Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 36/2025-18
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Miroslavou Köpplovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného
o 16 596,50 Kč / úvěr
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 996,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky 1 600 Kč zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 817,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 996,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se co do zaplacení částky 1 600 Kč zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 817,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Předmětem řízení je zaplacení částky 16 596,50 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 12. 10. 2021 (dále jen „spotřebitelský úvěr“).
2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.
3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů.
4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listin y předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Smlouvou o úvěru ze dne 12. 10. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí jsou všeobecné obchodní podmínky žalobkyně (dále jen VOP), ceník a podmínky pro používání název karty. Žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal vyčerpané finanční prostředky žalobci splatit vždy do 20. dne měsíce následujícího po měsíci, v němž došlo k jejich vyčerpání, a to na základě vyúčtování vystaveného žalobcem (čl. 4 .3 VOP). Pro případ, že žalovaný neuhradí splátku řádně a včas, se v souladu s čl. 6 .1 smlouvy o úvěru zavázal uhradit žalobci náklady za vymáhání pohledávky ve výši dle ceníku. Jelikož žalovaný své povinnosti neplnil řádně a včas, byl následně žalobce opakovaně upomínán. V souladu s čl. 6 . 1 smlouvy o úvěru byl žalovanému účtován poplatek za každou zaslanou upomínku ve výši dle ceníku. Jelikož žalovaný ani přes výzvy nedoplatek neuhradil, neuhrazená částka se dle čl. 6 .2 smlouvy o úvěru dne 23. 7. 2024 stala splatnou a žalobce v souladu s čl. 8 .5 a 8.6 smlouvy o úvěru přistoupil k odstoupení od smlouvy o úvěru, o čemž žalovaného informoval dopisem odeslaným dne 26. 7. 2024 a současně jej vyzval k úhradě celé dlužné částky ve výši 16 596,50 Kč, a to nejpozději do osmi kalendářních dní ode dne odeslání této výzvy. Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby výzvou ze dne 21. 9. 2024.
5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 , Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 7. 2. 2025, č. j. 16 C 36/2025 -11 žalobkyně doplnila, že žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bydlení a nemá vyživovací povinnost vůči žádné osobě. V zaměstnání nenachází ve zkušební lhůtě a dosahuje čistého měsíčního příjmu 22 500 Kč, přičemž pravidelné měsíční výdaje žalovaný uvedl v částce 2 000 Kč. Žalobkyně dále při posouzení úvěruschopnosti vyšla z toho, že vzhledem ke skutečnostem, které žalovaný uvedl a s přihlédnutím k výši úvěrového limitu 15 000 Kč se nejedná o částku, kterou by žalovaný nebyl schopen splácet a která by pak přesahovala jeho finanční možnosti. K tomu nutno uvést, že za situace vlastního bydlení je prakticky nereálné, aby komplexní výdaje jedné samostatně žijící osoby činily částku 2 000 Kč, kdy tato částka není schopna pokrýt ani úhrady záloh za energie. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku , jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohla učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostála.
7. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku ), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.
8. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinen toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl.
9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 817,81 Kč, přičemž tato částka představuje 80,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90,36 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 9,64 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 596,50 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.