Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 10/2025-18
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně. sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 518 994,78 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 446 707,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 72 287,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 103 746,71 Kč za období od 12. 8. 2022 do 29. 8. 2024, úrok ve výši 9,99 % ročně z částky 518 994,78 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 518 994,78 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 16 668 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 446 707,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 72 287,62 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 103 746,71 Kč za období od 12. 8. 2022 do 29. 8. 2024, úrok ve výši 9,99 % ročně z částky 518 994,78 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 518 994,78 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 16 668 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Předmětem řízení bylo projednání žaloby o zaplacení částky 518 994,78 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku s odůvodněním, že uvedenou částku dluží žalovaný žalobkyni podle smlouvy o hotovostním úvěru „mPůjčka plus“ č. číslo uzavřené dne 12. 8. 2022. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví. Zasláním autorizačního kódu žalovaný potvrdil souhlas s uzavřením smlouvy, jenž nahrazuje fyzický podpis. Poskytnutá jistina úvěru činila 550 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet formou 96 měsíčních splátek ve výši 9 717,88 Kč měsíčně, splatných vždy k 17. dni v měsíci, spolu s úroky ve výši 9,899 % ročně z dosud nesplacené části čerpané jistiny. Dle smlouvy je žalobkyně oprávněna odstoupit od smlouvy, pokud je žalovaný v prodlení se splacením více než dvou splátek nebo jedné déle než tři měsíce. Žalovaný nehradil za měsíce srpen až říjen 2023, proto žalobkyně využila oprávnění ze smlouvy a dne 18. 10. 2023 dluh zesplatnila. Při schválení úvěru žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným (příjem 42 000 Kč; výdaje 15 800 Kč) a dále kontroloval interní i externí databáze (příjem 36 000 Kč a splátkové zatížení žalovaného ve výši 9 355,79 Kč). Po takto provedeném hodnocení žalovaného došlo k poskytnutí úvěru. Žalovaný uhradil na jistině částku 31 005,22 Kč a nadále dluží částku 518 994,78 Kč včetně příslušenství specifikované ve výroku II. rozsudku. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 17. 1. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 7. 2. 2025 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Ve věci bylo možnost rozhodnout jen na základě žalobkyni předložených listinných důkazů, a to žádostí o zřízení účtu ze dne 3. 10. 2017, smlouvy o vedení účtu ze dne 3. 10. 2017, žádostí o poskytnutí hotovostního úvěru, smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 12. 8. 2022, podmínka pro poskytování hotovostních úvěrů, sazebníkem bankovních poplatků, všeobecných obchodních podmínek, výpisem z interního systému žalobkyně, obchodním rejstříkem, transakční historie od 3. 10. 2017 do 26. 8. 2024, historií úvěru / výpisem půjčky, odstoupením od smlouvy ze dne 18. 10. 2023 včetně dodejky a předžalobní upomínkou ze dne 30. 8. 2024 včetně poštovního podacího archu. Na základě takto provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, že žalovaný požádal u žalované (u které měl vedený i běžný účet) o poskytnutí úvěru, ve které uvedl, že má čistý měsíční příjem 42 000 Kč a výdaje 19 600 Kč (z toho splátky úvěrů 3 800 Kč a náklady na bydlení 15 800 Kč). Z interního systému žalobkyně vyplynula, že žalovaný má splátky externích úvěrů v celkové výši 11 204 Kč a průměrný příjem za posledního půl roku 36 583 Kč, resp. necelých 35 000 Kč za poslední tři měsíce. Z výpisu z účtu vyplynulo, že žalovaný má průměrný příjem za předchozí tři měsíce před poskytnutím úvěru cca 31 000 Kč měsíčně, má vícero dluhů, nejen vůči poskytovatelům úvěrů (Zaplo Finance, Profi Credit, UG apod.), ale také vůči fyzickým osobám (např. jméno FO, jméno FO, jméno FO apod.) a skutečnost, že žalovaný nemalé prostředky prosází. Dne 12. 8. 2022 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o hotovostním úvěru, kdy žalobkyně poskytla žalovanému částku 550 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 9 717,88 Kč včetně sjednaného úroku ve výši 9,99 % ročně z dosud nesplacené jistiny úvěru. Žalovaný nezaplatil za od srpna 2023 tři po sobě jdoucí splátky, proto žalobkyně využila oprávnění ze smlouvy a úvěr ke dni 18. 10. 2023 zesplatnila, o čemž jej písemně vyrozuměla. Dne 2. 9. 2024 byla žalovanému odeslána předžalobní upomínka s datem 30. 8. 2024. Žalovaný celkem uhradil žalobkyni částku ve výši 103 292,84 Kč.
5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
7. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 550 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
8. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného (vyplněného formuláře) a dále nahlédnutím do interních a externích databází, ze kterých zjistila další zamlčené závazky žalovaného. S ohledem na předložený výpis z účtu (ke kterému byla žalobkyně přístup, neboť u ní měl žalovaný vedený účet) je jednoznačně seznatelné, že příjmy žalovaného před poskytnutím úvěru nejsou ani ve výši tvrzené žalovaným (42 000 Kč), ani ve výši dle tvrzení žalobkyně (35 000 Kč), ale toliko ve výši 31 000 Kč (průměrná hodnota za tři měsíce předcházející poskytnutí úvěru). Výdaje tvrzené žalovaným mají činit 19 600 Kč z toho činí náklady na bydlení 15 800 Kč (tyto odpovídají i výpisům z účtu) a splátkám jiných úvěrů ve výši 3 800 Kč, přičemž sama žalobkyně zjistila z přístupů do databází, že žalovaný má další splátky ve výši 11 204 Kč měsíčně. Z výpisu z účtu vyplývá, že pravidelné výdaje žalované jsou dokonce ještě vyšší než jim tvrzené a žalobkyní zjištěné, tj. vyšší než 27 000 Kč (náklady na bydlení 15 800 Kč, splátky úvěrů 11 204 Kč), když ani žalobkyně ani žalovaný nezahrnuli do výdajů další nezbytné nutně se opakující výdaje (např. pravidelné sázení, splátky dluhů vůči fyzickým osobám apod.). Současně nebyly nijak ověřovány ani další skutečnosti mající vliv na posouzení žalovaného poskytnutý úvěr splácet, tj. jeho platební morálka, zda žije ve společné domácnosti s dalšími osobami a jaké jsou jejich příjmy, zda má vyživovací povinnost apod., neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 12. 8. 2022 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 12. 8. 2022 žalovanému peněžní prostředky ve výši 550 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 103 292,84 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 446 707,16 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
10. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny 446 707,16 Kč, což představuje 64 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka jistiny včetně příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci příslušenství celkem 248 402,33 Kč, což představuje 36 % z celkového předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 28 %.
12. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí č. 177/1996 Sb. částku 10 380 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis předžalobní výzvy). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 31 140 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 300 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 32 040 Kč) ve výši 6 728,40 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 20 760 Kč by činily 59 528,40 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 28 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 16 668 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.