Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
14 C 13/2024-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení 50 754,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 899 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 899 Kč od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 756,25 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 899 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 26 855,29 Kč, úroku ve výši 6 896,58 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 48 654,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 855,29 Kč od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 842,42 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 855,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 899 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 899 Kč od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 756,25 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 899 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 26 855,29 Kč, úroku ve výši 6 896,58 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 48 654,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 855,29 Kč od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 842,42 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 855,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 50 754,29 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 24. 11. 2017 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. RČ, na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 60 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 19. 6. 2023. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 85 289 Kč a uhradila částku 61 390 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 48 654,29 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 20. 6. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 6 896,58 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 48 654,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 1 598,67 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové dlužné částky 50 754,29 Kč za období od 19. 9. 2023 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalované v registrech SOLUS a NRKI, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Konkrétně žalobkyně zohlednila příjem žalované ve výši 30 000 Kč a jako výdaje vzala v úvahu splátky jiným společnostem mimo žalobkyni ve výši 5 044 Kč, životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 3 410 Kč, životní minimum na 1 vyživované dítě ve výši 2 140 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 1 608 Kč, buffer domácnosti 642 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 2 400 Kč. Údaj měsíční výdaje domácnosti ve výši 10 000 Kč uvedené žalovanou je v kolonce přeškrtnut. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná byla schopna po dobu pěti let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení její úvěruschopnosti.
Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 24. 11. 2017 smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním č. RČ. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 60 000 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 4 % z dlužné částky. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru přímo ve prospěch osoby prodávající zboží uvedené v sekci Informace o zboží, tj. iphone 8, 64GB, space grey za cenu 25 289 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti právnická osoba platné od 1. 8. 2017, které žalobkyně soudu předložila. Ve smlouvě ve spojení s článkem 9.1 úvěrových podmínek bylo stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, jejichž výši žalobkyně žalované písemně oznámí. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.
Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je od září 2006 podnikatelkou s čistým měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, je rozvedená a vyživuje jedno dítě.
Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaná je rozvedená, s jedním dítětem a bydlí ve vlastním domě/bytě. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je podnikatelkou s měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, bez příjmu ostatních členů domácnosti a měsíční výdaje domácnosti žalované činí 10 000 Kč. Lustrace žalované v příslušných registrech (CBL, NCBL, MVCR, JAP_PUJCKA, SOLUS, NRKI, TMOBILE) byly negativní (kód odpovědi registru je OK či ověřeno).
Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.
Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru měla dva „existující“ nesplátkové úvěry (kontokorentní úvěry s úvěrovým rámcem 19 000 Kč a 10 000 Kč) u dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů a jeden „existující“ úvěr ze stavebního spoření (kde suma zbývajících splátek činila 1 745 961 Kč); jedna žádost o úvěr jí byla odmítnuta; ve stavu „ukončeno“ byly evidovány tři splátkové úvěry a dva úvěry z karty.
Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkem 85 289 Kč a uhradila celkem 61 390 Kč.
Dopisem ze dne 19. 6. 2023, jehož odeslání dne 20. 6. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 13. 7. 2023, jejíž odeslání dne 14. 7. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.
Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
Žalobkyně nedoložila, že by si od žalované za účelem zjištění jejích příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovanou a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalované ve výši 30 000 Kč, tento příjem však nebyl nikterak doložen (výplatní páskou, výpisem z účtu). Ani výdaje žalované (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minima). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalované spojené s bydlením, které nepochybně musela hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala. Zároveň je významná informace, že žalovaná měla u jiných společností závazky z kontokorentních úvěrů s úvěrovým rámcem celkem 29 000 Kč a z úvěru ze stavebního spoření se zbývající částkou k doplacení 1 745 961 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 85 289 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
Žalovaná žalobkyni celkem uhradila částku 61 390 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 23 899 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 19. 6. 2023, jejíž odeslání dne 20. 6. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 3. 7. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 4. 7. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 899 Kč od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 756,25 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 899 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 24 755,29 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 6 896,58 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 48 654,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 855,29 Kč od 4. 7. 2023 do 18. 9. 2023 ve výši 842,42 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 855,29 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení soud žalobu zamítl.
Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.