Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 276/2024-29
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 33 236,64 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 33 236,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 563,10 Kč od 14. 6. 2023 do 12. 10. 2023, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 240,87 Kč od 30. 6. 2023 do 30. 9. 2023, úrok 12,9 % ročně z částky 32 411,64 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 32 411,64 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 33 236,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 563,10 Kč od 14. 6. 2023 do 12. 10. 2023, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 240,87 Kč od 30. 6. 2023 do 30. 9. 2023, úrok 12,9 % ročně z částky 32 411,64 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 32 411,64 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení ve výši 15 %, zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 5. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 33 236,64 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost Equa Bank a.s. uzavřela se žalovaným dne 14. 11. 2017 smlouvu o půjčce č. číslo, na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 110 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 12,9 % p.a. v pravidelných 84 měsíčních splátkách po 2 161 Kč splatných vždy k 14. dni. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na zesplatnění úvěru, což učinil dne 16. 10. 2023. Dluh na jistině činí 32 411,64 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku 1 563,10 Kč, na kapitalizovaném úroku z prodlení 240,87 Kč a na poplatcích 825 Kč. Pohledávka byla ke dni 29. 1. 2024 postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o půjčce, výpisu, obchodních podmínek, produktových podmínek, prohlášení o okamžité splatnosti včetně podacího archu, vyjádření banky, dokumentace ze systému banky, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy včetně podacího archu, údajů o žadateli, vyhodnocení, výpisu z běžného účtu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o půjčce č. číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 14. 11. 2017 mezi Equa Bank a.s. a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 110 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu, 12,9% úrok p.a. a pojištění v pravidelných 84 měsíčních splátkách po 2 161 Kč splatných vždy k 14. dni. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že dne 14. 11. 2017 byla žalovanému bankou zaslána na jeho účet částka 110 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud uhradil na dluh 136 031,39 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 29. 1. 2024 mezi Raiffeisenbank a.s. (právní nástupce Equa Bank a.s.) jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 110 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně sice disponovala s výpisem z účtu žalovaného, ale nevyžádala si pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného, není tedy zřejmé, zda žalovaný měl pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou, což vzhledem k předpokládané délce úvěrového smluvního vztahu na 7 let je podstatná informace. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně skutečné náklady na bydlení žalovaného, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala dostatečně podrobně, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, a rovněž blížeji nezkoumala, zda a kolik má žalovaný vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp.Anonymizovánozn. 33 Cdo 1201/2012 . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Soud proto zkoumal, zda žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 110 000 Kč. Žalovaný dosud předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkově částku 136 031,39 Kč, tedy vrátil o 26 031,39 Kč více, tudíž u vůči žalobkyni, resp. její předchůdkyni ke dni rozhodnutí žádný dluh ani z titulu bezdůvodného obohacení nemá, a soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul.
8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, vůči kterému byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, měl by právo na přiznání plné náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).