Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 36/2024-54
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 412 765,68 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 354 760,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 354 760,08 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 133 781,62 Kč, úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do 27. 8. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 660,60 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 377,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Jméno advokátky.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 354 760,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 354 760,08 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 133 781,62 Kč, úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do 27. 8. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 660,60 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 377,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, .
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 412 765,68 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 28. 3. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 400 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 13,99 % ročně; kromě dohodnutého úroku byl žalovaný zavázán platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně; to vše byl žalovaný povinen hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 7 130 Kč vždy do 20. dne měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, dále kontrolovala dostupné informace v bankovním i nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra. Žalobkyně porovnávala příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, kdy výpočtem byla zjištěna částka disponibilních zdrojů žalovaného. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, proto jej žalobkyně celý zesplatnila ke dni 1. 1. 2023. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 407 420,68 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 5 345 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 36 731,60 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 39 044,42 Kč (za období od 2. 1. 2023 do 21. 8. 2023), úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. 3. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 400 000 Kč, a to na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo č. účtu. V den uzavření smlouvy se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit cenu za vyřízení úvěru ve výši 4 000 Kč. Poskytnutou jistinu se pak žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 13,99 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 20. 12. 2029, kdy výše měsíčních splátek činila 7 130 Kč a byly splatné vždy k 20. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 20. 4. 2022 (celkem 93 splátek). Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Čerpání úvěru dne 28. 3. 2022 v plné výši doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného. Žalovaný žalobkyni celkem uhradil částku 45 239,92 Kč, jak vyplynulo z dokumentu „Podklady pre súdne konanie“.
4. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného právnická osoba. ze dne 28. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl od 1. 6. 2017 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník s průměrným čistým měsíčním příjmem 28 132 Kč.
5. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu podepsané žalovaným ze dne 28. 3. 2022 je zřejmé, že žalovaný je svobodný, bydlí ve vlastním bytě/domě bez zástavy a je zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 28 132 Kč. Měsíční výdaje zde žalovaný neuvedl žádné.
6. Z listin y označené Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 28. 3. 2022 vyplývá, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 28 132 Kč měsíčně, což mělo být zkontrolováno potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem. Dále měl být ověřen insolvenční rejstřík, registr CBCB a interní evidence žalobkyně. Žalobkyně stran výdajů žalovaného vycházela z interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila výdaje žalovaného na částku 7 125 Kč; žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč. Dále žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč. Žalobkyně zjistila, že žalovaný měl dosavadní měsíční úvěrové zatížení ve výši 3 328 Kč a kreditní kartu splátkovou s limitem 50 000 Kč a s orientační splátkou 1 500 Kč měsíčně; splátka nového úvěru činila 7 130 Kč a nové měsíční úvěrové zatížení tak činilo 11 958 Kč.
7. Dopisem ze dne 30. 11. 2022 byl žalovaný ze strany žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 25 905 Kč nejpozději do 1. 1. 2023. Zároveň byl žalovaný upozorněn, pokud dlužnou částku neuhradí do uvedeného termínu, bude po něm žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru v aktuální výši 407 086 Kč. Dopisem ze dne 1. 1. 2023 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 1. 1. 2023; dopis byl odeslán 5. 1. 2023, jak je zřejmé z podacího archu. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 22. 8. 2023, která byla odeslána téhož dne, jak je patrné z podacího archu.
8. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
10. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
12. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
13. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
14. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
15. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
16. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015 -39 ze dne 1. 4. 2015.
17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala porovnáním jeho příjmů a výdajů. Ohledně příjmu žalovaného vycházela z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z ekonomického modelu, kdy stanovila měsíční životní výdaje žalovaného na částku 7 125 Kč.
18. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že prostřednictvím potvrzení o výši příjmu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání v průměrné výši 28 132 Kč měsíčně. Z výdajů žalovaného však žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) však nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit. Ekonomický model může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky, přitom žalobkyně zjistila, že měl dosavadní měsíční úvěrové zatížení ve výši 3 328 Kč a splátkovou kreditní kartu. I s ohledem na tuto skutečnost měla žalobkyně projevit zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
19. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
20. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 400 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
22. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 45 239,92 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 354 760,08 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu, která byla odeslána 22. 8. 2023. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta 5 dnů od odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 8. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“
23. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 52 660,60 Kč, co do poplatků ve výši 5 345 Kč, co do kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 36 731,60 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 2. 1. 2023 do 21. 8. 2023 ve výši 39 044,42 Kč a dále ohledně úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení. Co se týká požadavku žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 28. 8. 2023 a to pouze s částkou 354 760,08 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 407 420,68 Kč od 22. 8. 2023 do 27. 8. 2023 a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52 660,60 Kč od 28. 8 2023 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 580 441,95 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 395 290,20 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 31. 5. 2024). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 68 % a z 32 % neúspěšná (z 32 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 36 % náhrady nákladů řízení (68 % mínus 32 %).
25. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 16 511 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 412 765,68 Kč činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon podle § 6 odst. 1 a § 7 advokátního tarifu 9 980 Kč a dále za ně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 53 827,40 Kč. Soud pak přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů v částce 19 377,90 Kč (36 % z 53 827,40 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.