Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
1 C 332/2024-47
Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 24 483 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 600 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba se co do částky 8 883 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 153,95 Kč, úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 483 Kč od 11. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 600 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.II. Žaloba se co do částky 8 883 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 153,95 Kč, úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 483 Kč od 11. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně navrhla uložit žalované povinnost zaplatit jí částku 24 483 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že se žalovanou uzavřela dne 22. 1. 2024 smlouvu o úvěru (dále jen „Smlouva“) prostřednictvím webového rozhraní žalobkyně, které je obdobou internetového bankovnictví. Totožnost žalované byla ověřena oproti platným dokladům. Žalovaná smlouvu podepsala SMS kódem zaslaným jí na její verifikované telefonní číslo. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se zavázala splácet spolu s poplatkem ve výši 660 Kč v pravidelných 24 měsíčních splátkách. Žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, uhradila dne 21. 2. 2024 částku 1 800 Kč a dne 26. 3. 2024 částku 2 600 Kč. Žalobkyně vyúčtovala žalované smluvní pokutu za prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky, a to dne 24. 6. 2024 ve výši 500 Kč, dne 24. 5. 2024 ve výši 500 Kč a dne 7. 5. 2024 ve výši 500 Kč. Dále žalobkyně vyúčtovala žalované účelně vynaložené náklady dne 29. 4. 2024 ve výši 300 Kč, dne 27. 5. 2024 ve výši 300 Kč, dne 24. 6. 2024 ve výši 300 Kč a dne 12. 7. 2024 ve výši 130 Kč. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 17 637 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroků v celkové výši 3 920 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč.
2. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalované úvěr splácet žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že žalobkyně naplňuje svou zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, pro jehož účely je využíván statistický model, který posuzuje příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumává několik podstatných ukazatelů, jimiž jsou věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro předcházení předlužení zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky (MLS), který je vypočítáván vždy jak na klienta, tak i na jeho domácnost. Do výpočtu MLS klienta se započítávají částky životních minim klienta a ev. jím vyživovaných dětí (poměrné části), spolu se splátkovou zátěží klienta, včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu MLS domácnosti se vedle splátky schváleného úvěru započítává vyšší z níže uvedených dvou hodnot, které věřitel mezi sebou vzájemně porovná. První hodnotou jsou minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj obsahující součet životních minim členů domácnosti, splátky žadatele a očekávané minimální náklady na bydlení stanovené kontrolovanou osobou normativně pevně daným výpočtem založeným na statistických datech publikovaných Českým statistickým úřadem a Ministerstvem práce a sociálních věcí, který vychází z počtu osob v domácnosti, včetně vyživovaných dětí a velikosti obce. Druhou hodnotou jsou celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti, což je údaj deklarovaný klientem v rámci žádosti o úvěr obsahující součet výdajů domácnosti na bydlení, splátek klienta a ostatních členů domácnosti a dalších pravidelných nákladů spojených se zdravotní péčí, cestováním do zaměstnání atd. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Žalobkyně tvrdila, že při výpočtu MLS žalované ke Smlouvě vycházela z jejího příjmu 41 200 Kč, životního minima ve výši 4 470 Kč, ze skutečnosti, že splátky jiným společnostem dosahují 8 011,11 Kč, buffer žadatelky činil 100 Kč, výše splátky schváleného úvěru 1 913 Kč a zbývající MLS žalované tak dosahovala 26 705,89 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalované vycházela žalobkyně z příjmu žalované 41 200 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 30 000 Kč, z výše splátek 8 011,11 Kč, z měsíčních výdajů domácnosti 27 163 Kč. Z toho učinila žalobkyně závěr, že zbývající MLS domácnosti dosahoval 34 112,89 Kč. Dále žalobkyně provedla šetření v rejstřících NRKI, SOLUS, CEE a ISIR.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 1. 2024, kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč. Totožnost žalované byla ověřena oproti občanského průkazu, žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni částku 27 520 Kč, RPSN činila 49,23 %, poplatek za poskytnutí úvěru činil 660 Kč, dále byly sjednány poplatky, a to poplatek za korunový odklad ve výši 1 980 Kč, poplatek za Expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně. Žalovaná se zavázala sjednanou částku ve výši 27 520 Kč uhradit ve 24 splátkách dle splátkového kalendáře, který je součástí Smlouvy. Pro případ nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Skutečnost, že žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč dne 22. 1.2024 vyplývá ze sdělení právnická osoba. a z přehledu pohybů na běžném účtu žalované č. č. účtu. Úhrada částky 1 800 Kč dne 22. 2. 2024 a částky 2 600 Kč dne 22. 3. 2024 je zřejmá z transakční historie Smlouvy. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky, smluvní pokuty a nákladů ve výši 5 426 Kč do 30 dnů dopisem ze dne 27. 5. 2024, následně dopisem ze dne 12. 7. 2024 úvěr pro neplacení splátek zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě částky 24 483 Kč. Z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny a nebyly výslovně v odůvodnění rozsudku uvedeny, nebyla učiněna žádná ve věci významná skutková zjištění. Soud pro nadbytečnost zamítl návrhy na provedení důkazu sděleními mobilních operátorů ohledně uživatele telefonního čísla, které žalovaná použila pro uzavření Smlouvy, neboť skutečnost, že Smlouvu uzavřela se žalobkyní právě žalovaná, je prokázána kopií občanského průkazu žalované, jímž byla před uzavřením Smlouvy ověřena totožnost žalované, ve spojení s výpisem z běžného účtu žalované, z něhož je zřejmé, že částka 20 000 Kč byla převedena na účet žalované.
5. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 , 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb. , a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020 .
8. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalované. K prokázání tvrzení, že žalobkyně řádně před uzavřením úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalované daný úvěr splácet, navrhla žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, kartu klienta, úvěrovou zprávu z rejstříku NRKI. V metodice žalobkyně vysvětluje, že úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzuje podle kreditního skóre s využitím statistického modelu, výstupem je limit nejvyšší měsíční splátky, kterou je klient (žalovaná) schopen hradit. Údaje, z nichž žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, jsou zaznamenány v kartě klienta, z níž je zřejmé, že žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalované dosahuje částky 41 200 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti činí 30 000 Kč měsíčně, měsíční výdaje domácnosti dosahují 27 163 Kč a splátky jiným společnostem 8 011,11 Kč měsíčně. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalobkyně provedla lustraci žalované v registru NRKI. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že by jakýmkoli způsobem ověřovala výši příjmů žalované ve výši 41 200 Kč, výši žalovanou tvrzených příjmů dalších členů domácnosti v částce 30 000 Kč, či výdaje domácnosti. Výpis z běžného účtu žalované za období února 2023 vzhledem k časovému odstupu od uzavření smlouvy, nemohl být podkladem k posouzení úvěruschopnosti žalované, nýbrž sloužil pouze k ověření, že majitelem účtu, na který žádala žalovaná úvěr vyplatit, je právě žalovaná.
9. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedůsledně ověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně provedla šetření v insolvenčním rejstříku a dalších registrech, ověřila tím výši měsíčních splátek z jiných úvěrových smluv. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by ověřila výši tvrzených příjmů žalované, ostatních členů její domácnosti, výši výdajů žalované na bydlení, na životní potřeby, na dopravu do zaměstnání, apod. Taková skutková tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy jsou nedostatečná. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že by její právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalované. Pro úplnost soud uvádí, že poučovací povinnost dle § 118a odst. 1 , 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) ohledně břemene tvrzení a důkazního břemene se vztahuje jen na poučování v rámci jednání soudu, poučení nemohl žalobkyni soud s ohledem na její nepřítomnost poskytnout. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí při posuzovávání schopnosti žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto řízení. Pro úplnost soud uvádí, že skutečnost, že žalobkyně použila pro posouzení schopnosti žalované úvěr splácet statistický model, nemá na závěr soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované vliv, neboť za situace, kdy model počítá s neověřenými vstupními údaji, nemá potřebnou vypovídací hodnotu pro daný konkrétní případ. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.
10. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 -262).
11. Žalobkyně má vzhledem k výše uvedenému právo pouze na vrácení poskytnuté jistiny, nikoli na úroky, poplatky, smluvní pokutu apod. Žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč, žalovaná uhradila částku 4 400 Kč, a je proto povinna zaplatit žalobkyni rozdíl mezi poskytnutou a uhrazenou částkou, celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 15 600 Kč. V této části proto soud žalobě vyhověl. Naproti tomu soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ohledně částky 8 883 Kč představující rozdíl mezi žalovanou částkou 24 483 Kč a částkou 15 600 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny.
12. Soud dospěl k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to zejména vzhledem k výši dlužné jistiny a vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je v produktivním věku, když nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že žalovaná není schopna pracovat, odpovídá zaplacení jistiny ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, a to pod podmínkou ztráty výhody splátek. V případě, že se žalovaná zpozdí s úhradou byť jediné splátky, může věřitel vůči žalované uplatnit zesplatnění celého plnění.
13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 poslední věty o. s. ř. o. s. ř. Soud vychází ze specifické povahy řízení úpravy poměrů dle § 86 a 87 o spotřebitelském úvěru, kdy v případě závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je soudem stanovena doba pro vrácení poskytnuté jistiny či její části
podle možností spotřebitele. Jedná se o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Za této situace s ohledem na specifika řízení nelze určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníka ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , o poměru úspěchu a neúspěchu toho kterého účastníka nelze vůbec uvažovat (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2024 č.j. 8 Co 1519/2024 -141). Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení rozsudku ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích.
Pokud by podle tohoto rozsudku nebylo plněno řádně a včas, může být k návrhu soudem vykonán.