Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 218/2024-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 37 741,31 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 598,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 598,93 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 39 219,97 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč od 1. 6. 2023 do 16. 10. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 103,88 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 038,50 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 598,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 598,93 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 39 219,97 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč od 1. 6. 2023 do 16. 10. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 103,88 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 038,50 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 37 741,31 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou byla dne 7. 9. 2018 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč, žalovaná mohla čerpat až do maximálního úvěrového rámce ve výši 500 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 22,68 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách, kdy minimální splátka měla činit 5 % z čerpané výše úvěru, minimálně částku 500 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyní žalobkyně byly prověřovány žalovanou tvrzené příjmy a výdaje v interních i externích databázích, v registru SOLUS, v bankovních i nebankovních registrech, v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr ke dni 31. 5. 2023 za splatný. Celkově žalovaná za dobu trvání smluvního vztahu od právní předchůdkyně žalobkyně načerpala částku 178 545,65 Kč a uhradila částku 172 946 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 6. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Kromě dlužné jistiny ve výši 32 702,81 Kč požadovala žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 5. 12. 2022 do 31. 5. 2023 ve výši 3 584,74 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 1. 6. 2023 do 29. 8. 2023 ve výši 1 828,85 Kč, poplatků za pojištění schopnosti splácet ve výši 799 Kč, poplatků za upomínky ve výši 600 Kč, nákladů spojených s mimosoudním vymáháním pohledávky ve výši 265 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 038,50 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč za období od 30. 8. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč za období od 1. 6. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 038,50 Kč za období od 23. 10. 2023 do zaplacení.
Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z listin předložených žalobkyní bylo zjištěno, že dne 7. 9. 2018 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů a služeb č. hodnota, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované nabízet a poskytovat bankovní produkty a služby v rozsahu dle její aktuální nabídky. Téhož dne pak byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru s úvěrovým účtem č. hodnota. Smlouva byla uzavřena elektronicky tak, že žalovaná elektronicky podepsala návrh smlouvy, který byl následně elektronicky podepsán právní předchůdkyní žalobkyně. Na základě této smlouvy měl být žalované poskytnut revolvingový úvěr s aktuálním úvěrovým rámcem poskytnutým ke dni uzavření smlouvy ve výši 35 000 Kč a s maximálním úvěrovým rámcem 500 000 Kč. Byla dohodnuta minimální výše měsíční splátky 5 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč, roční úroková sazba 22,68 %, poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů 69 Kč měsíčně a poplatek za pojištění 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Úvěr měl být žalované poskytnut formou opakovaného čerpání z úvěrového rámce. Dále byly ujednány specifické podmínky čerpání a splácení, kdy částka 4 490 Kč měla být převedena na účet zprostředkovatele za účelem úhrady ceny zboží (černá technika) a žalovaná se zavázala tuto částku spolu s úrokem ve výši 20,84 % ročně, s částkou za toto specifické čerpání a s poplatkem za pojištění splatit právní předchůdkyni žalobkyně v 10 měsíčních splátkách po 493 Kč (517 Kč včetně pojištění, je-li sjednáno), splatných vždy k 17. dni v měsíci. Pro případ prodlení se splácením bylo ve smlouvě sjednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. Předchůdkyně žalobkyně dále doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kde jsou shrnuty podrobnosti revolvingového úvěru. Podrobnosti úvěru jsou rovněž přehledně shrnuty v akceptačním dopise ze dne 10. 9. 2018.
Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 7 000 Kč, celkový příjem domácnosti činí 23 000 Kč, žalovaná je vdaná, bydlí v nájmu a vyživuje dvě děti. Náklady žalované na bydlení jsou vyčísleny částkou 12 000 Kč a žalovaná dále neuvedla žádný ostatní pravidelné výdaje ani finanční závazky.
Z platební historie soud zjistil, že úvěr byl žalované poskytnut (a to včetně částky 4 490 Kč, která byla dne 7. 9. 2018 poukázána na účet zprostředkovatele EURONICS), a dále jak úvěr žalovaná průběžně čerpala. Celkem žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně v průběhu trvání smluvního vztahu načerpala částku 178 545,65 Kč a celkem jí uhradila částku 172 946,72 Kč (v žalobě je uvedena částka zaokrouhlená na 172 946 Kč). Je zde uvedeno, že dlužná částka k 18. 4. 2023 činila 38 048,55 Kč.
Dopisem ze dne 24. 4. 2023 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované, že z důvodu jejího prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a úvěr se ke dni 31. 5. 2023 stává splatným v celém rozsahu.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, a to za úplatu, jak je zřejmé z doloženého potvrzení o úplatě. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 23. 6. 2023. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 27. 6. 2023.
Dopisy ze dne 23. 6. 2023 a ze dne 28. 7. 2023 žalobkyně znovu vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Žalobkyně také doložila výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky, z něhož je patrné, že žalobkyně zaslala žalované jeden obyčejný dopis a jednou navštívil pracovník žalobkyně žalovanou v místě bydliště.
K úhradě dlužné částky nejpozději do 16. 10. 2023 pak byla žalovaná vyzvána předžalobní výzvou ze dne 5. 10. 2023, jejíž odeslání 9. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.
Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
Informace od žalované, že její příjem činí 7 000 Kč měsíčně, celkový příjem domácnosti je 23 000 Kč měsíčně a náklady na bydlení jsou 12 000 Kč měsíčně, nebyly ze strany předchůdkyně žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a předchůdkyně žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně tvrdí, že její předchůdkyně provedla lustraci žalované v příslušných registrech, ani k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze vyčerpanou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
Vzhledem k tomu, že žalované byly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 178 545,65 Kč (celková částka, kterou žalovaná vyčerpala), na které žalovaná uhradila 172 946,72 Kč (celková částka, kterou žalovaná splatila), zbývá jí uhradit na jistinu částku 5 598,93 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní výzvu, jejíž odeslání dne 9. 10. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož dle této výzvy byla žalovaná povinna provést úhradu do 16. 10. 2023, ode dne následujícího, tj. ode dne 17. 10. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.
Co do zbývající částky 39 219,97 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 27 103,88 Kč, smluvních úroků ve výši 3 584,74 Kč, poplatků za pojištění schopnosti splácet ve výši 799 Kč, poplatků za upomínky ve výši 600 Kč, smluvních úroků ve výši 1 828,85 Kč, nákladů spojených s mimosoudním vymáháním pohledávky ve výši 265 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 038,50 Kč a dále co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81,83 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 702,81 Kč od 30. 8. 2023 do 16. 10. 2023, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 103,16 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 038,50 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stran požadovaných nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč soud podotýká, že tyto náklady vzniklé v souvislosti s odesláním obyčejného dopisu a s pokusem o osobní kontakt pracovníka žalobkyně se žalovanou se nejeví jako účelné. Jako zcela postačující a adekvátní krok se jevilo zaslání předžalobní upomínky před podáním žaloby.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.