Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
56 C 27/2024-72
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Kvízovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
pro zaplacení příslušenství
takto:
I. Žaloba se, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% z částky 1 210 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,1% ročně z částky 24 843,22 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 10 576,84 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 354,23, zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5% z částky 1 210 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,1% ročně z částky 24 843,22 Kč od 12. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 10 576,84 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 354,23, zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 20. 9. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí příslušenství tam blíže specifikované. Uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost právnická osoba. se žalovanou uzavřela dne 30. 11. 2019 smlouvu o úvěru – Anonymizováno půjčka, na základě, které byl žalované poskytnut jednorázově neúčelový úvěr, přičemž žalovaná se zavázala poskytované prostředky vrátit ve formě pravidelných měsíčních splátek společně s poplatky a zaplatit úrok ve výši 14,10 % ročně. Jelikož se žalovaná opakovaně dostala do prodlení, prohlásila uvedená společnost ke dni 20. 9. 2021 celý zůstatek úvěru splatným. Žalobou uplatněný nárok pak byl postoupen žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 3. 2023 s účinností ke dni 22. 3. 2023.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Žalobkyně v rámci vyjádřením ze dne 3. 12. 2024 uvedla, že má za to, že naplnila zákonnou povinnost prověřování úvěruschopnosti žalované, a to především na základě vyhodnocení údajů a informací získaných od žalované v žádosti o úvěr ze dne 30. 11. 2019. Žádost o úvěr byla dle tvrzení žalobkyně předchůdkyní žalobkyně vyhodnocena individuálně v souladu se strategiemi předchůdkyně žalobkyně a principy obezřetného úvěrování. Předchůdkyně žalobkyně vyvinula i aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech žalované, zj. pak ověřila získané informace nahlédnutím do interních a externích databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované (BRKI, NRKI, ISIR, databáze Ministerstva vnitra ČR a jiné). Předchůdkyně žalobkyně vycházela z deklarovaného příjmu žalované ze zaměstnaneckého poměru ve výši 16 608 Kč, kdy žalovaná v žádosti uvedla, že je zaměstnána jako dělnice u zaměstnavatele právnická osoba. na dobu neurčitou, příjem domácnosti žalovaná uvedla 42 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaná měla další závazky s celkovou výší měsíčních splátek 6 774 Kč. Výdaje žalované předchůdkyně žalobkyně stanovila na základě historických dat ČSÚ (životníhoho minima, normativních nákladů na bydlení). Smlouva byla sjednána prostřednictvím internetového bankovnictví žalované a podepsána prostřednictvím mobilního klíče, jakožto jedinečného identifikařního údaje.
4. Soud má za prokázané tyto skutečnosti: Ze Smlouvy o úvěru (Anonymizováno půjčka) ze dne 30. 11. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, za sjednaný úrok 14,10 % ročně. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr uhradit ve formě pravidelných 72 anuitních měsíčních splátek po 619,78 Kč měsíčně. Smlouva není opatřena podpisem žalované, je opatřena PINem (ID: 53.17.444008386.1).
5. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že deklarovaný čistý měsíční příjem žalované činil 16 608 Kč (ověřen z běžného účtu žalované), zaměstnána na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem domácnosti 42 000 Kč, rodinný stav družka, žije v pronájmu, dosavadní interní splátky 6 774,09 Kč, požadovaná výše úvěru 30 000 Kč, splátka 619,78 Kč.
6. Z Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly zjištěny základní parametry spotřebitelského úvěru a nákladů spotřebitelského úvěru (celková částka 30 000 Kč, doba trvání 72 měsíců, výše splátky 619,78 Kč, splatná vždy do 18. dni příslušného kalendářního měsíce, výpůjční úroková sazba 14,10% p.a., celková částka k uhrazení 44 300,95 Kč).
7. Z Výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu bylo zjištěno, že dne 30. 11. 2019 byla na tento účet připsaná částka 30 000 Kč. Z Výpisů z úvěrového účtu za období od 1/2019-2/2022 bylo zjištěno postupné čerpání úvěru, kdy ke dni 28. 2. 2022 byl dluh na jistině 24 843,22 Kč.
