Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
25 C 230/2024-37
Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Pěničkovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 21 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 21 000 Kč ve výši 15 % ročně od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 292 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalobkyni Jméno advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 21 000 Kč ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 292 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalobkyni , Jméno advokáta, .
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným byla sjednána smlouva o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč na účet žalovaného č. č. účtu pod VS RČ. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum na společnost právnická osoba., a následně smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne datum na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh nezaplatil ničeho, proto se po něm žalobkyně domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 21 000 Kč a zákonného úroku z prodlení. Právní předchůdkyně dle tvrzení žalobkyně zkoumala úvěruschopnost z databází Anonymizováno, Anonymizováno, Anonymizováno a Anonymizováno.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání na den datum, ke kterému se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, a ze kterého se žalobkyně řádně omluvila, kdy navrhovala žalobě plně vyhovět s odkazem na soudu doložené důkazy.
4. Soud při svém rozhodnutí vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní (žalovaný soudu žádné listin y nedoložil) vztahujících se k prokázání existence smluvního vztahu účastníků, výše dlužné částky a postoupení pohledávky na žalobkyni, kterými jsou zejména smlouva o spotřebitelském úvěru, všeobecné obchodní podmínky, potvrzení o vyplacených peněžních prostředcích ve výši 21 000 Kč žalovanému, smlouva o postoupení pohledávek včetně oznámení o postoupení pohledávky ve vztahu k žalovanému.
5. Z uvedených důkazů dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.
Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí této částky ve výši 93 068,58 Kč, to vše nejpozději do datum. Výše uvedené skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, jejíž součástí je formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru a všeobecné obchodní podmínky, kdy smlouva o úvěru není datována ani není žalovaným podepsána. Z účtu právní předchůdkyně žalobkyně na účet žalovaného byly převedeny dne datum peněžní prostředky ve výši 21 000 Kč, což bylo zjištěno z potvrzení o provedené platbě. Pohledávka byla postoupena na přechodného věřitele a následně na žalobkyni, což soud zjistil z oznámení o postoupení pohledávky, podacího lístku a smlouvy o postoupení pohledávek jejíž přílohou je přehled smluv.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, podle odst. 2 téhož ustanovení při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Podle § 88 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru osoby oprávněné poskytovat spotřebitelský úvěr se mohou vzájemně informovat o údajích o dluzích, které vypovídají o úvěruschopnosti spotřebitele, prostřednictvím databáze spravované právnickou osobou, která a) zpracovává údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti, b) poskytuje přístup k těmto údajům osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr, c) umožňuje osobám oprávněným poskytovat spotřebitelský úvěr se sídlem nebo skutečným sídlem v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako osobám se sídlem nebo skutečným sídlem v České republice, d) nepodmiňuje přístup osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům oprávněním takové osoby k činnosti banky, zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, e) zachovává ohledně získaných údajů mlčenlivost a chrání je před zneužitím a f) uveřejní podmínky přístupu osob oprávněných poskytovat spotřebitelský úvěr k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup, podle odst. 2 téhož ustanovení je poskytovatel povinen k údajům získaným o spotřebiteli z databáze podle odstavce 1 přistupovat tak, jako by šlo o údaje, které získal od spotřebitele sám. Poskytovatel může údaje o spotřebiteli získané prostřednictvím databáze podle odstavce 1 využít výhradně pro vyhodnocení předpokladů řádného splácení jeho dluhů, zejména ke splnění povinností podle § 85 a 86, podle odst. 3 téhož ustanovení poskytovatel informuje spotřebitele v souladu se zákonem upravujícím ochranu osobních údajů o svém záměru vyhledávat o spotřebiteli údaje v databázi podle odst. 1.
Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
Podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka (který v daném ohledu vychází a ztotožňuje s již dříve vyslovenými závěry vyloženými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne datum, sp. zn. spisová značka) povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru a nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, který dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu právnická osoba v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne datum ve věci Anonymizováno-Anonymizováno/Anonymizováno (Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání smluvního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
7. Výše citované závěry se plně uplatní i na právní úpravu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.
8. Na základě zjištěného skutkového stavu věci s na to navazujícím právním posouzením dospěl soud k takovému závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti uložené jí ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, konkrétně povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách. V žalobě absentují tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně zkoumána a co bylo na základě tohoto zkoumání zjištěno. Žalobkyně soudu rovněž nenavrhla ani nedoložila žádné důkazy, kterými by skutečnost, že poměry žalovaného nějak zkoumala, proto má soud tuto skutečnost za neprokázanou, kdy nahlédnutí do rejstříků a seznamů nemůže tuto vadu zhojit. Jelikož se žalobkyně k soudnímu jednání nedostavila, sama se zbavila možnosti být poučena v souladu s § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. o nedostatečnosti svých tvrzení a nedoložení, resp. nenavrhnutí důkazů k prokázání svých tvrzení.
9. V daném případě bylo nutno posoudit smlouvu, jež odporuje § 580 odst. 1 o. z., jako neplatnou a k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.). Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinný tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného je v daném řízení dáno částkou 21 000 Kč, která představuje částku, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla a kterou žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně (a ani žalobkyni) nevrátil. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobě vyhověl, neboť žalobkyně žádá zaplacení 21 000 Kč, což odpovídá výši bezdůvodného obohacení tak, jak jej shledal soud.
10. Jelikož se žalovaný dostal se splněním svého splatného závazku do prodlení, vzniklo žalobkyni podle ustanovení § 1968 a § 1970 občanského zákoníku dále právo požadovat úrok z prodlení, ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 292 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 840 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.