Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 276/2024-52
Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného
bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 28 882 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 482 Kč, úroku v kapitalizované výši 2 839,24 Kč, úroku ve výši 24,12 % ročně z částky 15 320,44 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 719,62 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 320,44 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 482 Kč, úroku v kapitalizované výši 2 839,24 Kč, úroku ve výši 24,12 % ročně z částky 15 320,44 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 719,62 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 320,44 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené dne 31. 1. 2022 mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací právnická osoba (dále jen „právní předchůdce“) a žalovaným, na jejímž základě žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 16 600 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 15 320,44 Kč, nehrazený poplatek ve výši 13 561,56 Kč, 24,12% p.a. úrok z nesplacené jistiny 15 320,44 Kč ode dne 1. 8. 2023 do 29. 4. 2024 v kapitalizované výši 2 839,24 Kč, 24,12% p.a. úrok z jistiny 15 320,44 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 719,62 Kč z dlužné jistiny 15 320,44 Kč za dobu od 8. 8. 2023 do 29. 4. 2024 a 15% p.a. úrok z prodlení z jistiny 15 320,44 Kč za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne datum.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř. ).
3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byla dne 31. 1. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, podle níž žalovaný při uzavření smlouvy převzal částku 20 000 Kč, na kterou uhradil celkem 16 600 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru, tabulka umoření).
4. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, seznam postoupených smluv, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku).
5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Podle údajů uvedených v kartě zákazníka žalovaný předložil 2 výpisy z bankovního účtu za období 11, 12/2021, podle nichž pobíral pravidelný měsíční příjem ve výši 11 324 Kč. U ostatních příjmů žadatele byla uvedena nula. Další čisté příjmy domácnosti byly v zákaznické kartě uvedeny částkou 15 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu žadatele bylo uvedeno 1. U externích splátek byla uvedena 0, u interních splátek nebyla uvedena žádná částka a odhadované měsíční výdaje činily 3 500 Kč. Výpisy z bankovního účtu žalobkyně nepředložila, neprokázala tedy, že příjmy žalovaného její právní předchůdce ověřil. Pokud se týká výdajů žalovaného, v kartě zákazníka ani nebyly zaznamenány doklady, z nichž by výše uvedené výdaje žalovaného bylo možné ověřit. V kartě zákazníka nebyly rovněž uvedeny žádné listin y, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného.
6. Žalobkyně dále poukazovala na to, že smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), přičemž neposouzení úvěruschopnosti dlužníka věřitelem nezakládá absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 tohoto zákona).
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. K námitce žalobkyně, že porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit schopnost dlužníka úvěr splácet zakládá jen relativní neplatnost smlouvy a soud zkoumá, zda věřitel řádně ověřil úvěruschopnost dlužníka, jen k jeho námitce (§ 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru), je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splnění povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost.
13. Je-li dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal.
14. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 z. č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces.
15. S ohledem na shora uvedené judikatorní závěry, má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti.
16. Jak bylo uvedeno v bodu 5 rozsudku, žalobkyně nepředložila výpisy z bankovního účtu žalovaného, případně jiné důkazy, z nichž by vyplýval příjem žalovaného uvedený v kartě zákazníka. Výdaje žalovaného a míra jeho zadlužení nebyly prověřeny vůbec, neboť v kartě zákazníka nebyl uveden žádný důkaz, z něhož by informace k výdajům a zadlužení žalovaného mohly vyplývat.
17. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.
19. Podpis žalovaného pod smlouvou o úvěru, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaný v pozici žadatele o úvěr, jehož jednání je ovlivněno zájmem úvěr získat, z povahy věci není a nemůže být garantem náležitého prověření úvěruschopnosti ze strany věřitele.
20. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry nebo zápůjčky s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.
21. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů nebo zápůjček bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr či zápůjčku, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru (zápůjčky).
22. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je smlouva o úvěru absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 3 400 Kč (rozdíl poskytnuté jistiny 20 000 Kč a zaplacených 16 600 Kč), k jejíž zaplacení jej soud zavázal, a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smlouvy o úvěru (poplatek a smluvní úrok), žalobu zamítl.
23. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ).
24. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 3 400 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
25. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.