Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 405/2024-47
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 21 144 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 024,66 Kč od 11. 6. 2023 do 13. 6. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 16 300 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a částku 1 144 Kč, zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 024,66 Kč od 11. 6. 2023 do 13. 6. 2024, kapitalizovaný úrok ve výši 16 300 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč a částku 1 144 Kč, zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 11. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 21 144 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost Anonymizováno uzavřela se žalovaným dne 11. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě níž poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný měl spolu s jistinou uhradit poplatek 8 600 Kč do 10. 6. 2023. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplatil a dosud uhradil 0 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný k věci uvedl, že mu sice byla společností společnost Anonymizováno opakovaně poskytnuta částka, poprvé 10 000 Kč, i další částky uvedené na čl. 25v spisu, ale tyto částky vždy následně týž den nebo nejbližší následující den uhradil. Jednalo se o krátkodobé půjčky před výplatou, aby uhradil nájemné, a jakmile mu přišla výplata, tak hned půjčku splatil. Trvá na tom, že takto uhradil i předmětnou žalovanou půjčku, a to ještě týž den 11. 5. 2023 částkou 24 595,89 Kč. Nevzpomíná si, že by věřitel po něm chtěl vidět doklady o příjmech a výdajích, tedy pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu či výdaje na energie.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, výpisu z účtu ohledně poskytnutí jistiny a ohledně úhrady verifikační platby, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, potvrzení o úplatě, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, žádosti na čl. 20 spisu, úvěryschopnosti na čl. 21, výpisů z účtu na čl. 25 a 28-30, listin na čl. 26, 27 a 30 - 31.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru č. Anonymizováno ze dne 11. 5. 2023 a ze shodných skutkových tvrzení účastníků soud zjistil, že společnost Anonymizováno jako věřitel a žalovaný jako klient elektronicky uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostně částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu spolu s poplatkem 8 600 Kč do 10. 6. 2023. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy k prověřování úvěryschopnosti žalovaného. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků a z výpisu z účtu žalovaného zjistil, že společnost zaslala žalovanému dne 11. 5. 2023 částku 20 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného zjistil, že žalovaný téhož dne uhradil na účet společnosti částku 24 595,89 Kč. Z Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek z 25. 6. 2024 soud zjistil, že společnost Anonymizováno postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se pod č. hodnota nachází pohledávka za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo dne 11. 5. 2023 k uzavření elektronické smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen občanský zákoník ). Předchůdce žalobkyně na základě ní poskytl žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost posléze již nijak nerozporoval, když navíc tuto skutečnost sám doložil v svém výpisu z účtu. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když k tomuto nepředložila žádné důkazy. Soud proto na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení příjmové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně příjmy žalovaného, tedy jaká je výše jeho příjmů, zda je zaměstnán na dobu neurčitou či určitou, v rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně jeho skutečné náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku příjmů a výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Soud proto zkoumal, zda žalobkyni, resp. její předchůdkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému dne 11. 5. 2023 částku 20 000 Kč. Žalovaný naopak prokázal výpisem z účtu, že tentýž den uhradil předchůdkyni žalobkyně na její účet částku 24 595,89 Kč, tedy více, než kolik činila předchůdkyní žalobkyně poskytnutá částka, a že tedy zde již žádné bezdůvodné obohacení na jeho straně není. Žalobkyně pak nijak nevyvrátila tvrzení žalovaného, že by snad případně mělo jít o úhradu jiného dluhu, než který byl předmětem žaloby, a k jednání nařízenému na den 24. 3. 2025, kdy naposledy mohla být soudem o tomto poučena, se o své vůli nedostavila, proto soud dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně již zanikla splněním, a žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítnul.
8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, vůči němuž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Jelikož však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soudu o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.
Žalovaný nemá právo proti tomuto rozsudku podat odvolání, neboť se tohoto práva výslovně a v plném rozsahu do protokolu vzdal.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).