Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
5 C 173/2024-33
Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Reiserovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované B
pro zaplacení 32 373,18 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.
1.Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky částka s tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřely Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně dne datum žalované poskytla bezhotovostně částku částka, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 111,33 % ročně, zákonného úroku z prodlení, smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky, celkem ve výši částka a poplatku za upomínku ve výši částka.
2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, k žalobě se nevyjádřila.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovanou uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně dne datum žalované poskytla částku částka, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti, nejpozději do dne datum formou smluvených splátek nevrátila. Dopisem ze dne datum byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky částka a dále smluvního úroku ve výši 111,33% ročně, celkem tedy k vrácení částky částka, to vše v 30ti měsíčních splátkách po částka. Úhrada první splátky byla stanovena na datum. Pro případ prodlení, kdy dlužné částky úvěru by nebyly uhrazeny ani v dodatečné lhůtě stanovené úvěrujícím v upomínce zaslané v případě prodlení s platbou, bylo mezi účastníky sjednáno, že dojde k zesplatnění úvěru, a to za současného sjednání smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Za dobu trvání úvěru žalovaná uhradila žalobkyni částku částka, zbylou částku neuhradila ani v dodatečné lhůtě stanovené v souladu s čl. VI odst. 1 sml.podmínek, žalobkyně proto ke dni datum úvěr zesplatnila. Žalovaná částka je tvořena součtem nesplacené jistiny úvěru ve výši částka, smluvní pokuty z prodlení ve výši 0,1% denně z částky, s níž byla žalovaná v prodlení, od zesplatnění do dne uplatnění žaloby ve výši částka, nesplaceným poplatkem za upomínky ve výši částka, dále kapitalizovaného úroku ve výši 111,33% ročně od prodlení do zesplatnění ve výši částka a zákonného úroku z prodlení. Uvedené částky žalovaná neuhradila přes předžalobní výzvu ze dne datum.
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.
7. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z., na základě které byl žalované byl poskytnut úvěr ve výši částka, který měla vrátit v dohodnutých splátkách nejpozději do datum. Tuto smlouvu shledal nicméně absolutně neplatnou viz. níže.
10. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval jak samotnou úvěrovou smlouvu, tak další ujednání účastníků, obsažená ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o smluvním úroku ve výši 111,33 % ročně ze zapůjčené jistiny je ujednáním, které je pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Vzhledem k tomu pak, že sjednaný úrok za půjčení peněz je nezbytnou součástí úvěrové smlouvy, posoudil soud tuto jako celek jako absolutně neplatný právní úkon s odkazem na shora cit. zák. ustanovení. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaného poplatku za upomínku ve výši částka soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalované. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části by žalobě vyhověl, pokud by neshledal úvěrovou smlouvu neplatnou jako celek, tj. i vč. ujednání o úhradě poplatku za upomínku. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. Vzhledem k tomu však, že ujednání o smluvní pokutě je závazkem akcesorickým, navazujícím na základní závazkový vztah, tj. v daném případě sjednanou úvěrovou smlouvu, kterou soud shledal neplatnou, nemohl soud vyhovět žalobě ani v této části. Závěrem tedy soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že shledal předmětnou úvěrovou smlouvu vč. navazujících ujednání jako zcela neplatnou, když přitom vzal za prokázané, že žalované byla žalobkyní dne datum vyplacena na její účet částka částka, došlo na straně žalované ve smyslu ust. § 2991 o. z. z bezdůvodnému obohacení co do této částky, je tedy povinna ji žalobkyni vrátit, neboť bylo plněno z neplatného právního důvodu (neplatné úvěrové smlouvy). Vzhledem k tomu však, že žalovaná uhradila z titulu neplatné úvěrové smlouvy žalobkyni celkem částku částka, nezbylo soudu než žalobu jako zcela nedůvodnou zamítnout.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byla v řízení zcela neúspěšná, žalované přitom žádné náklady řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Tachově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.