Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
18 C 187/2024-76
Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČ IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného
bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 21 860,77 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 060,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 23 154,68 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 2 093,91 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 060,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 23 154,68 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 2 093,91 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 5. 4. 2024 zaplacení celkem částky 21 860,77 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 29. 12. 2020 s žalobkyní elektronickou formou smlouvu o úvěru č. hodnota (dále jen „smlouva“). Podle ní poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, s tím, že částka 15 441 Kč byla zaplacena na úhradu předchozího závazku spotřebitele, částka 8 559 Kč měla být poskytnuta na účet žalovaného a částka 6 000 Kč měla být započtena na nálady poskytovatele. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky ve splátkách po 1 298 kč měsíčně vždy ke každému 15. dni v měsíci. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 10. 2023 a proto žalobkyně po několika výzvách úvěr zesplatnila. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: částky 21 060,77 Kč, která představuje zesplatněnou jistinu, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 093,91 Kč (23 % z částky 21 060,77 Kč), náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč a dále pak úroku z prodlení od 5. 4. 2024 do zaplacení. Za dobu trvání smlouvy uhradil 42 834 Kč. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží.
K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr dle § 84–89 zák. č. 257/2016 Sb., údaje o své osobě žalovaný uvedl v příloze 5 smlouvy, předložil požadované doklady, které rovněž žalobkyně soudu předložila, a to lustraci v nebankovních registrech s negativním výsledkem, verifikační platbu k ověření účtu žalovaného, výpisy z běžného účtu žalovaného za měsíc září 2020–listopad 2020, kopii dvou dokladů k ověření totožnosti žalovaného.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.
4. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
6. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.
7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.
9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota ze dne 29. 12. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, coby fyzické osobě, spotřebiteli, a to ve výši 30 000 Kč, přičemž částka 15 441 Kč měla být vyplacena ve prospěch věřitele spotřebitele Anonymizováno za účelem úplné úhrady předchozího závazku spotřebitele ze smlouvy č. hodnota ze dne 9. 11. 2020, částka 8 559 Kč byla vyplacena na účet spotřebitele č.č. účtu a částka 6 000 Kč byla započtena na náklady poskytovatele (čl. 4.3., 4.8.) Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců, tj. do 15. 12. 2026 , sjednána byla úroková sazba 23% p.a. a žalovaný se zavázal uhradit účelně vynaložené náklady poskytovatele na vyřizování úvěru v celkové výši 7 120 Kč (čl. 4.8.). Celkem se žalovaný zavázal zaplatit 55 562 Kč (čl. 4.9.) Výše splátky byla stanovena 772 Kč ke každému 15. dni v měsíci. V čl. 5.3. byly uvedeny finanční nároky žalobkyně pro případ prodlení žalovaného. Pokud nedojde k úhradě dlužné částky po dvou upomínkách, je poskytovatel oprávněn jistinu úvěru zesplatnit (čl. 5.5.).
Obsahem smlouvy je i posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, z čeho soud zjistil, že žalovaný měl předložit kopii občanského průkazu a druhého dokladu totožnosti, výplatní pásku ne starší 2 měsíců a kompletní výpis z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce na jméno spotřebitele. Dále pak žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, výpisu z databáze odcizených dokladů, výpisu z nebankovních registrů a z registrů AML, z OR zaměstnavatele a z katastru nemovitostí.
Z přílohy 5. smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnanec právnická osoba., má pracovní poměr na dobu neurčitou, nevlastní žádné nemovitosti, má příjem 19 916 Kč ze závislé činnosti, náklady na bydlení má 3 000 Kč, své náklady 6 800 kč, má závazky u Proficreditu 1 207 Kč, u Cool Creditu 10 000 Kč, u Zaplo 12 000Kč, u O.K.V. 1050 Kč, splácí úvěr 1 320 Kč, nemá žádný záznam v evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku, a byl vyhodnocen jako úvěrovatelný.
13. Z předžalobní výzvy, která byla současně zesplatněním úvěru bylo zjištěno, že dne 21. 3. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky 28 674,68 Kč.
14. Z výpisu z běžného účtu žalovaného bylo zjištěno, že v září 2020 byl jeho zůstatek na účtu 0 Kč, připsáno na účet bylo 61 305 kč a stejná částka byla i odepsána, vykazoval příjem ze mzdy 20 305 Kč a příjem 41 000 Kč jako půjčka od Air Bank, odchozí platby byly na účet jméno FO. V říjnu 2020 byl jeho zůstatek 2 009,99 Kč, připsáno bylo na účet tento měsíc 35 373 Kč a odepsáno 33 363,01 Kč, kromě příjmu ze zaměstnáníAnonymizovánojsou zde prováděny splátky půjčky 1 320 Kč, Zaplo 6 000 Kč, pravidelné převody prostředků na účet jméno FO V listopadu 2020 činil zůstatek na účtu 2 942,02 Kč, v tomto měsíci byla kromě mzdy uvedena příchozí platba za úvěr od společnosti Jméno žalobkyně ve výši 12 000 Kč, půjčka od společnosti COOL CREDIT 10 000 Kč, půjčka od společnosti ZAPLO Finance 6 000 Kč od společnosti O.K.V. Leasing 27 500 Kč , z odchozích plateb je to pouze půjčka 1 320 Kč, dále pak převody na účet jméno FO, na platformy zábavy, odchozí platby, které nejsou nijak identifikovány. V tomto měsíci bylo na účet žalovaného připsáno 77 269 Kč a odepsáno z účtu 76 336,97 Kč.
15. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:
16. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo v každém jednotlivém případě k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.
18. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018)i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.
20. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
21. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného odkázala na znění smlouvy přílohu 5 a dále pak předložila výpisy z účtu žalovaného za 3 měsíce před poskytnutím úvěru. Žalovaný neuvedl, jakým způsobem realizuje svoji potřebu bydlení, nicméně uvedl náklady 3 000 Kč, žalobkyně toto blíže nezkoumala. Nezkoumala ani jeho další výdaje, které uváděl v částce 6 000 Kč měsíčně, neboť pokud by porovnávala pečlivě žalovaným předložené výpisy z účtu, zjistila by, že jeho náklady musí být mnohonásobně vyšší, neboť tento opakovaně uzavíral zápůjčky či smlouvy o úvěru, pokud žalobkyně pracovala s měsíčním zůstatkem 12 041 Kč (jak sama spočetla), tak je zřejmé, že mu takováto částka ani v jednom měsíci na účtu nezbývala, a naopak své potřeby saturoval několika zápůjčkami. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně dostatečně ověřovala výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala a měla je za splněná prostým předložením výpisů z účtu, které nijak dál nehodnotila. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem dostatečně prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému fakticky částku 24 000 Kč (30 000 Kč – 6 000 Kč) a žalovaný uhradil žalobkyni již částku 42 834 Kč, nedošlo na straně žalovaného k žádnému bezdůvodnému obohacení, a proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).
22. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení prostřednictvím podepsaného soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, písemně, dvojmo.