Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 20/2023-95

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o zaplacení 124 754,25 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 58 860,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 58 860,49 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 69 857,62 Kč, úroku ve výši 16,6 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 29. 1. 2022 do 16. 2. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 893,76 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 58 860,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 58 860,49 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 69 857,62 Kč, úroku ve výši 16,6 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 29. 1. 2022 do 16. 2. 2022 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 65 893,76 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. se po žalovaném domáhala zaplacení 124 754,25 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne 16. 7. 2018 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet č. hodnota a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 150 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na jeho běžný účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 150 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 16,60 % ročně z poskytnutého úvěru, a to v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 3 085,49 Kč, kdy anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 1. 3. 2021. Dne 29. 4. 2021 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně splátkovou dohodu, v níž uznal svůj dluh v plné výši včetně poplatků a pokut a zavázal se jej opět splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 750 Kč. Ani tuto dohodu žalovaný nedodržel a dlužnou částku zcela nesplatil. Celkově žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 91 139,51 Kč. Usnesením zdejšího soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. -81 vstoupila do řízení žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti právnická osoba. Žalobkyně po žalovaném v žalobě (po jejím částečném zpětvzetí a rozšíření) požadovala dlužnou jistinu ve výši 124 754,25 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 963,86 Kč (za období od 16. 7. 2018 do 1. 3. 2021), úrok ve výši 16,6 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 2. 3. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný a dále provedla lustrace v interních systémech, v systému Solus, v insolvenčním rejstříku. Příjmy a výdaje žalovaného zjistila z běžného účtu žalovaného, příjem byl rovněž ověřen potvrzením od zaměstnavatele. Výdaje byly dále stanoveny jako součet nákladů na bydlení a nákladů na živobytí žalovaného. Životní náklady tak byly vypočteny v částce 5 084,14 Kč měsíčně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených právní předchůdkyní žalobkyně soud zjistil, že dne 16. 7. 2018 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba. uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet - Anonymizováno, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 16,60 % ročně a s poplatkem za pojištění ve výši 253 Kč měsíčně právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 96 měsíčních splátkách po 3 085,49 Kč. Dále se žalovaný zavázal uhradit předchůdkyni žalobkyně poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 295 Kč a případné další poplatky (50 Kč za každé vyhotovení výpisu z úvěrového účtu na žádost žalovaného, 100 Kč za každou změnu data měsíční splátky, 200 Kč měsíčně za vedení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně v případě ukončení smlouvy o vedení běžného účtu určeného ke splácení dluhů žalovaného, 600 Kč za zaslání každé písemné upomínky, 300 Kč za prohlášení úvěru za ihned splatný). Ve smlouvě bylo ujednáno, že úvěr bude žalovanému poskytnut jako neúčelový ve prospěch běžného účtu č. č. účtu. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že v případě prodlení žalovaného se splněním jakékoli pohledávky, je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna prohlásit dluhy žalovaného za ihned splatné a požádat o jejich předčasné splacení. Smlouva byla podepsána elektronicky pomocí SignPad. Součástí smlouvy o úvěru byly i Všeobecné produktové podmínky a Sazebník poplatků, oba dokumenty byly soudu předloženy. Žalobkyně dále doložila i Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru, Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro Expres půjčku a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Ze žádosti o úvěr podepsané žalovaným ze dne 16. 7. 2018 soud zjistil, že žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán na dobu určitou jako dělník/řemeslník u právnická osoba s průměrným čistým měsíčním příjmem 20 522 Kč. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti byl vyčíslen částkou 50 000 Kč. Dále je zde ohledně osoby žalovaného uvedeno, že je rozvedený, bydlí ve vlastním domě/bytě, nevyživuje žádnou osobu. Ostatní nezbytné měsíční náklady byly vyčísleny částkou 0 Kč. Žalovaný také uvedl, že nemá jiné měsíční splátky a nejsou mu prováděny srážky ze mzdy.

5. Z potvrzení o výši příjmu vystaveného zaměstnavatelem žalovaného dne 13. 7. 2018 plyne, že jeho průměrný měsíční čistý příjem činil 20 522 Kč.

6. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že v rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR, atd. Předchůdkyně žalobkyně vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů žalovaného odečetla splátkové a nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima dle , částkou normativních nákladů na bydlení dle Právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 522 Kč, který měl být ověřen z dokladu o příjmu, z čistého měsíčního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč, zohlednila, že žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě a počítala s podílem 41,04 % na nákladech na bydlení, dále zohlednila dosavadní interní a externí splátky ve výši 0 Kč a ostatní výdaje ve výši 0 Kč.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného z 31. 7. 2018 je patrné, že dne 16. 7. 2018 byla částka 150 000 Kč zaslána na tento účet s poznámkou, že se jedná o čerpání úvěru 226338565. Z téhož výpisu pak bylo zjištěno, že dne 20. 7. 2018 byla na tento účet zaslána částka 17 958 Kč od společnosti právnická osoba s poznámkou IBAN.

8. Z výpisu z úvěrového účtu z 31. 7. 2018 je zřejmé, že dne 16. 7. 2018 byla převedena žalovanému na jeho běžný účet částka 150 000 Kč s popisem „čerpání úvěru“.

9. Z výpisů z úvěrového účtu za období od 7/2018 do 12/2021 je patrné, jak žalovaný úvěr splácel a jaké mu byly účtovány poplatky a, že na předmětný dluh žalovaný uhradil celkem 91 139,51 Kč.

10. Dopisem ze dne 3. 3. 2021 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr za splatný ke dni 1. 3. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky ve výši 139 568,77 Kč nejpozději do 17. 3. 2021.

11. Z dohody o splátkách z 29. 4. 2021 a z formuláře pro informace o spotřebitelském úvěru poskytovaném ve formě přečerpání a za účelem sjednání nové smlouvy, kterou se odkládá platba nebo mění způsob placení vyplývá, že žalovaný uznal co do důvodu a výše svůj dluh vůči právní předchůdkyni žalobkyně ve výši 137 069 Kč a zavázal se jej splatit v měsíčních splátkách po 2 750 Kč, splatných vždy 21. dne v měsíci. Zároveň se strany dohodly, že po dobu účinnosti této dohody dluh nebude úročen.

12. Předžalobní výzvou ze dne 1. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 15 dnů od odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne, jak bylo doloženo poštovním podacím archem.

13. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak tento typ smlouvy upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

14. Na zamýšlené smluvní vztahy dopadá právní úprava týkající se spotřebitelského úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

21. Pokud jde o příjem žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 20 522 Kč, který byl doložen potvrzením zaměstnavatele žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom vycházela také z měsíčního příjmu domácnosti ve výši 50 000 Kč, který však nebyl ničím doložen. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které nijak neověřovala, a se statistickými daty (životní a existenční minimum, normativní náklady na bydlení). Informace od žalovaného o neexistenci ostatních nezbytných měsíčních nákladů musela být přitom zřejmě účelová, neboť žalovaný musel mít nějaké výdaje přinejmenším na bydlení, stravu, ošacení, drogerii. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné např. z dokladů o platbách za energie apod. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při výpočtech částky disponibilních zdrojů žalovaného vycházela pouze ze statistických údajů je tak zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála před uzavřením smluv své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

22. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

23. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

24. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

26. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 150 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným byly následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

27. Na dluh ve výši 150 000 Kč žalovaný již uhradil částku 91 139,51 Kč a celkem zůstal žalobkyni dlužen částku 58 860,49 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.

28. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní výzvu ze dne 1. 2. 2022, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 15 dnů od odeslání této výzvy (tj. do 16. 2. 2022, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 17. 2. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala ve výši 8,25 % ročně (tj. v zákonné výši ke dni 1. 3. 2021), tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 17. 2. 2022, tj. 11,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši požadované úrokové sazby, z částky 58 860,49 Kč.

29. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina byla ve výši 65 893,76 Kč již uhrazena a na kapitalizované úroky ve výši 3 963,86 Kč ani na úrok ve výši 16,6 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou.

30. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 17. 2. 2022 a pouze částkou 58 860,49 Kč, tudíž na úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 124 754,25 Kč od 29. 1. 2022 do 16. 2. 2022 a z částky 65 893,76 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

31. Právo na náhradu nákladů řízení by podle měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.