Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 329/2024-20
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 53 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 31 500 Kč od 6. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a zákonný úrok z prodlení z částky 21 500 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 236 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 31 500 Kč od 6. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a zákonný úrok z prodlení z částky 21 500 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, zamítá.III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 236 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 6. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 53 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 13. 2. 2022 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 1 500 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 11. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 0 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 5. 11. 2023 právo na uhrazení celé zbývající částky ve výši 31 500 Kč. Dále její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 24. 12. 2021 smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 1 500 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 1 500 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 15. 9. 2023. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 0 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 15. 9. 2023 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila 21 500 Kč. Pohledávky byly ke dni 25. 1. 2024 postoupeny na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy, 2x zákaznické karty, 2x standardních informací, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, předžalobní výzvy včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 13. 2. 2022 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 36 669 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 3 304 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 11. 2023. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je vlastník, žije s partnerkou, není majitel auta, je nezaměstnaný, má příjem 6 281 Kč ze sociálních dávek, další příjem domácnosti činí 26 000 Kč a na jiné dluhy u společnosti platí splátky 2 270 Kč měsíčně a jeho odhadované další měsíční výdaje činí 4 000 Kč. Při sepsání karty předložil rozhodnutí o přiznání dávky, výpisy z účtu a složenky. Tyto dokumenty však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 0 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 24. 12. 2021 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 24 946 Kč, a to v hotovosti v 21 měsíčních splátkách po 2 270 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 15. 9. 2023. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, je svobodný, má auto, ze zaměstnání má příjem 13 957 Kč, další příjmy domácnosti činí 17 000 Kč a na jiné dluhy platí splátky 0 Kč měsíčně a jeho odhadované další měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu od 1. 9. 2017 a potvrzení o příjmu. Tyto dokumenty však soudu předloženy nebyly Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 0 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 25. 1. 2024 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným z předmětných 2 smluv o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o úvěru předala žalovanému částku 30 000 Kč a 20 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvy o úvěru je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala doklady o příjmech žalovaného, avšak soudu tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.
7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy u úvěru z 13. 2. 2022 částku 30 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 30 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 0 Kč) a u úvěru z 24. 12. 2021 částku 20 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 0 Kč), celkem tedy 50 000 Kč. Žalovaný úhradu vyšší částky netvrdil ani neprokázal. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku , jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021 -262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024 -160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 3 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 31 500 Kč od 6. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % a zákonný úrok z prodlení z částky 21 500 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku , ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení, a jen v přiznaném rozsahu.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalované k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu činí 81 % původně žalované částky, její neúspěch včetně zamítnutého příslušenství 19 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 62 %. Soud proto přiznal žalobkyni 62 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v celkové výši 14 897,60 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 2 120 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 3 220 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 téže vyhlášky a 21% DPH. 62 % z 14 897,60 Kč činí 9 236 Kč a tuto částku soud uložil žalované k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).