Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

14 C 4/2024-29

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno

proti

žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované

o zaplacení 12 500 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 500 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení částku ve výši 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 500 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení částku ve výši 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 500 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou dne 9. 5. 2022 uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webové stránce Anonymizováno smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které byla žalované poskytnuta částka 12 500 Kč převodem na bankovní účet žalované. Poskytnutou částku měla žalovaná vrátit spolu s úrokem (úplatou za poskytnutí úvěru) ve výši 0,9 % denně, tj. 911,16 Kč (tedy celkem 13 411,16 Kč), a to ve čtyřech splátkách. K prověřování schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalované nahlédnutím do databáze SOLUS, dále vycházela z informací získaných od žalované vyplněním dotazníku, z výstupů aplikace Kontomatik a z telefonického hovoru s žalovanou. Žalovaná však žalobkyni na pohledávku nic neuhradila Žalobkyně požadovala v žalobě pouze zaplacení dlužné jistiny se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 14. 3. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena distančním způsobem (za pomocí prostředků komunikace na dálku) smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě byly dne 9. 5. 2022 žalované zaslány na její účet č. č. účtu vedený u České spořitelny a.s. finanční prostředky ve výši 12 500 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit jistinu spolu s úrokem ve výši 0,095890410958904 % z vypůjčené částky denně (tj. celkem se zavázala splatit částku 13 411,16 Kč) do 120 dnů od odeslání finančních prostředků žalované, a to ve čtyřech splátkách. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně rovněž doložila Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dle faktury č. hodnota měla žalovaná uhradit žalobkyni částku 3 356,14 Kč do 8. 6. 2022, částku 3 356,14 Kč do 8. 7. 2022, částku 3 356,14 Kč do 7. 8. 2022 a částku 3 342,74 Kč do 6. 9. 2022.

4. Do dotazníku žalovaná uvedla, že je svobodná, zaměstnaná s čistým měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč, spolužijící s dalšími třemi osobami s příjmem a s jednou osobou závislou na jejím příjmu. Výše jejích závazků činila dle dotazníku 1 200 Kč měsíčně a celkové měsíční náklady na živobytí činily 4 000 Kč. Na účet žalované č. č. účtu, byla dle informací z aplikace Kontomatik žalované dne 8. 2. 2022 zaslána od společnosti právnická osobaAnonymizováno mzda ve výši 20 465 Kč, dne 8. 3. 2022 ve výši 19 080 Kč a dne 8. 4. 2022 ve výši 22 725 Kč. Z téhož výpisu i z dotazníku je pak zřejmé, že žalované byly poskytnuty i jiné úvěry ze strany jiných subjektů.

5. Předžalobní upomínka ze dne 7. 3. 2023 byla žalované odeslána téhož dne s tím, že jí žalobkyně k úhradě stanovila lhůtu do 13. 3. 2023.

6. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle odst. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Podle zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Z listin předložených žalobkyní je zřejmé, že žalobkyně žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 9. 5. 2022, uzavřenou prostřednictvím komunikace na dálku v souladu Všeobecnými obchodními podmínkami, poskytla finanční prostředky ve výši 12 500 Kč, které měla žalovaná splatit spolu se sjednaným úrokem ve čtyřech splátkách do 120 dnů od odeslání peněz.

13. Soud zkoumal, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr tak, jak jí ukládala shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Byť žalobkyně předložila podrobné vyjádření o způsobu posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by schopnost žalované splácet úvěr posoudila řádně, a to ověřením skutečné výše příjmů a především výdajů z předložených listin. Ačkoli v dotazníku uvedené příjmy (25 000 Kč měsíčně) téměř odpovídaly skutečné výši doložených příjmů, pokud jde o posouzení výdajové stránky žalované, tuto žalobkyně řádně nezkoumala a spokojila se pouze s prohlášeními žalované v dotazníku, skutečné výdaje žalované nebyly doloženy, když z předložených výpisů z účtu pravidelné výdaje žalované (zejména na bydlení) nevyplynuly.

14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je zde konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

15. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a rozhodl se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu o úvěru tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně.

17. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 500 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ostatně, žalobkyně v žalobě požadovala pouze zaplacení této částky (aniž by si nárokovala i smluvní úrok či smluvní pokutu). Soud proto žalovanou k úhradě této částky zavázal.

18. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 7. 3. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Jelikož žalované byla poskytnuta lhůta k plnění do 13. 3. 2023, od 14. 3. 2023 byla v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

19. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, soud jí proto přiznal podle právo na náhradu nákladů řízení. Ty sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „ “). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé). V daném případě jde zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka či sp. zn. spisová značka). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.