8. Z Platební historie žalované bylo zjištěno, že dne 2. 12. 2019 byl čerpán úvěr ve výši 30 000 Kč.
9. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 9. 2021 bylo zjištěno, že tímto předchůdkyně žalobkyně vyčíslila (zesplatnila) žalované ke dni 20. 9. 2021 dluh ve výši 27 581,84 Kč, a to vzhledem k neplnění smluvních podmínek ze strany žalované.
10. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 3. 2023 ve spojení s Přílohou č. hodnota bylo zjištěno, že tuto uzavřel předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně, kdy předmětná pohledávka za žalovanou (č. hodnota) byla postoupena na žalobkyni.
11. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 11. 9. 2024 bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužné částky ve výši 10 931,07 Kč. Výzva byla odeslána dne 12. 9. 2024.
12. Z všeobecných produktových podmínek, z vysvětlení některých pojmů a Základních produktových podmínek soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť z nich pro projednávaný případ nevyplývaly žádné podstatné skutečnosti.
13. Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná dne 30. 11. 1019 uzavřela s předchůdkyní žalobkyně smlouvu, kde se zavázala poskytnout žalované bez určení účelu peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se naproti tomu zavázala tyto peněžní prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách výši 619,78 Kč a zaplatit úrok ve výši 14,10 % ročně. První čerpání úvěru proběhlo dne 2. 12. 2019. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení, prohlásila předchůdkyně žalobkyně celý zůstatek úvěru ke dni 20. 9. 2021 splatným. Před uzavřením smlouvy žalovaná předchůdkyni žalobkyni sdělila, že je zaměstnána jako dělnice se mzdou 16 608 Kč, na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem domácnosti 42 000 Kč, rodinný stav družka, žije v pronájmu, dosavadní interní splátky 6 774,09 Kč, požadovaná výše úvěru 30 000 Kč, splátka 619,78 Kč.
14. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
17. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
18. K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
19. Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
20. Po právním posouzení shora uvedeného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že mezi ní a žalovanou byla dne 30. 11. 2019 uzavřena smlouva, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžité prostředky v celkové výši 30 000 Kč a žalovaná se měla zavázat poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit ve splátkách. Předložená smlouva o úvěru ze dne 30. 11. 2019 není opatřena vlastnoručním podpisem žalované. Pokud v daném případě mělo dojít k uzavření úvěrové smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, je zřejmé, že žalobkyně ve skutečnosti nevěděla (vědět nemohla), kdo skutečně s ním „na dálku“ komunikoval, kdo údaje zadával (zda žalovaná sama, či osoba od žalované odlišná, která osobní údaje žalované „pouze“ použila) a kdo smlouvu o úvěru elektronicky podepsal. Tuto skutečnost s jistotou nemohlo prokázat ani tvrzení žalobkyně, že smlouva byla podepsána mobilním klíček jakožto jedinečným identifikátorem.
21. U vlastnoručního podpisu (popř. elektronického podpisu vyššího ověření) lze vycházet z vyvratitelné domněnky podle § 565 věty druhé o.z. v tom smyslu, že tímto podpisem protistrana uznala jak pravost, tak i správnost (pravdivost) soukromé listin y. Není-li pravost podpisu zpochybněna, předpokládá se, že listin listina pochází od toho, kdo ji podepsal, a že text, který podepsal, odpovídá skutečnosti. U prostého elektronického podpisu však z této zákonné domněnky vycházet nelze a skutečnost, že úvěrovou smlouvu podepsala žalovaná, musí prokázat ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, tedy v daném případě žalobkyně. Uvedenou skutečnost bylo možno prokázat např. prohlášením žalované, ta však v řízení zůstala nečinná. Nepřímé důkazy v podobě prokázání vlastnictví účtu a vyplacení peněžních prostředků na tento účet, jakož i případné splácení úvěru sice mohou vést k závěru, že smlouvu pravděpodobně uzavřela žalovaná, ale jistotu (přesvědčení) z nich nabýt nelze. Vždy bude existovat možnost, že doklady žalované k uzavření smlouvy bez jeho vědomí použila třetí osoba (např. člen domácnosti), od níž se žalovaná (dlužník) po přijetí finančních prostředků dozvěděla o podmínkách úvěrové smlouvy (a tedy i o výši splátky). A jestliže lze usuzovat pouze na pravděpodobnost prokazované skutečnosti, nelze mít danou skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 ze dne 26. 6. 2014). Protože presumpce pravosti a správnosti soukromé listin y v daném případě z právní úpravy nevyplývá, bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala, že smlouvu podepsala právě žalovaná. Žalobkyně však ničeho neprokázala, ač k tomu byla vyzvána. S ohledem na uvedené skutečnosti soud uzavřel, že v daném případě nebyla jednoznačně a nezaměnitelně určena osoba jednající se žalobkyní o uzavření úvěrové smlouvy ani nebyla splněna písemná forma vyžadována k zachování platnosti právního jednání, tedy nebyly splněny podmínky zakotvené v ustanovení § 561 odst. 1 věta první o.z., ani § 562 odst. 1 o.z.
