Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 207/2024-109
Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno-Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno., IČO Anonymizováno
sídlem Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného
bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 257 822,42 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 920,24 Kč.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 188 838,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 67 063,48 Kč, úroku v kapitalizované výši 4 799,24 Kč, úroku z prodlení v kapitalizované výši 15 445,68 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 258 131,66 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do 30. 9. 2024 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 256 211,42 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do zaplacení.
IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 9 518 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 920,24 Kč.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 188 838,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 67 063,48 Kč, úroku v kapitalizované výši 4 799,24 Kč, úroku z prodlení v kapitalizované výši 15 445,68 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 258 131,66 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do 30. 9. 2024 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 256 211,42 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do zaplacení.IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 9 518 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 257 822,42 Kč s úrokem v kapitalizované výši 4 799,24 Kč, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 15 445,68 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 258 131,66 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba., IČO IČO (dále jen „banka“) a žalovaným byla dne 5. 2. 2020 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet č. hodnota, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl úvěr ve výši 350 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 4,40 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 3 968,50 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, uhradil pouze částku 159 241,06 Kč, banka proto prohlásila úvěr ke dni 23. 10. 2023 za splatný. Žalovaná pohledávka představuje jistinu ve výši 253 332,42 Kč, poplatky v celkové výši 4 490 Kč, úrok ve výši 4,40 % ročně z částky 253 332,42 Kč za dobu od 29. 5. 2023 do 23. 10. 2023 kapitalizovaný částkou 4 799,24 Kč, zákonný úrok z prodlení z dlužných částek za dobu od 29. 5. 2023 do 28. 3. 2024 kapitalizovaný částkou 15 445,68 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 258 131,66 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení.
2. Podáním ze dne datum vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky ve výši 1 920,24 Kč s odůvodněním, že žalovaný uvedenou částku dne 30. 9. 2024 uhradil. Soud na základě návrhu žalobkyně podle § 96 odst. 1 , 2 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu částečně zastavil (výrok I.). Přitom soud podle § 96 odst. 4 o.s.ř. nezkoumal stanovisko žalovaného, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání ve věci.
3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř. ).
4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi právnická osoba. a žalovaným byla dne 5. 2. 2020 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 350 000 Kč s tím, že částka ve výši 100 883,68 Kč byla určena na splacení dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty uzavřené mezi bankou a žalovaným a zbylá částka úvěru byla poskytnuta neúčelově ve prospěch běžného účtu žalovaného. Žalovaný uhradil celkem částku 161 161,30 Kč [úvěrová smlouva ze dne datum, platební historie]. Společnost právnická osoba. pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 9. 2024 postoupila žalobkyni [smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, seznam postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty].
5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 5. 2. 2020. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené žádosti o úvěr vyplněno, že žalovaný je ženatý, vlastní dům/byt, je zaměstnaný a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 21 209 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy a jiných měsíčních splátek. U počtu vyživovaných osob bylo uvedeno 2. Žalobkyně dále uvedla, že kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databáze MVČR. Příjem žalovaného byl dle žalobkyně ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu a výdaje žalovaného byly taktéž hodnoceny a ověřeny na základě výpisu z účtu. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného splácet byla posuzována na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu banka vycházela s částkou životního minima a existenčního minima a dále počítala s částkou normativních nákladů na bydlení. Na základě uvedených údajů banka dospěla k částce 9 726,39 Kč. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmu žalovaného byly odečteny veškeré výdaje žalovaného, čímž dospěl k tzv. maximální měsíční splátce ve výši 7 468,13 Kč: příjem (21 209 Kč) – interní splátky (4 014,48 Kč) – životní náklady (9 726,39 Kč). Z interních zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 12 699,14 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 27. 9. 2019 do 5. 2. 2020 vyplývá, že průměrný příjem žalovaného za dané období činil 20 932 Kč, pravidelně hradil SIPO částkou 9 704 Kč měsíčně a splácel úvěry průměrně částkou 3 816 Kč. Dne 19. 11. 2019 čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč a dne 24. 1. 2020 čerpal úvěr ve výši 15 000 Kč. Z výpisu z účtu vyplývá, že výdaje žalovaného jsou v každém měsíci vyšší než jeho příjmy a jeho účet vykazoval každý měsíc záporný zůstatek. Tuto skutečnost žalobkyně zcela pominula, stejně jako skutečnost, že výdaje žalovaného jsou mnohem vyšší, než statisticky zohledněných 9 726,39 Kč.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila.
12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
13. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
17. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 5 rozsudku), právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotil s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měl dostatečné podklady. Měl k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu čtyř měsíců před poskytnutím úvěru, přičemž na tento účet byla poukazována mzda (v průměru 20 932 Kč za posuzované období) a žalovaný z účtu hradil nejen úvěrové splátky v průměrné výši 3 816 Kč měsíčně, ale své další běžné i mimořádné výdaje, které však po celé období, za které byl výpis z účtu k dispozici, převyšovaly jeho příjem. Žalovaný proto před poskytnutím projednávaného úvěru čerpal úvěry v celkové výši 35 000 Kč. Své výdaje tak byl žalovaný schopen hradit jen za cenu postupného zadlužování. Při řádném posouzení příjmů a výdajů žalovaného tak musela žalobkyně zjistit, že žalovaný ve skutečnosti nemá žádný disponibilní zůstatek, aby mohl splácet další úvěr, když i ty stávající hradí jen díky úvěrům. Přesto mu úvěr poskytla.
18. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo. Žalovaný se postupně zadlužoval, aby pokryl svou spotřebu, což zavdávalo důvod k pochybnostem, že jakmile již nedosáhne na další úvěr, nebude schopen své dluhy splácet.
19. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Částkou 161 161,30 Kč, kterou žalovaný na úhradu úvěru dosud zaplatil, tak v celém rozsahu plnil na jistinu a dluh na jistině tak činí 188 838,70 Kč (350 000-161 161,30), přičemž k zaplacení této částky soud žalovaného výrokem II zavázal a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok III).
20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ).
21. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 188 838,70 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
22. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 301 985,10 Kč (jistina, kapitalizované úroky, kapitalizované úroky z prodlení a úroky z prodlení kapitalizované ke dni rozhodnutí). Žalobkyně uspěla s částkou 188 838,70 Kč, tj. z 62 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 24 % (62 % - 38 %). Žalobkyni vznikly náklady řízení v celkové výši 39 656,50 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 10 314 Kč, odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 23 350 Kč [2,5×9 340 Kč dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. a sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ], náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč (tj. 3×300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. příslušející ke třem shora uvedeným úkonům právní služby) a částky 5 092,50 Kč odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Náhradu nákladů řízení ve výši 9 518 Kč (24 % z 39 656,50 Kč) je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV).
23. Za úkony právní služby učiněné do podání žaloby včetně soud žalobkyni přiznal výši odměny a náhradu hotových výdajů zástupce žalobkyně podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně podobných věcech jako je ta, která byla řešena v tomto řízení, v minulosti podal více žalob sepsaných na ustáleném a opakovaně uplatňovaném vzoru. Jelikož předmětem tohoto řízení bylo peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, přičemž žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení, byly pro takový postup splněny podmínky v daném ustanovení uvedené. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne datum, jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, oprávněná strana (žalobce) může podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.