Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 291/2024-63
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 26 266,93 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 512,03 Kč s úrokem ve výši 14,99 % ročně z částky 23 247,07 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,90 % ročně z částky 1 213 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 266,93 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 512,03 Kč s úrokem ve výši 14,99 % ročně z částky 23 247,07 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,90 % ročně z částky 1 213 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 266,93 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 26 266,93 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba. a žalovaným byla dne 21. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 14,99 % ročně a případnými dalšími poplatky (pojištění a další poplatky dle smlouvy a ceníku) v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 963 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které získala od žalovaného a nahlédla do veřejných registrů, kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, úvěrové registry (BRKI, NRKI, SOLUS, ISIR) a využila informací z interních zdrojů. Příjem žalovaného byl kontrolován na běžném účtu žalovaného. Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 Co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 6. 11. 2023. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 23 247,07 Kč, dlužných poplatků ve výši 1 213 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku za období do 6. 11. 2023 ve výši 1 806,86 Kč, úroku ve výši 14,99 % ročně z částky 23 247,07 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 14,90 % ročně z částky 1 213 Kč od 7. 11. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období do 6. 11. 2023 ve výši 245,10 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové dlužné částky 26 266,93 Kč za období od 7. 11. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že právnická osoba. a žalovaný uzavřeli dne 21. 8. 2018 smlouvu o hodnota. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho účet uvedený ve smlouvě finanční částka ve výši 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 14,9 % ročně, s poplatkem za pojištění ve výši 119 Kč měsíčně a s dalšími poplatky dle smlouvy a Ceníku v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 1 082 Kč (přičemž výše první splátky činila 620,83 Kč) se splatností vždy k 20. dni v měsíci. Nedílnou součástí této smlouvy byly Produktové podmínky pro osobní úvěry, Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a Všeobecné obchodní podmínky. Ve smlouvě bylo dále sjednáno že v případě prodlení žalovaného s některou platební povinností, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné a od smlouvy o úvěru odstoupit. V souladu s Produktovými podmínkami se dlužné částky po splatnosti stávali součástí jistiny. Ve smlouvě v souladu s Ceníkem bylo dále stanoveno, že poplatek za zaslání upomínky činí 500 Kč.
4. V návrhu na uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že je od 9/2012 zaměstnán u společnosti jméno FO spol. s r.o. s čistým měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, je ženatý, bydlí v pronajatém domě/bytě, jeho měsíční splátky jiných úvěrů činí 2 440 Kč, nesplácí leasing, nemá kreditní kartu ani kontokorent.
5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný deklaroval, že v žádosti o úvěr uvedl pravdivé a úplné údaje. Předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila porovnáním žalovaným deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním místa bydliště, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo tel. číslo telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod o kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.) Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) nebo integrovaného score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ), transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) a BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů). Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního black listu (IBL) (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelka porovnávala žalovaným deklarovaný příjem 30 000 Kč a výdaje, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů klienta, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru. Žalobkyně dále doložila sdělení právní předchůdkyně žalobkyně ve věci CBL s výsledkem, že o žalovaném nebyla nalezena negativní informace – subjekt je v pořádku.
6. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu vyplývá, že právnická osoba. dne 21. 8. 2018 vyplatila částku 50 000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dále je pak ze souhrnného výpisu patrné, jak žalovaný postupně úvěr splácel a celkem, že splatil 62 966,88 Kč.
7. Z výpisů z účtu za období 21. 8. 2018 – 31. 12. 2021 bylo zjištěno, že dne 21. 8. 2018 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč a dále je z těchto výpisů patrné, jak žalovaný úvěr v tomto období postupně splácel.
8. Dopisem ze dne 6. 11. 2023 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh okamžitě splatným a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky 26 512,03 Kč. Dopis byl odeslán téhož dne, což bylo doloženo podacím archem.
9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jak vyplynulo z předložené smlouvy a její přílohy č. hodnota, a to za úplatu, což je patrné z doloženého potvrzení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem z 16. 2. 2024, který byl odeslán téhož dne, což bylo doloženo podacím archem.
10. K úhradě dlužné částky nejpozději do 1. 5. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 16. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.
11. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
12. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
13. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
14. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
15. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
16. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
17. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
18. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
19. Žalobkyně uvedla a z doložených listin vyplanulo, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů, statistických dat a vlastních výpočtů. Ke zkoumání příjmů žalovaného ani jeho výdajů žalobkyně nedoložila jakýkoli doklad. Ke zkoumání příjmové i výdajové stránky se žalobkyně tedy spokojila pouze s údaji od žalovaného (v porovnání se statistickými daty), které dále nijak neověřovala, přičemž především příjmy i některé výdaje žalované byly objektivně zjistitelné (příjmy z výplatních pásek, pracovní smlouvy, výpisů z účtu, výdaje na bydlení z nájemní smlouvy, z dokladů o platbách za energie). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pro úplnost soud podotýká, že se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, neboť tento závěr je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který v odst. 2 pod písm. b) poskytovateli výslovně ukládá povinnost uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti.
20. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze pominout ani to, že sám žalovaný v návrhu na uzavření úvěrové smlouvy uvedl některé své jiné závazky, a to splátky jiných úvěrů v měsíční výši 2 440 Kč. Není však zřejmé, zda tyto skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, byly předchůdkyní žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jakkoli zohledněny. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
22. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
23. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 62 966,88 Kč, tedy ještě více, než kolik byl povinen. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci byl zcela úspěšný žalovaný, jemuž by náležela náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.