Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14 Co 4/2025-74

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a Mgr. Aleše Fikkera ve věci

žalobkyně:

Anonymizováno zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky

proti

žalovanému:

Jméno žalovaného A, narozený dne Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B

o zaplacení 77 800 Kč s příslušenstvím

na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. 9. 2024, č. j. -57

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozhodl o nároku na zaplacení nákladů na odtah vozidla a na jeho následné zaparkování, a to na základě tvrzení žalobkyně, že vozidlo evidované v registru silničních vozidel na žalovaného bylo dne 12. 4. 2023 odtaženo podle , o silničním provozu, a následně do 3. 1. 2024 uskladněno na střeženém parkovišti. Z celkové náhrady však žalobkyni přiznal jen polovinu (výrokem I) a v rozsahu druhé poloviny žalobu zamítl (výrokem II); žalobkyni přiznal náhradu jen poloviny nákladů řízení (výrokem III). Zamítnutí poloviny žalobního nároku odůvodnil aplikací moderačního práva podle o. z. Žalobkyně se proti zamítavému výroku, jakož i proti výroku o nákladech řízení odvolala. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

2. Odvolání není důvodné.

3. Soud prvního stupně odůvodnil moderaci (snížení) nároku ustanovením § 2953 o. z., možnost jehož analogické aplikace v těchto případech dovodil Nejvyšší soud (zejména v rozsudku ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. ). Jako důvod pro snížení uvedl soud prvního stupně hlavně názor, že parkovné vyúčtované žalobkyní je ve zjevném nepoměru k hodnotě zaparkovaného vozidla, za kterou bylo možné pokládat 10 000 Kč (podle kupní smlouvy předložené žalovaným). Tento důvod žalobkyně v odvolání vynechala a namísto toho se soustředila na jiný, pro napadený rozsudek vedlejší důvod, totiž na to, zda žalobkyně mohla nebo nemohla zkrátit dobu parkování prodejem vozidla, a dále na to, že žalovaný při prodeji vozidla další osobě nezajistil jeho přepis v registru silničních vozidel. „Poměr výše požadované částky a zůstatkové hodnoty vozidla“ je však podle judikatury Nejvyššího soudu pro moderaci stěžejním a na jeho existenci v daném případě nic nemění argumentace žalobkyně zaměřená jiným směrem. V dané věci je přitom zjištěný nepoměr tak výrazný, že snížení nároku žalobkyně na polovinu rozhodně odůvodňuje.

4. Nadto je třeba v tomto případě – ač s tím žalobkyně nesouhlasí – přihlédnout i k obraně žalovaného, že vozidlo na místě, z něhož bylo odtaženo, neponechal on, protože je předtím prodal třetí osobě. Podle Nejvyššího soudu je moderační právo „namístě využít i tehdy, jestliže provozovatel sám situaci vedoucí k oprávněnému odtahu nevyvolal (např. tím, že vozidlo přenechal do užívání třetí osobě).“ Z tohoto hlediska je lhostejné, nakolik žalovaný zavinil, že nedošlo ke změně zápisu v registru silničních vozidel; významné je, že nezavinil odtah vozidla. Porušení povinnosti požádat o změnu zápisu, na kterou se žalobkyně soustředila, není k důvodu odtahu vozidla v příčinné souvislosti (k odtahu by došlo bez ohledu na zápis v registru).

5. Nesouhlas žalobkyně s moderací je tedy zjevně nedůvodný, a již proto odvolací soud zamítavý výrok napadeného rozsudku potvrdil.

6. Odvolací soud nedává žalobkyni za pravdu ani v otázce nákladů řízení. Je si vědom žalobkyní citované judikatury a nemíní se od ní odchylovat, avšak má za to, že její závěry neplatí kategoricky. Aplikace , které se žalobkyně dovolává, není automatická, ani bezbřehá, protože podle zákona je na uvážení soudu („soud může přiznat“); záleží tudíž na okolnostech. S ohledem na smysl tohoto ustanovení lze za stěžejní kritérium považovat předvídatelnost úvahy soudu o výši nároku, tedy v tomto případě předvídatelnost moderace a jejího rozsahu. Může-li žalobce úvahu soudu a její přibližný výsledek předpokládat, potom je třeba podstatné nadhodnocení žalobního nároku, resp. spoléhání na to, že soud nárok v rozporu s judikaturou moderovat opomene, klást k jeho tíži, nikoli k tíži žalovaného, který žalobcovu volbu nemohl ovlivnit a jehož náklady je třeba také vidět. V tomto případě žalobkyně mohla znát judikaturu Nejvyššího soudu a její stěžejní kritérium pro moderaci, tj. poměr výše nároku a hodnoty odtaženého vozidla. Také jí mohlo být zřejmé, že hodnota odtaženého vozidla musela být s ohledem na jeho stáří (rok výroby 2001) a zřejmě i stav velmi nízká – žalobkyně nezpochybnila údaj žalovaného o kupní ceně 10 000 Kč, z nějž soud při moderaci vyšel, tudíž lze předpokládat, že si stavu vozidla a jeho přibližné hodnoty byla vědoma. V tom odvolací soud spatřuje významnou odlišnost např. od úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, na niž reagoval Ústavní soud v žalobkyní citovaném nálezu.

7. Výše uvedené úvahy by přísně vzato mohly vést k aplikaci a k rozhodnutí, že žádná strana nemá právo na náhradu nákladů řízení (protože obě byly stejně úspěšné). Nicméně soud prvního stupně přece jen aplikoval Může-li se totiž podle tohoto ustanovení soud odchýlit od kritéria úspěchu a přiznat straně i přes neúspěch plnou náhradu nákladů, pak se může odchýlit i jen potud, že přizná alespoň částečnou náhradu tam, kde by podle kritéria úspěchu neměla mít strana právo na náhradu vůbec. Soud prvního stupně tedy nerozhodl ani tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, ani tak, že žalobkyně má právo na plnou náhradu, ale uprostřed – že žalobkyně má právo na náhradu poloviny svých nákladů. To lze považovat za spravedlivý kompromis vystihující okolnosti tohoto případu: žalobkyně na jedné straně mohla moderaci velmi dobře předvídat, na druhé straně však nelze říci, že by ji mohla předvídat až v rozsahu poloviny (také proto, že jí nebyl znám skutečný vlastník vozidla, což bylo druhé hledisko pro moderaci).

8. Proto odvolací soud potvrdil i nákladový výrok napadeného rozsudku.

9. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení by měl podle žalovaný, avšak protože mu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, nepřiznal odvolací soud právo na náhradu žádné straně.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není dovolání k Nejvyššímu soudu přípustné.