Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 71/2024-87
Okresní soud v Hodoníně rozhodl soudcem Mgr. Romanem Smetkou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 26 905 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 14 736 Kč od 29. 10. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 kč splatný vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto výroku rozsudku pod ztrátou výhody povolených splátek v případě nezaplacení kterékoliv z nich.
II. V části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 390,72 Kč, částky 11 779 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 %. p. a. z částky 11 779 Kč za dobu od 29. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 26 515 Kč ve výši 12,75 % p. a. za dobu od 10. 10. 2024 do 28. 10. 2024 a úroku ve výši 29,91 % p. a. z částky 22 769,46 Kč od 10. 10. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 10. 10. 2024 dosáhne částky 54 950 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 14 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 14 736 Kč od 29. 10. 2024 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 kč splatný vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto výroku rozsudku pod ztrátou výhody povolených splátek v případě nezaplacení kterékoliv z nich.II. V části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 390,72 Kč, částky 11 779 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 %. p. a. z částky 11 779 Kč za dobu od 29. 10. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 26 515 Kč ve výši 12,75 % p. a. za dobu od 10. 10. 2024 do 28. 10. 2024 a úroku ve výši 29,91 % p. a. z částky 22 769,46 Kč od 10. 10. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 10. 10. 2024 dosáhne částky 54 950 Kč, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 26.905 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalované poskytla dne 10.7.2023 částku 30 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem ve výši 29,91 % ročně v 36 splátkách po 1.272 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalované apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyla v době žádosti o úvěr evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, její doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani její zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela a uhradila pouze dvanáct splátek (celkem ve výši 15.264 Kč); v důsledku toho tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 8.10.2024. Žalovaná do dne podání žaloby na svůj dluh kromě částky 15.264 Kč již neuhradila ničeho. Žalobce se v souladu se smlouvou kromě jistiny ve výši 24.418,69 Kč (sestávající z původní dlužné jistiny ve výši 22.769,46 Kč a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 1.649,23 Kč) domáhá rovněž zaplacení smluvních pokut ve výši 1.497,- Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600,- Kč, smluvní pokuty ve výši 390,72 Kč, úroku z dlužné původní jistiny úvěru a úroku z prodlení.
Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok v ní uplatněný uznala pouze částečně. Namítla neplatnost uzavřené smlouvy z více důvodů, konkrétně z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a z důvodu neplatného uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku a namítla nezákonnost a nemravnost smluvních sankcí. Požádala o možnost splácet dlužnou část jistiny.
Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
Dále soud zjistil, že účastníci sjednali dne 10.7.2023 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. hodnota (ze strany žalované byl návrh učiněn dne 8.7.2023), v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit při sjednaném úroku ve výši 29,91 % ročně v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 1.272 Kč. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalované oznámení ze dne 10.7.2023. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaná v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalované.
Žalobkyně jako podklad sloužící k hodnocení úvěruschopnosti žalované předložila výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI), výpis záznamů z registru SOLUS, výpis z účtu žalované za měsíc červen 2023 a rozhodnutí o přiznání starobního důchodu žalované.
Dle výpisu z registru SOLUS neměla žalovaná v registru záznam. Ve výpisu NRKI byla žalovaná hodnocena v kategorii Finanční instituce s žádostí do skupiny III, v kategorii expozice do skupiny III a v kategorii limit do skupiny III. Z oznámení ČSSZ vyplývá, že byl vzat v úvahu starobní důchod žalované ve výši 18.601,- Kč.
Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 30 000 Kč vyplacena dne 10.7.2023 na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaná vyplacení úvěru nerozporuje.
Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 5.87.2024, 4.9.2024 a ze dne 7.10.2024) vyzývala žalovanou k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala ji na možnost zesplatnění celého úvěru. Oznámením ze dne 8.10.2024 žalobkyně oznámila žalované využití možnosti úvěr zesplatnit.
Dle karty klienta žalovaná na úvěr uhradila celkem 12 splátek po 1.272,- Kč, celkem 15.264,- Kč, další splátky zůstaly neuhrazené.
Předžalobní výzvou ze dne 18.10.2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.
Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně výpis z účtu žalované a rozhodnutí o výši důchodu, jimiž měla být příjmová situace žalované ověřena. Dle názoru soudu však z těchto potvrzení plyne pouze to, že žalované byl přiznán starobní důchod ve výši 18.601,- Kč a v červnu 2023 na její účet došly platby ve výši 23.601,- Kč a odešly platby ve výši 26.956,38 Kč, přičemž účet byl na konci měsíce v mínusu 2.118,80 Kč, když jeden trvalý příkaz označený „Anonymizováno“ ve výši 1.770,- Kč nemohl být ani z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku proveden. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalované, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Žalobkyně se zaštiťovala odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 63/2023 ze dne 5. 4. 2023. Soud ovšem tato rozhodnutí nepovažuje v projednávané věci za relevantní, neboť žalobkyně na rozdíl od situace v odkazovaných řízeních pracovní smlouvu žalovaného (ani potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu či výplatní lístky) při sjednávání úvěru k dispozici neměla (což ostatně ani netvrdila). Pokud jde tedy o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Naopak, z listin poskytnutých žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru bylo možno naopak spíše dovodit, že žalovaná úvěruschopná není.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 30.000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
Žalovaná na svůj závazek uhradil částku 15.264 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 14.736 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalované dne 18.10.2024, přičemž v této jí byla poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byla povinen dlužnou částku uhradit do 28.10.2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 29.10.2024, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 29.10.2024, tj. ve výši 12,75 % ročně, tedy v zákonné výši. Soud tedy žalobkyni přiznal sazbu úroku z prodlení v požadované výši.
Soud žalované s ohledem na její sociální situaci, kdy jde o starobní důchodkyni, jejímž jediným příjmem je právě starobní důchod, povolil dlužnou částku ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. splácet, nicméně žalovanou požadovanou výši splátek po 300,- Kč měsíčně považuje za zcela nepřiměřenou výši dluhu, který by tak byl splácen po dobu 50 měsíců. I povolení splátek po 1.000,- Kč měsíčně znamená splácení dluhu po dobu více než jednoho roku, soud však má zato, že strpění tohoto splácení lze i po žalobci spravedlivě požadovat.
Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty.
Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nepřiznal soud žádnému z účastníků řízení, neboť žalobkyně byla procesně úspěšná pouze v rozsahu nepatrně přesahujícím polovinu uplatněného nároku, a proto je přiměřené vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí může žalobce podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce. Žalovaná se práva odvolání po vyhlášení rozsudku výslovně vzdala.