Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
22 C 121/2020-26
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Valešovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 48 637 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 568 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 076 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 076 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 993 Kč, zamítá.
IV. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 33 617,32 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 133 776 Kč, zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 568 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 076 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15 076 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 993 Kč, zamítá.IV. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 33 617,32 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 133 776 Kč, zamítá.V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15. 4. 2020 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 48 637 Kč s příslušenstvím. Na odůvodnění podané žaloby uvedla, že dne 15. 3. 2019 navrhl žalovaný uzavření smlouvu č. RČ, na jejímž základě mu dne 15. 3. 2019 poskytla částku 34 000 Kč, žalovaný pak měl tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 83,83 % ročně v 60 měsíčních splátkách po 1 858 Kč, se splatností vždy do 12. dne v měsíci. Před samotným uzavřením smlouvy žalobkyně zjišťovala schopnost žalovaného uvedený úvěr splatit, a to tak, že si vyžádala doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu, prohlášení žalovaného a dále si tuto schopnost ověřila v rejstřících SOLUS a NRKI. Na základě těchto údajů žalobkyně dospěla k závěru, že za uvedených podmínek je žalovaný schopen částku splatit. Žalovaný však uhradil pouze čtyři splátky, a to vždy s prodlením. Za každou ze splátek, s níž byl žalovaný v prodlení, pak žalobkyni náleželo právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč, celkem tedy 1 996 Kč. Dále žalobkyni náleželo právo na náhradu nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou ze splátek, která byla uhrazena více než 15 dnů po splatnosti, celkem tedy 800 Kč. Tyto náklady přitom odpovídají reálným nákladům žalobkyně spojeným s vymáháním pohledávek. Úvěr byl zesplatněn automaticky ke dni 16. 10. 2019 v souladu se smluvním ujednáním, neboť žalovaný byl v prodlení s jednou ze splátek, a to se splátkou splatnou dne 12. 6. 2019, o déle než 65 dnů; před zesplatněním však byl žalovaný vyzván, aby dlužnou splátku uhradil. Tímto okamžikem vznikla nová jistina ve výši 38 848 Kč, která se skládala z původní nesplacené jistiny a nezaplaceného smluvního úroku. Od tohoto okamžiku pak žalobkyni náleželo právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny do zaplacení. I po zesplatnění úvěru pak žalobkyni v souladu se smlouvou náleží smluvní úrok, který žalobkyně požaduje ve výši 62,46 %, a to pouze z částky, která odpovídá původní nesplacené jistině. Žalobkyně se proto žalobou domáhala zaplacení nové jistiny ve výši 38 848,80 Kč (skládající se z původní jistiny ve výši 33 617,32 Kč a smluvního úroku přirostlého k jistině ve výši 5 231,48 Kč), a to se zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 6 993 Kč (0,1 % denně z částky 38 848,80 Kč od 18. 10. 2019 do 14. 4. 2020) a smluvního úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 33 617,32 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Z výpisu žalobkyně ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů na finančním trhu soud zjistil, že žalobkyně byla v den uzavření dohody oprávněna poskytovat spotřebitelské úvěry.
4. Z návrhu smlouvy o úvěru ze dne 15. 3. 2019, soud zjistil, že žalovaný žalobkyni požádal o poskytnutí částky 34 000 Kč. Žalovaný pak měl tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 83,83 % v 60 měsíčních splátkách po 1 858 Kč. Celkem měl tedy žalovaný vrátit částku 111 480 Kč. Pro případ, že by žalovaný nehradil splátky tak, jak bylo smluveno, byla žalobkyně oprávněna požadovat částku 200 Kč jako náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v případě, že tento uhradil některou ze splátek více než 15 dnů po splatnosti, a to za každou takovou splátku a částku 499 Kč za každou splátku, kterou žalovaný uhradí více než 30 dnů po splatnosti (článek 6 smlouvy). Pokud by žalovaný některou ze splátek zaplatil později než 65 dnů po splatnosti, byla žalobkyně podle smlouvy oprávněna požadovat okamžité uhrazené celé dlužné částky, avšak pouze v případě, že žalovaného upomenula o splacení dlužné splátky a poskytla mu alespoň 30 dnů na její zaplacení (článek 7 smlouvy). Dnem, kdy by žalobkyně požadovala okamžité zaplacení celého úvěru, by se pak původní nesplacená jistina a nesplacená část smluvního úroku staly novou jistinou. Žalovaný by pak byl povinen žalobkyni platit částku ve výši 0,1 % denně z takto vzniklé jistiny, a to ode dne zesplatnění úvěru až do jeho úplného zaplacení (článek 6.5 smlouvy). Dále pak měl žalovaný platit žalobkyni úroky z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem z takto vzniklé jistiny. I po tomto datu pak měl žalovaný žalobkyni platit úrok ve výši 83,83 %, avšak pouze z té části nové jistiny, která byla jistinou původní (článek 2.2 smlouvy). Shodná dílčí skutková zjištění pak soud učinil z předsmluvního formuláře ze dne 15. 3. 2019.
