Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 215/2024-14
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované
o zaplacení částky 46 080 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 16 081 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 000 Kč od 25. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 717 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 461 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111021524, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 16 081 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 000 Kč od 25. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 717 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 461 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111021524, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částek 42 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 42 000 Kč od 25. 12. 2023 do zaplacení skládající se z poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 080 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 28. 8. 2023, 29. 8. 2023 a 31. 8. 2023 smlouvy o spotřebitelském úvěru č. číslo, na základě které poskytla žalované revolvingový úvěr, přičemž žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které jí byly zaslány bezhotovostně. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 12 000 Kč (smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny), a to společně s čerpanou jistinou nejpozději k 20. dni v měsíci. Žalovaná však své smluvní závazky nesplnila řádně a včas, když ke dni podání žaloby na svůj dluh uhradila neuhradil ničeho. Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně internetová adresa, na které si žalovaná nejprve přečetla nabídku na uzavření smlouvy, nastavila si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, poté vyplnila registrační formulář, kde uvedla své osobní údaje včetně kopie občanského průkazu a zaslání verifikační platby ve výši 1 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala výpisy z účtu žalované nebo výplatní lístky a nahlížena do veřejně dostupných databází, čímž zjistila průměrné měsíční příjmy a výdaje žalované. Smlouva byla podepsána za pomocí SMS kódu. V důsledku prodlení žalované, na které byla opakovaně upomínána, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 24. 12. 2023. Žalobkyně se dále domáhala smluvní pokuty ve výši 4 080 Kč vypočtené jako 0,1 % denně z dlužné částky (30 000 Kč) za období od 25. 12. 2023 (prodlení) do 5. 9. 2024 (odeslání předžalobní upomínky). Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění žaloby týkající se nejen úvěruschopnosti nereagovala.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 7. 10. 2024 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 21. 10. 2024 do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 8. 2023, výpisy z účtu, občanským průkazem a rodným listem žalované, oznámením o výměře invalidního důchodu ze dne 16. 5. 2023, výplatními páskami žalované, oznámením o zesplatnění ze dne 21. 12. 2023 a předžalobní upomínkou ze dne 9. 5. 2024 včetně podacího lístku z téhož dne. Z těchto listin dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 28. 8. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do výše 20 000 Kč oproti verifikační platbě ve výši 1 Kč, přičemž žalovaná skutečně čerpal částku až 30 000 Kč (v rozporu se smluvním ujednáním) postupně ve třech platbách, které se žalovaná zavázala vrátit společně se sjednaným smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z jistiny (v kapitalizované podobě 12 000 Kč) na účet žalobkyně nejpozději do 20. dne v měsíci. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici výplatní lístky žalované za období 4-7/2023, ze kterých vyplývá, že žalovaná měla měsíční příjmy od 5 397 Kč do 11 980 Kč a dále je příjemcem invalidního důchodu druhého stupně ve výši 10 381 Kč měsíčně, tudíž její celkové měsíční průměrné příjmy činí 19 000 Kč (přičemž toto nebylo ani žalobkyní tvrzeno). Výdaje žalované zkoumány nebyly. Dále se strany dohodly, že žalovaná je povinna žalobkyni nahradit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaná nehradila své závazky řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění ze smlouvy a dne 21. 11. 2023 zesplatnila celý úvěr a domáhala se zaplacení částky ve výši 82 115 Kč se lhůtou plnění do 3 dnů. Předžalobní upomínka s výzvou plnění do tří dnů byla vyhotovena 9. 5. 2024 a odeslána téhož dne žalovaném ve které byla žalovaná vyzvána k zaplacení souhrnné částky ve výši 87 979,65 Kč a nákladů ve výši 17 859 Kč..
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč ve formě úvěru (byť zcela v rozporu se smluvním ujednáním), což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
10. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že ověřila příjmy žalované, přičemž k těmto skutkově ničeho neuvedla, a proto soud by neměl dovozovat chybějící skutková tvrzení žalobkyně z předložených důkazů, natož za situace, kdy soud vyzval žalobkyni, aby doplnila v tomto směru žalobní tvrzení, kterážto ničeho takového neučinila. Ze skutkových tvrzení nevyplývá, jakým způsobem ověřovala žalobkyně úvěruschopnost žalované, když nezjišťovala její příjmy (nejsou tvrzeny) ani její výdaje (nejsou tvrzeny ani doloženy). Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 28. 8. 2023 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Další tvrzené úvěrové smlouvy ze dne 29. 8. 2023 nebo 21. 8. 2023 nebyly soudu předloženy.
11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč (přičemž co do částky 20 000 Kč toto mohlo být činěno z titulu neplatné úvěrové smlouvy a co do zbývající částky zcela absentují skutková tvrzení i právní titul). Žalovaná dosud vrátila, resp. zaplatila částku 1 Kč (verifikační platba), a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 29 999 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
12. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na relativně nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a zjistil, že žalobkyně měla úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 29 999 Kč (58 % předmětu řízení), zatímco částka jistiny včetně příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 21 624 Kč (42 % předmětu řízení). Na základě zásady úspěchu ve věci dospěl k závěru, že žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 16 %. Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 500 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 500 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 1 800 Kč) ve výši 378 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 844 Kč a 461 Kč by činily 4 483 Kč, ale s ohledem na 16 % úspěch žalobkyně ve věci ji tak náleží právo na zaplacení částky 717 Kč.
14. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 46 080 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 844 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 461 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.