22. Z ustanovení § 104 zák. o spotřebitelském úvěru vyplývá, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu je nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1 , 2 o.z.). V projednávané věci k uzavření smlouvy mělo dojít prostřednictvím komunikace na dálku, a to prostřednictvím internetového bankovnictví žalované a jedinečného identifikačního údaje (mobilního klíče). Tato forma uzavírání smlouvy nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje bez uznávaného elektronického podpisu, respektive jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. V projednávaném případě tak smlouva, v níž měla být sjednána tvrzený úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. A protože zákon spojuje tuto podmínku s platností právního jednání (§ 561 odst. 1 o.z.), je podle názoru soudu smlouva o úvěru neplatná.
23. Zároveň soud, pokud odhlédne od výše odůvodněné neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy, konstatuje, že žalobkyně důsledně v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 spotřebitelského zákona neposoudila řádně úvěruschopnost žalované úvěr splácet. Dle tvrzení žalobkyně tato posoudila schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě porovníní příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle informací od žalované příjem žalované byl uveden ve výši 16 608 Kč, příjem domácnosti ve výši 42 000 Kč. Požadovaná výše minimálních výdajů byla stanovena s ohledem na data ČSÚ. Žalovaná ke svým poměrům dále uvedla, že, je zaměstnána u společnosti Anonymizováno právnická osoba. K posouzení úvěruschopnosti pak žalobkyně použila údaje a informace získané od žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalovaná byla dotazována na relevantní údaje pro posouzení příjmové a výdajové stránky. Žalobkyně vyvinula i aktivní činnost k získání informací o finančních poměrech žalované, zj. pak ověřila získané informace nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného (BRKI, NRKI, ISIR, databáze Ministerstva vnitra ČR a jiné). Zároveň žalobkyně zohlednila státem publikované údaje o životním a existenčním minimu. Porovnáním příjmové a výdajové stránky žalované stanovila žalobkyně výši disponibilních příjmů klienta, kterou poměřila s výdajovou stránku žalované, jejíž výši si ověřila z interních i externích zdrojů. Při hodnocení úvěruschopnosti žalované tak žalobkyně porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem tak byla stanovena částka disponibilních zdrojů žalovaného, kdy z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči žalobkyni měla žalovaná závazek ve výši 6 774,09 Kč měsíčně a z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaná neměla vůči třetím osobám jakékoliv závazky. Pokud jde o příjmy a výdaje žalované tak k těmto žalobkyně ničeho nedoložila. Pokud žalobkyně argumentuje, že v případě výdajů žalované vycházela ze statistických dat, tak má soud za to, že je možné statistická data použít jako případný podpůrný zdoj informací, avšak primárně je třeba vycházet z informací spotřebitelem poskytných, avšak dostatečně ověřených. Soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila, resp. aniž by řádně vyhodnotila, schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit.
24. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované úvěr splácet, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 o.z., neplatná, přičemž k této neplatnosti právního jednání přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
25. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o úvěru je pak žalovaná za daného stavu povinna vrátit poskytnuté finanční prostředky ponížené o již učiněné splátky v době přiměřené jejím možnostem, když žalobkyně nárokovala právě a jen nároky spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy. S ohledem na výše uvedené tak soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované dle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neboť úprava obsažená v zákoně o úvěru ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobkyně tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968 , § 1970 občanského zákoníku ), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož však možnostem žalované neodpovídají žádné splátky a ani nedeklaroval očekávání jakýchkoliv příjmů v budoucnosti, uložil jí soud dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
26. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř. ). V daném případě byla úspěšnou účastnicí žalovaná a náleželo by jí tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř. ). Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.