Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 219/2024-52
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 36 752,52 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 51 668,86 Kč s úrokem ve výši 25,85 % ročně z částky 18 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 51 668,86 Kč s úrokem ve výši 25,85 % ročně z částky 18 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 36 752,52 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřela dne 8. 3. 2018 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 50 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 86 500 Kč, ve 13měsíčních splátkách po 6 500 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalované (konkrétně pracovní smlouvou, výplatními páskami, čestným prohlášením, smlouvou a fakturami) a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla úplné, přesné a pravdivé údaje. V té souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020 -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Zmínila též rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9.3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020 -170, dle něhož je správné výdaje spotřebitele posuzovat dle ekonomického modelu. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 18 100 Kč na jistině úvěru, 18 652,52 Kč na smluvní pokutě, 14 916,34 Kč na zákonném úroku z prodlení za období do 11. 7. 2023. Dále žalobkyně požadovala zaplacení úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 18 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.
Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 8. 3. 2018 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 50 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 2 000 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 11 000 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 9 500 Kč (celkem 86 500 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 13měsíčních splátkách po 6 500 Kč. Splátky byly splatné 8. dne v kalendářním měsíci, počínaje dubnem 2018. Předpis splátek tvořil přílohu smlouvy. Ve smlouvě bylo dohodnuto pro případ prodlení žalované s kteroukoli splátkou, že právní předchůdkyně žalobkyně může po zaslané výzvě k jejímu zaplacení prohlásit úvěr za zesplatněný. Dále zde byla sjednána pro případ prodlení žalované s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.
Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 8. 3. 2018 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být zaměstnaná u společnosti Anonymizováno s. r. o. jako úklidový pracovník s měsíčním příjmem ve výši 10 060 Kč, k čemuž měla být předložena pracovní smlouva, výplatní pásky a čestné prohlášení. Z výplatních pásek je patrné, že žalované byly prováděny exekuční srážky, a to souběžně na několik exekucí (v listopadu 2017 na dvě přednostní exekuce, jednu vyčíslenou částkou 60 100,31 Kč a druhou částkou 45 635,70 Kč), v prosinci přibyla další nepřednostní exekuce (vyčíslená částkou 600 Kč). Dále žalovaná v žádosti uvedla, že má jiné příjmy ve výši 10 000 Kč, které definovala jako „příspěvek manžel“. Žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu a v domácnosti jsou 2 výdělečně činné osoby. Její měsíční náklady na bydlení měly činit 5 000 Kč, náklady na energie 2 500 Kč, stravování 2 500 Kč a ostatní výdaje 500 Kč; celkem průměrné měsíční výdaje žalované měly činit 10 500 Kč. K výdajům měly být doloženy smlouvy a faktury. Z pracovní smlouvy z 1. 11. 2015 bylo zjištěno, že žalovaná byla od 1. 11. 2015 zaměstnaná u společnosti právnická osoba. jako úklidový pracovník. Z výplatních pásek žalované za období od 11/2017–1/2018 soud zjistil, že její průměrný čistý měsíční příjem činil 10 057 Kč a ze mzdy jí byly prováděny exekuční srážky. V čestném prohlášení ze dne 8. 3. 2018 žalovaná prohlásila, že jí manžel na bydlení přispívá částkou 10 000 Kč měsíčně. Dále žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru předložila nájemní smlouvu ze dne 1. 1. 2017, smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 12. 2017 (bez možnosti automatického obnovení), předmětem byl dům č. p. Anonymizováno v Anonymizováno s tím, že výše nájemného činila 5 000 Kč měsíčně. Z řádné faktury za elektřinu ze dne 8. 2. 2018 je patrné, že za období od 14. 1. 2017 do 8. 1. 2017 byla jméno FO vyúčtována v místě spotřeby adresa částka 25 395,58 Kč. Z finanční analýzy z 8. 3. 2018 bylo zjištěno, že výše měsíčního příjmu žalované měla činit 20 060 Kč, výše jejích měsíčních výdajů 10 500 Kč, minimální měsíční výdaje 3 050 Kč, rezerva na neočekávané výdaje 1 000 Kč a měsíční volné finanční zdroje měly podle výpočtu činit 8 560 Kč. Dále zde bylo uvedeno, že počet výdělečně činných osob v domácnosti žalované činí 2, minimální měsíční výdaj na 1. osobu činí částku 3 200 Kč, minimální měsíční výdaj na 2. osobu částku 2 900 Kč, minimální výdaje domácnosti celkem 6 100 Kč a minimální měsíční výdaj žalované 3 050 Kč. Výsledkem finanční analýzy bylo, že žalované lze poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky 8 560 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaná žádala o 2. nebo 3. úvěr. Z transakční historie je zřejmé, jak žalovaná postupně úvěr splácela a že celkem právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila 68 400 Kč.
Smlouvou o prodeji části závodu ze dne datum nabyla pohledávku za žalovanou z výše uvedené smlouvy o úvěru společnost právnická osoba., což bylo doloženo notářským zápisem ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. Anonymizováno sepsaným notářkou tituly před jménem jméno FO. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum pak byla tato pohledávka s účinností ke dni 7. 8. 2023 postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 15. 8. 2023, jímž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 17. 12. 2023 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 7. 12. 2023, jejíž odeslání dne 8. 12. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem.
Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
Soud podotýká, že je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často zejména své výdaje zkreslují a nesdělí poskytovateli úvěru všechny své závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Co se týče příjmů žalované, ty byly ověřeny výplatními páskami; další příjem žalované – příspěvek manžela na bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně – ověřen nebyl, neboť byl doložen pouze čestným prohlášením žalované (nikoli jejího manžela). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Co se týče výdajové stránky, předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici nájemní smlouvu, která však byla uzavřena na dobu určitou (do 31. 12. 2017) a neobsahovala možnost automatického prodloužení, není tedy zřejmé, zda a za jakých podmínek nájem pokračoval. Dále měla k dispozici fakturu za elektřinu za předchozí rok. V předložené finanční analýze vycházela z částek minimálních výdajů na osoby v domácnosti a minimálních výdajů domácnosti dle statistických dat. Předchůdkyně žalobkyně nikterak nezohlednila skutečnost, že žalované byly prováděny ze mzdy exekuční srážky (ve finanční analýze je uvedeno, že se jednalo již o 2. nebo 3. úvěr žalované). Právní předchůdkyně žalobkyně právě za této situace (zjistitelné z výplatních pásek a z finanční analýzy) měla zjišťovat a ověřovat stávající dluhové zatížení žalované a její úvěrovou historii (a nespoléhat pouze na statistická data). Pokud žalobkyně tvrdila, že bylo nahlédnuto do veřejných registrů, žádné výstupy z těchto registrů nebyly soudu předloženy. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také řádně a úplně prověřuje. Dále je ve vztahu k povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy, se neztotožňuje, neboť je v rozporu s § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytovateli úvěru (mimo jiné) ukládá povinnost uchovávat právě i dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaná uhradila celkem 68 400 Kč, tedy více, než kolik byla povinna. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Právo na náhradu nákladů řízení by dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná. Žalované však v řízení dosud žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín).