Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
29 C 274/2024-63
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Karlem Šemíkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 20 193 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 15 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 15 % ročně zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, s úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení ve výši 15 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se co do částky , částka, s úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení ve výši 15 % ročně zamítá.III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 15 % ročně a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem společností právnická osoba.) prostřednictvím webové stránky uzavřela dne datum smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně (resp. její právní předchůdce) půjčila a poskytla žalovanému částku ve výši částka. Žalovaný se zavázal předmětnou částku včetně poplatku ve výši částka vrátit do datum, což neučinil. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla postoupena na žalobkyni v této věci smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Žalobkyně byla vyzvána usnesením Okresního soudu v adresa ze dne datum, j. č. spisová značka, poté i urgencí a dále usnesením ze dne datum, j. č. spisová značka, poté i urgencí k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů.
4. Žalobkyně svým podáním ze dne datum a ze dne datum doplnila svou žalobu pouze částečně, když mimo jiné uvedla, že nedisponuje dalšími listinami k prokázání úvěruschopnosti žalovaného.
5. Jelikož se žalovaný, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu ).
6. Soud ve věci následně nařídil jednání. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla sice uzavřena dne datum smlouva o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši částka a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši částka do datum, tato smlouva však byla soudem shledána jako neplatná, viz dále. Žalobkyně žalovanému poskytnutou částku ve výši částka převedla na bankovní účet žalovaného, což soud ověřil dotazem u banky (č. l. 35 spisu). Ze sdělení banky plyne, že žalovaný byl vlastníkem bankovního účtu, na která byla částka ve výši částka dle smlouvy vyplacena. Žalovaný však porušil své povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil, čímž se ocitl v prodlení. Žalovanému vznikl vůči žalobkyni dluh v celkové výši částka spolu se zákonným úrokem z prodlení, který dosud ani přes výzvu neuhradil. Tato částka byla žalobkyní vůči žalovanému uplatněna předžalobní výzvou ze dne datum včetně oznámení o postoupení pohledávky. Soud při dokazování vycházel zejména výpisu z účtu, předžalobní upomínky, smlouvy o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávky, sdělení právnická osoba. a dalších listinných důkazů. Dlužná částka je pak dluhem z bezdůvodného obohacení (§ 2291 an. obč.z.).
7. Žalobkyně v této věci byla tak jako nový věřitel, tj. postupník, oprávněna domáhat se úhrady dluhu po žalované dle výše uvedeného, když žalovaná pohledávka na ní přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobkyně v této věci byla tak jako nový věřitel, tj. postupník, oprávněna domáhat se úhrady dluhu po žalované dle výše uvedeného.
8. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 obč.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je co do částky ve výši částka důvodný a podložený příslušnými důkazy (výrok I. tohoto rozsudku).
10. Soud dále rozhodl, že žaloba co do částky částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 15 % ročně, se zamítá (výrok II. tohoto rozsudku).
11. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015 -39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.
12. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 22/2013 -19 ze dne 29. 1. 2015).
13. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.
14. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli
15. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
16. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala (resp. její právní předchůdce) s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšel-li z ničím neověřených informací žalovaného poskytnuté při uzavírání smlouvy, resp. pouze obecně v obchodních podmínkách v čl. 5 sjednal ověření klienta, aniž jakkoliv posoudil schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. toto soudu nedoložil. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalované jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).
17. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru (resp. její právní předchůdce) nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, resp. ho splácet ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná, a to v části týkající se úroku; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou nebyla platně uzavřena (též co do ujednání o poplatku dle žaloby), a žalobkyně soudu netvrdila ani neprokázala obvyklou výši úroku z úvěru, když k jednání soudu se nedostavila a sama se tak zbavila možnosti být příslušným způsobem soudem procesně poučena. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, co do výše (obvyklého) úroku, soudu nezbylo než žalobu co do zbývající části (tj. částka s úrokem z prodlení z této částky od datum do zaplacení ve výši 15 % ročně zamítá) zamítnout (výrok II.).
18. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Zákonný úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.
19. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Pokud měl účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
20. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný byl ve věci poměrně více úspěšný, měl by v tomto případě nárok na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému však žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
21. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Odvolání podléhá soudnímu poplatku v rozsahu dle zákona č. 549/1991 Sb. Neúspěšné odvolání může vést k navýšení nákladů řízení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.