ovšem pokud by žalobkyně tyto výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že skutečné výdaje žalovaného, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, byly v každém z posuzovaných měsíců výrazně vyšší, než výdaje, které žalovaný deklaroval v žádosti o úvěr, a především, že žalovaný prakticky ve všech posuzovaných měsících spotřebovával prakticky veškeré své příjmy a tudíž mu nezůstával dostatek prostředků k úhradě sjednaných splátek. Z předložených výpisů také vyplývá, že žalovaný nezanedbatelnou část prostředků utrácel ve prospěch společností, provozujících loterie, či kurzovní sázení, tedy za aktivity, které lze z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele považovat za vysoce rizikové.

12. Co se týče argumentu žalobkyně, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, z čehož žalobkyně s odkazem na rozhodnutí NS ČR, sp. zn. dovozuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, k tomuto soud dodává, že prezentovaný názor je překonán novější judikaturou Soudního dvora EU, který například v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22 uvedl, že směrnice 2008/48/ES musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

13. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z , což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

14. Ačkoliv ustanovení , věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení , věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzované smlouvy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.

15. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení věty třetí , podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 79 434,19 Kč. V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 20 565,81 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný smluvními závazky vázán.

16. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. , podle kterého lze ustanovení označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle zákona o spotřebitelském úvěru. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

17. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. -98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. -83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. -40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. -366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. -143 nebo č. j. -43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. -66 nebo č. j. -44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. -115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

18. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení věta třetí , soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. , podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v d a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

19. Soud proto ustanovení interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

20. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 26. 1. 2024, a to v důsledku prohlášení úvěrů za splatný. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle , odst. 3 o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

21. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. ) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěrů na tyto již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěrů v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (12 000 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 20 565,81 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

22. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení.

23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 61 632,59 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 20 565,81 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 33,4 % a ve zbývajícím rozsahu (66,6 %) byl úspěšný žalovaný. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že procesně úspěšnější stranou byl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li splněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté , případně exekucí dle příslušných ustanovení , exekučního řádu.