5. Z dokumentu „Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě č. RČ“ ze dne 18. 3. 2019 a dodejky soud zjistil, že žalobkyně na návrh dohody přistoupila a oznámila to žalovanému.
6. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 15. 3. 2019 žalovanému poskytla částku 34 000 Kč.
7. Z dokumentu nazvaného „Hodnocení klienta“ soud zjistil, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že má pravidelný čistý měsíční příjem z důchodu ve výši 16 580 Kč. Výdaje žalovaného byly určeny na částku 7 580 Kč (3 410 Kč životní minimum žalovaného, 1 000 Kč náklady na bydlení, 3 170 Kč další splátky pro žalobkyni). Po odečtení rezervy ve výši 500 Kč pak měl žalovaný volné zdroje ve výši 8 500 Kč každý měsíc. Žalovaný žil v blíže neudané formě bydlení, bez manžela nebo partnera. Inkaso nebylo vyžadováno. Žalovaný uvedl, že v blízké budoucnosti neočekává změny v příjmech nebo výdajích.
8. Z oznámení právnická osoba ze dne 17. 12. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný měl přiznán starobní důchod ve výši 16 583 Kč měsíčně, a to od lednové splátky 2019.
9. Z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalovaný v tomto registru ke dni 15. 3. 2019 neměl uvedený žádný záznam.
10. Z výpisu z registru NRKI soud zjistil, že ke dni 15. 3. 2019 smlouvy žalovaného byly hodnoceny jako špatné, byl vykázán negativní příznak.
11. Z výzvy k zaplacení zaslané dne 15. 7. 2019 žalovanému soud zjistil, že uvedeného dne byl žalovaný upozorněn na to, že žalobkyně neobdržela dvě splátky a že pokud tyto nebudou žalobkyni uhrazeny a žalovaný uvedenou částku nezaplatí do 65 dnů ode dne, kdy ji dle smlouvy zaplatit měl, bude žalobkyně požadovat okamžité uhrazení dlužné částky. Z výzvy k zaplacení ze dne 12. 6. 2019 pak soud zjistil, že byl žalovaný upozorněn na neuhrazení tří splátek a na důsledky nezaplacení obdobně jako v první výzvě. Dále byl žalované vyzván k úhradě ještě 12. 9. 2019 a 14. 10. 2019.
12. Z oznámení zaslaného dne 16. 10. 2019 žalovanému soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila, že požaduje zaplacení celé dlužné částky, a totiž nevrácené části poskytnuté částky (jistiny) ve výši 33 617,32 Kč, nesplacené části úroku ve výši 5 231,48 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč a náhrady nákladů vzniklých s prodlením ve výši 800 Kč.
13. Z karty klienta jméno FO ke smlouvě č. RČ soud zjistil, že žalovaný zaplatil dne 16. 4. 2019 splátku 1 858 Kč (jejíž splatnost byla ke dni 12. 4. 2019), dne 21. 5. 2019 splátku 1 858 Kč (jejíž splatnost byla ke dni 12. 5. 2019), dne 16. 8. 2019 splátku 1 858 Kč (jejíž splatnost byla ke dni 12. 6. 2019) a dne 16. 8. 2019 zaplatil splátku 1 858 Kč (jejíž splatnost byla ke dni 12. 7. 2019).
