Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14 C 16/2024-43

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 99 235,50 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 909,84 Kč, s úrokem z prodlení v částce 1 761,24 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 909,84 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 46 325,66 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 532,27 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 325,66 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 909,84 Kč, s úrokem z prodlení v částce 1 761,24 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 909,84 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 46 325,66 Kč s úrokem z prodlení v částce 1 532,27 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 325,66 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 99 235,50 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným dne 17. 2. 2021 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. RČ, na jejímž základě žalobkyně umožnila žalovanému čerpat peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty až do výše sjednaného úvěrového rámce, který činil 100 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,16 % sjednaného úvěrového rámce, zahrnujících také sjednané úroky a poplatky. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy byla nejdříve s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněno bylo rovněž rodinné postavení žalovaného a další skutečnosti. Za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Byl proveden výpočet hodnoty MLS jak na žalovaného, tak na jeho domácnost, při výpočtech byla využita statistická data jako výše životního minima a výše normativních nákladů na bydlení. Konkrétně pak žalobkyně zohlednila měsíční příjem žalovaného ve výši 22 000 Kč, bez dalších příjmů členů domácnosti, bez vyživovací povinnosti, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu životní minimum dospělého člena domácnosti ve výši 3 860 Kč, splátky jiným společnostem ve výš 8 789 Kč, výši splátky schváleného úvěru ve výši 316 Kč a normativní náklady na bydlení ve výši 2 924 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky na osobu žalovaného ve výši 9 035 Kč a na domácnost žalovaného ve výši 6 111 Kč. Lustrací žalovaného v registrech nebyl o osobě žalovaného zjištěn žádný negativní záznam. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný úvěr řádně splácel po dobu delší než 1 a půl roku, což svědčí o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovaný však nedostál své povinnosti ze smlouvy, když žalobkyni nehradil sjednané splátky řádně a včas, a žalobkyně ke dni 20. 4. 2023 úvěr zesplatnila. Žalovaný tak zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 97 135,50 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17 861,97 Kč za období od 21. 4. 2023 do 24. 7. 2023, úrok ve výši 27,88 % ročně z dlužné jistiny od 25. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 293,94 Kč za období od 5. 5. 2023 do 24. 7. 2023 a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny, smluvní pokuty a nákladů na vymáhání od 25. 7. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením , (dále jen „ “), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 2. 2021 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet č. č. účtu úvěr ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti právnická osoba – Anonymizováno, které žalobkyně soudu předložila. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit v měsíčních splátkách ve výši 3,16 % z úvěrového rámce, tj. 316 Kč. Pro případ prodlení žalovaného bylo ve smlouvě sjednáno právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč za prodlení se zaplacením jednotlivé splátky a dále poplatky spojené s vymáháním pohledávky ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání s tím, že tato částka se může měnit. Dle čl. 6. 1 úvěrových podmínek má žalobkyně právo pro případ nedodržování podmínek poskytnutého úvěru žalovaným žádat jednorázové splacení úvěru. Ze smlouvy dále vyplývá možnost navýšení poskytnutého úvěrového rámce, maximálně do částky 500 000 Kč. Dle smlouvy byl žalovaný osobou bez vyživovací povinnosti, s vlastním bydlením. Ohledně příjmů žalovaného bylo ve smlouvě uvedeno, že tento byl od měsíce 6/2019 zaměstnancem právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem 22 000 Kč.

4. Dle Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik byl žalovaný svobodný, bez vyživovací povinnosti, s vlastním bydlením, zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 22 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti činí 13 000 Kč. Lustrace žalovaného v externích registrech byly negativní. Dle uvedeného potvrzení činí výše úvěrového rámce 100 000 Kč.

5. Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovanou a na domácnost žalované, a to za využití statistických dat.

6. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl sjednáno několik stále existujících úvěrů v celkové výši 721 627 Kč a měsíčními splátkami v celkové výši 7 367 Kč. Poslední z existujících smluv o úvěru byla uzavřena 28. 1. 2021.

7. Z přehledu pohybů na účtu žalovaného za období od 24.11.2020 do 17. 2. 2021 soud zjistil, že žalovanému na byl v uvedeném období vyplácen pravidelný příjem ze zaměstnání. Z předloženého výpisu není zřejmé počáteční ani konečný zůstatek a účtu žalovaného. Dále jsou zřejmé pravidelné platby v podobě trvalých příkazů.

8. Z nahrávky telefonického hovoru zaměstnance žalobkyně se žalovaným ze dne 17. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně přijala žádost žalovaného o poskytnutí úvěru a ověřila s ním telefonicky jeho osobní údaje. Při telefonickém rozhovoru žalovaný uvedl, že celkové výdaje na domácnost činí zhruba 14 -15 tisíc měsíčně.

9. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad činí celková výše poskytnutého úvěru 100 000 Kč. Z uvedeného výpisu bylo dále zjištěno, že dne 17. 2. 2021 byla žalovanému bankovním převodem poskytnuta částka 10 000 Kč, dále byl úvěr žalovaným postupně čerpán. Z výpisu dále vyplývá, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu se žalobkyní čerpal celkem 115 957,90 Kč a uhradil 63 047,66 Kč. V průběhu trvání smluvního vztahu byla žalovanému také opakovaně účtována smluvní pokuta ve výši 500 Kč. Celková výše vyúčtované smluvní pokuty činí 3 500 Kč, na tuto žalovaný uhradil 2 000 Kč. Žalovanému byly dále opakovaně účtovány náklady na vymáhání ve výši 300 Kč. Celková výše vyúčtovaných nákladů na vymáhání činí 1 200 Kč, přičemž 600 Kč žalovaný uhradil.

10. Dopisem ze dne 20. 4. 2023, prokazatelně odeslaným následujícího dne (poštovní podací arch ze dne 21. 4. 2023), byla žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 5. 2023. Dle podacího archu byla předžalobní upomínka žalovanému zaslána dne 16. 5. 2023.

11. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle ustanovení § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle ustanovení § 570 odst. 1 o. z., právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

17. Podle ustanovení § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

18. Podle ustanovení , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ “), ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

20. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

21. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

22. Na základě shora uvedených zjištění vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným měla být uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. o. z. Na základě uvedené smlouvy byl žalovanému v poskytnut úvěrový rámec ve sjednané výši, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednaných splátkách spolu s úroky a poplatky. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy, když nehradil sjednané splátky řádně a včas, a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení neuhrazené jistiny včetně sjednaných poplatků a úroků a smluvní pokuty.

23. Jelikož žalovaný ve smluvním vztahu vystupuje jako spotřebitel, zatímco žalobkyně je podnikající právnickou osobou, je třeba vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posuzovat jako spotřebitelský úvěr ve smyslu citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je tedy povinen zkoumat, zda žalobkyně splnila svou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný , a to v citovaném , který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

24. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

25. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

26. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud odkazuje dále také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , ze kterého vyplývá, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , dále dovodil, že: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.).“ Přitom případná neplatnost smlouvy o úvěru v důsledku porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, je neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto ve smyslu aktuální judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. , povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

27. Dle tvrzení žalobkyně byly před uzavřením smlouvy provedeny lustrace žalovaného v bankovních i nebankovních registrech, byl proveden výpočet hodnoty MLS jak na žalovaného, tak na jeho domácnost, při výpočtech byla využita statistická data jako výše životního minima a výše normativních nákladů na bydlení. Dále pak byl vyžádán přehled pohybů na účtu žalovaného za účelem ověření tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích. Co se týká příjmů žalovaného, ty byly ověřeny pouze přehledem pohybů na účtu žalovaného. Z výdajů žalovaného žalobkyně sice ověřovala případné splátkové zatížení žalovaného z jiných smluv o úvěru, i ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje), a to z přehledu pohybů na účtu žalovaného, telefonického hovoru se žalovaným, a porovnáním se statistickými údaji (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum), přestože však žalovaný v žádosti o úvěr uvedl náklady na domácnost ve výši 13 000 Kč, při telefonickém hovoru dokonce „zhruba 14-15 tisíc Kč“, žalobkyně tuto skutečnost nevzala v potaz a výdaje v této výši nezapočítala. Stejně tak nebyla zohledněna skutečnost, že v době uzavírání smlouvy o úvěru byl žalovaný zatížen několika dalšími úvěrovými produkty v celkové výši 721 627 Kč, když poslední z nich byl žalovaným sjednán dne 28. 1. 2021, tj. pouhých 20 dnů před uzavíráním smlouvy o úvěru v této věci. Konečně je pak třeba zdůraznit, že žalobkyně se zabývala otázkou úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu k původně poskytnutému úvěrovému rámci 10 000 Kč, konečný úvěrový rámec však činil 100 000 Kč, tedy desetinásobně více, další zkoumání úvěruschopnosti žalovaného v souvislosti s navýšením úvěrového rámce však neproběhlo. Postup žalobkyně tak lze považovat za zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů, tím spíše za situace, kdy sám žalovaný uváděl údaje vyšší, než vyplývají ze statistických dat. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Poskytovatelé úvěrů dle názoru soudu musí před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

28. Soud tedy uzavírá, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně a s náležitou péčí posuzována a soudu tak nezbylo než posoudit smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků. Avšak jak již bylo uvedeno shora, bylo provedeným dokazováním prokázáno, že žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši 115 957,50 Kč, a je tak povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., neboť mu byla poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaný již na jistinu uhradil částku 63 047,66 Kč, k úhradě tak zbývá 52 909,84 Kč, co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Vzhledem k absenci zákonné úpravy doby plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Ve smyslu ustanovení § 573 o. z. se má za to, že výzva byla doručena třetí pracovní den po odeslání, jež bylo žalobkyní prokazatelně učiněno dne 21. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému ve výzvě ze dne 20. 4. 2023 pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání upomínky, vzniklo žalobkyni po uplynutí této lhůty (splatnost nastala dne 4. 5. 2023), tj. ode dne 5. 5. 2023, právo požadovat úrok z prodlení z dlužné jistiny dle . Ve zbývajícím rozsahu soud výrokem II. tohoto rozsudku návrh žalobkyně zamítl.

29. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s , neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a mělo by jí náležet tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu ve věci. Jelikož je poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků, a to i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství, takřka shodný, soud rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.