14. Z předžalobní výzvy ze dne 25. 3. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu vůči žalobkyni.
15. Z vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018 a z dokumentu označeného jako „Prohlášení klientů“ soud nezjistil žádnou skutečnost relevantní k vytvoření závěru o skutkovém stavu věci.
16. Na základě těchto důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 15. 3. 2019 žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí částky 34 000 Kč. Žalobkyně pro zjištění, zda by žalovaný byl schopen tuto částku vrátit spolu s jí požadovanými úroky, si od žalovaného vyžádala oznámení právnická osoba o výši důchodu, z něhož vyplynulo, že měaíční příjem žalovaného činí cca 16 500 Kč měsíčně. Dále dle částek životního minima žalovaného a nákladů na bydlení (jejichž zdroj z přiloženého dokumentu není zřejmý) žalobkyně vypočítala, že žalovaný má každý měsíc k dispozici částku ve výši cca 8 500 Kč. Žalobkyně po žalovaném nepožadovala potvrzení o výši jeho výdajů na bydlení (či jiného prokázání výdajů). Dále si žalobkyně vyžádala informace o žalovaném z registru SOLUS, v němž žádné informace o žalovaném obsaženy nebyly, a z registru NRKI, dle kterého byl žalovaný ohodnocen negativně. Na základě těchto informací žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem vrátit a se žalovaným uzavřela dohodu. Na jejím základě žalovanému dne 15. 3. 2019 poskytla částku 34 000 Kč. Žalovaný pak měl tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 83,83 % v 60 měsíčních splátkách po 1 858 Kč. Celkem měl tedy žalovaný vrátit částku 111 480 Kč. Pro případ, že by žalovaný nehradil splátky tak, jak bylo smluveno, byla žalobkyně oprávněna požadovat částku 200 Kč jako náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v případě, že tento uhradil některou ze splátek více než 15 dnů po splatnosti, a to za každou takovou splátku a částku 499 Kč za každou splátku, kterou žalovaný uhradí více než 30 dnů po splatnosti. Pokud by žalovaný některou ze splátek zaplatil později než 65 dnů po splatnosti, byla žalobkyně podle smlouvy oprávněna požadovat okamžité uhrazení celé dlužné částky, avšak pouze v případě, že žalovaného upomenula o splacení dlužné splátky a poskytla mu alespoň 30 dnů na její zaplacení. Dnem, kdy by žalobkyně požadovala okamžité zaplacení celého úvěru, by se pak původní nesplacená jistina a nesplacená část smluvního úroku staly novou jistinou. Žalovaný byl dle uzavřené dohody povinen žalobkyni platit částku ve výši 0,1 % denně z takto vzniklé jistiny, a to ode dne zesplatnění úvěru až do jeho úplného zaplacení. Dále pak měl žalovaný platit žalobkyni úroky z prodlení ve výši stanovené prováděcím předpisem z takto vzniklé jistiny. I po tomto datu pak měl žalovaný žalobkyni platit úrok ve výši 83,83 %, avšak pouze z té části nové jistiny, která byla jistinou původní. Žalovaný však žalobkyni uhradil pouze čtyři splátky, na což byl žalobkyní opakovaně upozorňován. Žalovaný však i přesto tyto splátky neuhradil, a tak žalobkyně požadovala ke dni 16. 10. 2019 okamžité vrácení celé dlužné částky, včetně splátek, které měl žalovaný uhradit v budoucnu. Žalovaný však ani po tomto datu z dlužné částky nic neuhradil.
17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
18. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen „zákon o spotř. úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
19. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotř. úvěru, posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
22. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, v účinném znění (dále jen „směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.
23. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotř. úvěru.
24. Zákon o spotř. úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena absolutní neplatností (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020). Zákon o spotř. úvěru jasně stanovuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to před uzavřením smlouvy, a poskytovateli zakazuje smlouvu uzavřít, pokud by posoudil, že spotřebitel nebude schopen úvěr splácet. Tuto povinnost měla žalobkyně plnit s odbornou péčí a nespoléhat se pouze na údaje sdělené žalovaným. Tuto povinnosti na straně poskytovatele spotřebitelských úvěrů a zápůjček nelze odbýt poukazem na to, že kdyby žadatel o úvěr neuvedl pravdivé informace, mohl by se dopustit trestného činu. Povinnost kladená zákonem na poskytovatele spotřebitelských úvěrů je povinnost nezávislá na případné odpovědnosti žalovaného v trestněprávní rovině.
25. V projednávané věci prověřila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného následujícím způsobem: Žalobkyně od výše příjmu žalovaného (která byla podložena oznámením právnická osoba o výši důchodu) odečetla částku životního minima za žalovaného a dále náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč (přičemž není zřejmé, z jakého zdroje žalobkyně tuto částku získala, nevyžádala si žádné potvrzení), další splátky hrazené žalovaným na úvěry či zápůjčky a rezervu ve výši 500 Kč. Takto vypočítala, že žalovaný má každý měsíc k dispozici částku cca 8 500 Kč. Dále si žalobkyně vyžádala o žalovaném informace z registrů SOLUS a NRKI. V prvně jmenovaném o žalovaném nebyl žádný záznam, v druhém z nich byl žalovaný hodnocen negativně. Na základě těchto údajů dospěl soud k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonnými požadavky.
26. V prvé řadě je třeba připomenout, jak bylo uvedeno shora, že žalobkyně byla povinna informace poskytnuté žalovaným ověřovat. Žalobkyně přitom nepožadovala ani potvrzení o nákladech na bydlení, prostřednictvím nichž by si ověřila reálnost výdajů žalovaného. Náklady na bydlení přitom představují v životě běžného člověka významnou položku. Výše měsíčních nákladů na bydlení přitom v souvislosti s informací, že žalovaný bydlí v jiné formě bydlení, sama o sobě bez další kontroly nemohla obstát. Vzhledem k tomu, že hodnocení žalovaného bylo v systému NRKI s negativním příznakem, bylo na žalobkyni, aby si vyžádala dodatečné informace ohledně toho, že žalovaný nemá prodlení s dalšími úvěry či půjčkami, které by mohly ovlivnit jeho možnosti splácet pravidelné měsíční splátky poskytnutého úvěru. Informace z nebankovního registru samozřejmě nejsou informacemi směrodatnými a je třeba je vždy posuzovat v kontextu ostatních dostupných informací. Jak však soud uvedl výše, i informace poskytnuté žalovaným měly v žalobkyni vzbudit určité pochybnosti. Ve spojení s touto informací pak žalobkyně nemohla dojít k závěru, že žalovaný je schopen splatit úvěr ve výši a za podmínek, na nichž se účastníci dohodli.
27. Jak vyplývá ze shora uvedeného, na základě informací, které žalobkyně předložila a které tedy měla v době uzavírání smlouvy k dispozici, zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splatit úvěr jemu poskytnutý. Žalobkyně tak podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotř. úvěru nesměla úvěr žalovanému poskytnout. I přes zákonný zákaz to žalobkyně učinila. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru je proto žalovaný povinen žalobkyni vrátit pouze jistinu úvěru. Soud shledal oprávněným toliko nárok žalobkyně na zaplacení částky 26 568 Kč, tedy jistiny úvěru 34 000 Kč po odečtení čtyř zaplacených splátek po 1 858 Kč (výrok I.). Soud naopak žalobkyni nepřiznal smluvní úrok ve výši 5 231,48 Kč, smluvní pokutu v celkové výši 6 993 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč a smluvní pokutu 1 996 Kč (výroky II. a III.). Soud dále zamítl žalobkyní požadovaný smluvní úrok z jistiny do zaplacení ve výši 62,64 % ročně (výrok IV.). Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyl odpovědný, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády (§ 1970 o. z., § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ).
28. Podle citovaného ustanovení je pak žalovaný povinen jistinu úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v průběhu řízení nijak nevyjádřil, určil soud lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. v délce tří dnů.
29. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého v případě, že měl účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V právě projednávané věci měl žalovaný úspěch z cca 46 % a žalobkyně z cca 54 %. Vzhledem k tomu, že rozdíl v úspěchu a neúspěchu žalobkyně je velmi malý, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.